Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Ještě jednou otevírám brněnský zpěvník z doby tereziánského baroka – rokoka z poloviny 40. let 18. století. A nalistoval jsem čtvrtou z třiadvaceti písní, je z roku 1717 a rozmlouvá v ní turecký velkovezír se samotným princem Eugenem – tím, co ho znal i Švejk. Velkovezír mu spílá, vyhrožuje, ale bojí se ho a v závěru písně je poražen. Je to jediná píseň ve sborníku jednoznačně připsána autorovi, kterého dobře známe jménem a který v průběhu desítiletí narostl z pražského klášterního skladatele na osobnost evropského významu: K této písni složil jak text, tak melodii nanejvýš ctihodný P. Gunther Jacob, řeholník řádu sv. Benedikta u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském. Nejde ani tak o to, že se jedná o mistrovsky napsanou jednoduchou árii parlante neapolského typu, hudebně nejkvalitnější píseň zpěvníku, ale text je naplněn řadou zajímavostí.

    Hned v prvních verších oslovuje turecký velkovezír prince Eugena: Unde te habemus, vir Germane, quod es tibi nomen? Tu ne es Eugenius, malus Lunae genius? Tedy říká: Kdepak tě máme, chlape německá (to vir Germane znamená, že jde o někoho za Alpami, tedy ne Itala nebo Galla), ty jsi ten Eugen, špatný génius Luny, postrach islámu?!? Někdy se vezír zapomene a přejde z latiny do němčiny. Dlouho jsme také luštili verš Ziochi te cingent, Gens ex Anatolia, četli jsme ho Obklíčí tě ziochové (Ziochové), anatolský národ (kmen, lid), až nám vídeňský odborník turkolog vysvětlil, že jde o palácovou gardu – o čauše. Od nich se odvozuje i známé rumunské jméno Čaušesku. Ani zdánlivě přehledné ukončení básně nebylo vůbec snadné přeložit. Verš Grandis mihi plaudet urbs Algaier jsme nakonec museli číst Veliké město Káhira mi zatleská a Alžír zcela vypustit z úvah. A to byla jen jedna píseň na 80 řádcích!

    Polepšení, náprava mravů, přechod od světského k duchovnímu stavu patří k nejfrekventovanějším tématům. Jak vidět, polepšujeme se od nepaměti a zřejmě se stále stejným výsledkem. A hledáme útočiště, kde se dá – tak v písni s burčákem, o níž jsme psali minule, si náš pobožný kajícník pletl církevní řády a chtěl vstoupit hned do několika z nich: nejprve zpívá Zítra se stanu jezuitou, co žijí řádným životem, a o sloku dál Zítra se stanu kapucínem, (ráno) budu první u vrat kostela. Hříšníkovi je jedno, kde a s kým dojde své nápravy, svého spasení. Rychlé abstinenční konverze také obvykle nemívaly dlouhého trvání. A nemívají.

    Někteří si v písních zoufají a naříkají, například Martin Luther. Sežral a vypil, co mohl, svedl jeptišku, nadělal jí děti. Jeho nářek začíná slovy Ach ich armer Martin Luther – takže už víme, z čeho vzniklo bolestínské „achich“. Charakteristika reformátora připomíná poetiku písně, kterou Jirásek vsadil do románu Temno s incipitem Zapalte kacířské bludy.

    Pravidelně se také v písních dotyčný zbavuje všeho, co ho svedlo ze správné cesty – zase nic nového ani konečného. Tak náš kajícník s burčákem vyhazuje všechny nádoby na chlast – a je jich požehnaně: Vy džbány, vy poháry, vy sklenice i vy láhve, už vás nemiluji, ale hnusíte se mi. Jiný zpívá: Dobrou noc, kostky a karty, už na mě nesmíte čekat. Nimrod se loučil s puškami (pixen und flinden) – od nynějška bude vystřelovat střelné modlitbičky jako krásné křepeličky (schene Schuss gebettlein seind jetz meine wachetlein).

    A protože jsem hudebník, připomenu rozloučení s hudbou a hudebními ná­stro­ji: Gute nacht, meine instrumenten, paß, geigen auch trompeten… Gute nacht!


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,