Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Před dvaceti léty jsme se Zdenkou Frýdkovou, Janou Nechutovou a Petrem Peňázem vydali v nakladatelství Opus musicum v Brně docela zajímavou pozdně barokní rukopisnou sbírku třiadvaceti latinských a německých písní s názvem Cantilenae diversae pro Distractione Animi adhibendae descriptae Anno 1745. Tedy Rozmanité písničky pro potěchu duše sepsané v Brně 1745. Rukopisný zpěvník byl zřejmě v průběhu let, desítiletí i staletí chovaný v rajhradském klášteře, odkud ho někdo odcizil a někdo poté prodal do brněnského antikvariátu. Tam ho za pár korun koupil sběratel a houslista Pavel Fajtl a napsal o něm ještě před naší kritickou edicí diplomovou práci, na JAMU mu ji vedl profesor Jan Trojan.

    Od té doby se mnohé změnilo. Sborník aspiruje na památku první velikosti i významu ve světské německé a latinské hudbě raně tereziánského Brna. Skoro všechny písně jsme také nahráli, některé převzaly a upravily jiné soubory (např. Ritornello Michaela Pospíšila) a o památce už vznikla docela rozsáhlá literatura. Považovali jsme ji za blízkou jezuitskému Brnu 40. let XVIII. století pro kritiku a důvěrnou znalost poměrů v jezuitské vesnici Husovice, kde se už tehdy kradlo možná stejně jako dnes.

    Pro mě sbírka byla a je jakýmsi barevným a pestrým divadlem své doby. Připomenut je velký příběh Josefa a Benjamina, vedle něho je zcela soudobá zpráva o obsazení Prahy Prusy a pak zase jakási píseň o marnosti světa a o tom, že lež je pravda a naopak. Dialog prince Eugena s tureckým vezírem, oslava masopustu, písnička o malém a velkém aneb chvála malosti: klein ist fein und cratios/!!!/. V jiné písni, ke které se ještě vrátíme, její autor latinsky slibuje, že se polepší, ale až od zítřka: decretum est pro cras. Také je tu prosba o almužnu, zpěv skromné křepelky jako předzvěst měnícího se nahlížení světa, píseň o dobytí Ingolstadtu v Bavorsku ve třicetileté válce, o opuštění světa a přechodu k duchovnímu stavu, píseň pastýřky, co nevymění svůj stav ani za celou slávu světa, písnička – hádanka, píseň na odchod ze studií a z Brna, latinská píseň o pravé lásce (prý té netělesné…), píseň o konci lásky s jeptiškou. K tomu dva posměšky Lutherovi, který je skoro stejně nebezpečný jako Turci: prý všechno sežral, vychlastal, svedl jeptišku, a proto teď v hanbě sedí v pekle. Pozoruhodná je píseň o módě tykání: tykají si milenci, ale – považte – tykají i děti rodičům! Píseň žebrajícího o lásku. Chvála noci (ale také strach z ní), chvála kanape, tabáku atd., nápadně připomínající Bachovu kávovou kantátu. A ona „chvála“ zlodějské vesnice Husovice.

    V tento čas je pro nás ale nejzajímavější 11. sloka zmíněné VII. latinské písně, v níž se autor polepší, ale až od zítřka. Zpívá se v ní: Cras brczak plus non bibam / sed solam aquam lingam / haec mihi medicína / Haec erit mea vita / hoc certe fiet cras. Tedy: Od zítřka už nebudu pít burčák, ale lížu jen vodu, to bude má medicina, to bude můj život. Zítra už jistě! Je to možná nejstarší připomenutí oblíbeného nápoje a je zřejmé, že při nedůsledném užívání vzpřežek jsme dnes burčáku také mohli říkat brzák nebo brčák.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,