Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    De Paulus Landyus nil nisi vero…

    Pavel Landovský (dál jen PL) přijíždí do Vídně 11. ledna 1979. Ve vinárně Paulus(!)stube, kam ho od hranic dopravil pověřenec kancléře Kreiského Přemysl Janýr, ho čekají přítel dramatik (dál jen PK) se ženou, kteří vyjeli před ním ve stejném režimu: československá vláda, usvědčená před světem Chartou 77, že omezuje občanská a lidská práva, ač si je po Helsinské konferenci musela chtíc nechtíc uzákonit, povolila pod tlakem všem třem časově omezený výjezd. PK si už vyzvedl rakouskou státní cenu a byl angažován Burgtheatrem jako autor a režisér, jeho žena zde má, jako už jinde, asistovat. Tématem první schůzky s PL je problém, co s ním.

    Pavel Landovský

    Isaak Babael: Sonnenuntergang (Západ slunce), 1993 FOTO Oliver Hadji

    Praha věděla: může být sebelepší herec, když umí jen českoruskou otcovštinu, je v cizině odsouzen k psímu životu. A povaha ho předurčuje ke konfliktům s jakoukoli mocí, i v západním vydání zůstane policajt pro něho policajtem. Bleskne myšlenka: PK má v Burgu režírovat svou úpravu Revizora, kde škrtl roličku německého doktora, na něhož Gogol po pár větách zapomněl. Spolu s PL navštíví intendanta Benninga a navrhne, že roli protáhne celou hrou; Němec neznalý ruštiny bude do děje zasahovat latinou, kterou neznají ostatní. PL tu šanci dostane a problém má PK.

    Jde o to, zda se PL zalíbí představiteli role, v níž sám v Praze exceloval: hejtmana má hrát Norbert Kappen, stálice divadelního nebe, avšak svou výbušností postrach všech režisérů. Rok předtím po týdnu čtených zkoušek přerušil monolog Otomara Krejči větou – Střední školu už mám! – a složil roli Mefista. Jeho první schůzka s PL v ředitelně se podobá setkání bojových psů. Domácí přespolního němě očichá a zatím nechá žít.

    Ne tak všichni kolegové. I vlajková loď německy mluvících divadel má na palubě bažanty, mazáky a šarže. Až když novic přetrval v angažmá rok, smí se zvát Burgschauspieler. Režiséru PK jsou přiděleni dva mladíci, kteří si teprve hledají pozici. Uzdá se jim, že ji vylepší odstřelem vagabunda, jenž se do chrámu Thálie vetřel omylem. PL jim bezděky nahrává, nejeví ani trochu pokory, jak by při jazykové neznalosti měl. Střet nastane, když se exot z Čech, který při scéně pijatyky s Chlestakovem spadl pod stůl, nevynoří k příští replice a zjistí se, že tam stačil usnout. Dvojice Schuchter & Stroux v kantýně navrhne Kappenovi, aby pohrozil, že buď PL, nebo on. Mračně je vyslechl, vstane, dokráčí k obědvajícímu PL, plácne ho po zádech a objedná dvě piva. Uznal dravce své třídy.

    Při premiéře PL i v miniroli září. Kdykoli kategoricky pronese moudra jako Mens sana in corpore sano! (V zdravém těle zdravý duch!), Dum spiro, spero! (Dokud dýchám, doufám!) či De mortuis nil nisi bene! (O mrtvých jen dobré!), vyvolá vteřinové štronzo, než ho hejtman podpoří, jako by mu rozuměl.

    Publikum se kochá. Vrcholem je výstup, který si PL vymyslel sám. V řadě činovníků přinášejících úplatky naučí Chlestakova beze slov, jak zabránit opileckému zvracení do úst vraženým kapesníkem. Jediný sklidí aplaus. Nato je Benningem přijat a zůstane Burgschauspieler do penze…

    PK i jeho ženu při návratu do vlasti vynesli pohraničníci zpět do Rakous. Skandálu s tím spojeného se chtěl Husákův režim napříště vyvarovat, ale naběhne si ještě hůř. Burg chystá první zájezd do Moskvy a PL hraje dosud role snadno přeobsaditelné. Nemohla být náhoda, že těsně před odjezdem je Prahou zbaven občanství, a proto nedostane vízum do SSSR. Benningovo Všichni, nebo nikdo! nevezmou v Moskvě vážně, už tam jsou kamiony s dekoracemi. Na tiskovce to Benning označí za porušení Helsinské dohody a zájezd zruší. Je to nejhlasitější podpora, jaké se ve světě dostalo Chartě 77.

    O jedinou vadu se postará sám PL. Benningovu prosbu, aby kvůli jazykovému problému nedával rozhovory, dodržuje, ale televize si ho vyčíhá, když opouští byt. Obviněn redaktorem, že zmařil historickou prezentaci Burgu v moskevském MCHATu, brání se tak ohnivě, až bulvární tisk Benninga obviní, že ruinuje pověst chrámu rakouské uměny angažováním individuí, jejichž jazyk nelze nikam zařadit. Seriózní média však intendantu tleskají. Aby měl PL na lepší role i hovory s médii, zařídí mu divadlo nejvyšší stupeň výuky jazyka, kdy má jediného učitele, jenž s ním mluví jen v dané řeči. Za půl roku se nejlepší němčinář proslulé Berlitzovy školy naučí slušně česky…

    PL byl z lidí, o nichž se říká, že by tancovali i pod šibenicí. Tím víc se těšil z nabyté svobody. Sen estébáků, jak ve Vídni vybírá popelnice a spí pod mostem, musela vystřídat noční můra, když se dozvídali, že je stále úspěšnější a tím víc si užívá. Netrpí nouzí, stal se přítelem Karla Schwarzenberga a ženské na něho letí jako doma. Staré lásky však nezrezavěly a tak, když je PK v Německu, obnoví léč na ženu Jelenu. Vypije u ní lahev vodky a pak se diví, když mu nedovolila přespat a chce volat taxi. Frajersky uražen odjede svým autem a za rohem ho zastaví dopravní kontrola. Když musí vystoupit, praští se do hlavy o rám dveří a ránu obratem vrátí policistovi s řevem, že mlátit se nenechá ani na Západě. Ten je tak vyjevený, že ho ani nezatkne. Benning a PK to jdou vyžehlil svědectvím, že provinilec je dobrák od kosti, jenom si ještě nezvykl, že tady policie nebije. PL si zatím vytvořil legendu, že ten večer vypil jen decku vína v slavné kavárně u Hawelků. Stěžuje si i přítelově ženě.

    Achima Benninga vystřídá Claus Peymann způsobem nepřátelského převzetí. Přiveze si vlastní herce (pravda i geniální Dene a geniálního Vosse), přiláká svou klaku z Německa, jejíž džíny a trička vypudí z Burgu večerní obleky i róby, a jeho ko-ředitel Beil je přistižen, jak po Peymannově režii volá skryt v lóži potupné Búúú!, aby vyprovokoval příznivce k bouři Bravóóó!.

    PK odejde po devíti letech angažmá sám na volnou nohu a PL patří k těm, které k tomu chce Peymann dohnat, když poplatný tehdejšímu blouznění německých intelektuálů považuje disidenty za škůdce mařící snahy Sovětského svazu chránit mír ohrožený imperialisty. Pro Richarda III. ho se třemi stejně odepsanými obsadí do kvarteta žoldnéřů, a jelikož zkouší souběžně v hlavní i ve vzdálené pomocné budově, přeje si, aby stále seděli v kostýmech i s píkami v dodávce a na povel přijeli tam, kde je právě chce mít. V inscenaci pak čtveřice s bojovým řevem jen přeběhne scénu. Zhnusený PL to skoro vzdá, ale blízcí mu odchod vymluví, protože by ho zavedl tam, kde ho chtěla mít StB. Brzy nato začne v Burgu hostovat tehdy nejlepší německý režisér Zadek (čti Cadek!), který se do jeho jedinečnosti zamiluje a bude mu dávat sice střední, ale výrazné úlohy.

    Ještě za Benninga PK chtěl, aby PL dostal roli odpovídající talentu a nebrzdil ho zápas s řečí; napsal pro něho tragikomedii Malá krevní msta. Smyšlenou balkánskou zemi Siperátii, která se prvně otevřela světu, navštíví hned turisté z Německa. Tři páry mají v noci v horách stejný problém s auty a ocitnou se v péči šesti bratří; jeden je němý, druhý mluví trochu a třetí líp německy, jinak všichni jen neznámým jazykem. Postupně Němci pochopí, že tu jejich předchůdci za války zvěšeli skoro celou ves, a oni budou obětí krevní msty, ale jen malé, pročež se mohou dohodnout, kdo se dá oběsit za všechny. Hra byla konstruována tak, že všechny Siperáty mohl sehrát jediný PL, který si měl siperátštinu sám vymyslet…

    Claus Peymann hru zaplatil, ale PL si přisouzenou šestiroli nezahrál. Stala se kořistí jiných herců s přízvukem, v Německu se v ní vyřádili Belgičan a Řek, v Rakousku Chorvat. V Čechách si ji snad jednou zahraje Vietnamec…

    Ani přítel Forman nedal PL ve svých filmech víc než čurdy. Jelena Mašínová ho prosadila u Vojtěcha Jasného do slušné role ve snímku podle scénáře Nápady svaté Kláry. PK si vzpomene, že zesnulému příteli, bardu pražského jara 1968 Janu Procházkovi, našel před smrtí německého nakladatele, a ejhle: ten má i práva na novou verzi legendárního Ucha. Zajede do Prahy, od rodiny je koupí a PK „remake“ režíruje pro televizi ZDF sám, aby nabídl PL největší filmovou roli v exilu: velitele komanda, jež v noci navštíví vilu náměstka ministra očekávajícího zatčení, aby mu vrátilo údajně ztracené klíče a pod rouškou mejdanu tam tajně rozmístilo odposlech. Úlohy Radka Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové převzaly hvězdy Burgtheatru Joachim Bismeier a Gertraud Jeseter, a PL úchvatně sehraje zdánlivě ožralého estébáka, který se ráno střízlivý představí novopečenému ministru s ironickým úsměvem jako šéf jeho ochranky.

    Německy mluvící televize pouštěly na kulturních kanálech k poctě Jana Procházky obě Ucha za sebou, elitní diváky zajímalo srovnání dvou filmů na totéž téma. Po roce 1989 rodina autora povolila jen verzi Karla Kachyni, který se díla za normalizace zřekl, a nedovolila České televizi verzi PK vysílat. Postižen byl ještě loni i plzeňský festival Finále. Teď by měl absurdní zákaz, jímž otcovo vrcholné dílo zavřela do trezoru tentokrát jeho dcera Iva, padnout, protože nově umlčuje i mrtvého PL. Film pak bude ČT jistě vysílat s titulky, aby zazněl i v němčině nezaměnitelný hlas.

    Vypravěči veselých historek z natáčení budou teď veřejnost zavalovat žoviálním vyprávěním o povedeném hrubiánovi s něžným srdcem, prorokoval Karel Steigerwald. Truchlící malovali v médiích portrét dobrotiska podobně jako kdysi Benning vídeňské policii. Dnes a zde má Pavel Landovský právo být, kým byl – nelítostný k sobě jako k jiným. Hrubost mu byla hnacím motorem, snad že se zdála nejlepší obranou proti krutostem světa. Chtěl, aby se ho svět bál, a dařilo se mu to tak, že rád chránil slabší, vlastně ho trochu štval, kdo o to nežádal. Byl geniální, dokud byl korigován skvělým souborem Činoherního klubu. Exil ho ochromil jako svěrací kazajka a doma dolomil neúspěch při režii vlastní hry v činohře ND, kdy mu od začátku scházel partner schopný čelit jeho bezbřehosti.

    Stavěl lidi před volbu, mají-li se mu vyhnout, nebo se s ním spojit. Zvolil jsem druhé a nikdy se v něm zásadně nezklamal. Proto ho nechci ve stručné zprávě o Vídni urazit licoměrnou hláškou O mrtvých jen dobré!, ale uctít textem O Pavlu Landovském nic než pravdu!.


    Komentáře k článku: De Paulus Landyus nil nisi vero…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,