Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DDP v cizích službách (II) Düsseldorf

    Dalším z měst, kam bylo možné cestovat za Pařízkovým divadlem, byl v uplynulých letech západoněmecký Düsseldorf, hlavní město spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Půlmilionové město na Rýnu leží ve středu rozsáhlé průmyslové aglomerace, kde jedno město přechází nepozorovaně v druhé. Düsseldorf pojí dlouholetá rivalita s Kolínem nad Rýnem; skutečnost, že právě v Kolíně vytvořil Pařízek v letech 2002–2006 šest inscenací (mimo jiné Hamleta, Platonova či Tvar věcí) a byl s jeho divadlem v německojazyčném světě úzce spjat, může ve světle pozdějšího angažmá v Düsseldorfu působit lehce pikantně.

     

    Nora³

    Henrik Ibsen, Elfriede Jelineková: Nora³(2013). Stefanie Reinsperger v roli Nory a Rainer Galke jako Torvald Helmer. FOTO SEBASTIAN HOPPE

    Pařízek versus stabilizace

    Také v Düsseldorfu to původně vypadalo na dlouhodobou a vzájemně radostnou spolupráci. Na podzim 2012 tu Pařízek nastudoval svou první zdejší inscenaci, Kleistův Rozbitý džbán; o rok později pak titul Nora³, složený z textů Henrika Ibsena a Elfriede Jelinekové; čtrnáct dní po Noře měla v Düsseldorfu premiéru Pařízkova inscenace Faust 1–3, přenesená z Curychu. Další spolupráce byla v plánu; ve hře byla i varianta stálého angažmá. Do toho nicméně vstoupila rezignace švédského intendanta Staffana Valdemara Holma a následné půlroční interregnum Manfreda Webera, původně Holmova obchodního ředitele, jenž následně projevil i umělecké ambice. Když se provalil ještě deficit zvící 5‚4 milionu eur, skončil i Weber. Přes minimálně jedno nedokončené výběrové řízení se nakonec místní politici rozhodli pro „krizového manažera“, vysloužilého režiséra Günthera Beelitze, který už jednou düsseldorfské divadlo jako intendant vedl. Bylo to ovšem v letech 1976–1986 (dlužno nicméně dodat, že divadlo pod jeho vedením opakovaně zvítězilo v anketě časopisu Theater heute o Divadlo roku). Beelitz, který letos oslaví 77. narozeniny, se do řešení krize pustil s velkou chutí. Nalevo napravo dával rozhovory, v nichž nešetřil frázemi, dobře známými i od nás. Ve zkratce: konec experimentů, je třeba vrátit divadlo divákům, hrát osvědčené tituly, zaplnit hlediště. Stačil rok ve funkci a na dnešním repertoáru düsseldorfského Schauspielhausu je to znát, jak v titulech, tak zvaných umělcích. Po Sebastianu Baumgartenovi nebo Falku Richterovi ani stopy. Beelitz má ovšem omezený mandát a má jen divadlo „stabilizovat“ a umést cestičku řádnému intendantovi, jímž bude od roku 2016 dramaturg a současný ředitel činohry v Drážďanech Wilfried Schulz. Ten se zatím omezuje spíš na obecná prohlášení.

    Mefisto a jiní

    Düsseldorfer Schauspielhaus sídlí v moderní a v mnoha směrech úchvatné bílé budově postavené v šedesátých letech podle návrhu architekta Bernharda Pfaua; stojí na náměstí Gustafa Gründgense, což připomíná vysoce kontroverzní minulost zdejšího stánku. Jeho zřejmě nejslavnější intendant a herec Gustaf Gründgens byl totiž v příslušném období historie aktivním nacistou – a posloužil Klausi Mannovi jako vzor pro titulní postavu v jeho Mefistovi. Nabízí se, že za příklonem Gründgense k totalitní ideologii byl strach z odhalení jeho homosexuální orientace; ta byla však v Německu veřejným tajemstvím, jakkoli byl herec ženatý s herečkou Mariannou Hoppe. Kronikáři zachovali dobové lidové říkanky typu: Hoppe, Hoppe, Gründgens, die kriegen keine Kindgens, und das hat seine Gründgens!

    Düsseldorf je průmyslové středisko metropole, která turisty běžně neláká – blízkost už zmíněného a v tomto směru atraktivnějšího Kolína nad Rýnem je znát. Zajímavější architektura je tu spíš ta moderní, poválečná, včetně všeobecně známé televizní věže nebo nedávných staveb Franka Gehryho. Na druhou stranu, narodil se tu Heinrich Heine a významně působil třeba Joseph Beuys; našinec zvyklý na kulturní úhor českých a moravských měst si zde přijde na své i v běžné nabídce galerií či koncertních síní. Člověka napadne, že by se tady dal vést docela podnětný kulturní život, prokládaný dlouhými meditačními procházkami po širokých březích Rýna. Z dob, kdy si zde svá evropská sídla postavily přední japonské značky, je v Düsseldorfu také početná japonská komunita, což se dodnes projevuje mimo jiné zvýšenou koncentrací japonských restaurací. O menšině turecké je zbytečné hovořit, ta je v Německu samozřejmá.

    Rozbitý džbán

    Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán (2012). Frank Seppeler v roli rychtáře Adama a Imogen Kogge jako Marta. FOTO SEBASTIAN HOPPE

    Rozbitý džbán

    Když jsem do Düsseldorfu přijel na podzim 2012 poprvé, bylo centrum města rozkopané a ochromené probíhající rekonstrukcí bůhvíčeho. Obestavěná lešením byla i budova düsseldorfského činoherního divadla. K pozoruhodné stavbě bylo třeba se prodírat přes mnohé výkopy.

    S tím však Pařízek v Rozbitém džbánu počítal: jeho scénografie sestávala výhradně z lešení a režisérovo oblíbené úsloví „nastavovat zrcadlo“ tak tváří v tvář lešením okupovanému městu i jevišti dostávalo nový význam.

    Klasická hra Heinricha von Kleista (1777–1811) Rozbitý džbán (Der zerbrochne Krug), která dodnes patří v Německu ke školní četbě, se u nás moc nehraje ani nečte, neboť je vnímána – lehce nespravedlivě, a nepochybně i díky zastaralému překladu – jakožto obstarožní zaprášené zboží. Přitom jde o rozkošnou a na mnoha úrovních vtipnou komedii. I tak jsem se chystal s rozpaky, v hlavě závěr Bernhardových Starých mistrů (Nakonec jsme skutečně šli do Burg­theateru na Rozbitý džbán. Představení bylo strašlivé…). Džbán má v německém divadelním prostředí dvojí pozici: zhusta je uváděn jako rozverná a neproblematická měšťanská komedie, vedle toho pak slouží jako námět mnohým progresivním divadelníkům, aby se na jejím půdorysu vyjadřovali k současnosti. Je nasnadě, kterou variantu zvolil Pařízek.

    Povedeného rychtáře Adama ztvárnil Pařízkův oblíbený herec Frank Seppeler, známý z jeho curyšských inscenací. Má-li být dle Kleista v úvodu „zle zřízený“, je Seppeler – jak také jinak u Pařízka – rovnou nahý. Víska Huisum, bezvýznamný zapadákov, s vyslovením jehož názvu má cizinec značné problémy, se v Pařízkově hyperbole jeví jako metafora Düsseldorfu – maloměsta, které by rádo bylo něčím víc. Nechybí klauniáda, interakce s publikem a jeho znejišťování, například pomocí falešné přestávky, hry s potleskem anebo rozdávání alkoholu divákům – zkrátka klasické propriety, jež patří ke značce DDP. Na konci nadšený potlesk, prokládaný několika bučícími diváky – tak, jak to v německém divadle bývá a jak je to správně.

    Džbán se hrál ještě o rok později, v říjnu 2013, když se chystala obnovená premiéra Fausta 1–3, koupeného z Curychu, před kterou uvedl Pařízek svou druhou a, jak se zdá, poslední düsseldorfskou inscenaci Nora³. Věci byly domluvené už rok, tehdejší optimistickou atmosféru vystřídala však realita rozloženého divadla i jeho souboru bez stálého vedení a s nejistou budoucností.

    Ibsen s Jelinekovou

    Nora³ je, podobně jako Faust 1–3, opět kombinací klasického textu a sekundárního dramatu Elfriede Jelinekové. Slavná hra ze sedmdesátých let Co se stalo, když Nora opustila manžela, sarkasticky vyprávějící pokračování Ibsenova příběhu, přímo vybízí, aby se hrála v jednom večeru s „originálem“, tedy Norou Henrika Ibsena. Jenže Jelineková dosud nikdy takové spojení nepovolila, své o tom vědí i v pražském Národním divadle.

    Pařízek – v návaznosti na zmíněného Fausta 1–3 – toto povolení získal a Elfriede Jelineková připsala ještě textík Nach Nora, antikapitalisticky laděný monolog vycházející z rozhovoru s manažerem jednoho obchodního řetězce. V tom se příběh Nořina bezhlavého nakupování hezky zacyklil. Pařízek pochopitelně všechny tři materiály napasoval do stručného večera bez přestávky a herce nechal řádit na téměř prázdné scéně zakončené významně mlčící holou stěnou. Norou byla temperamentní Stefanie Reinsperger, jejím protihráčem Rainer Galke, místní komik s vizáží hereckého představitele venkovských policistů, který však skrývá o mnoho víc. Jak bylo k vidění už v Rozbitém džbánu.

    Z porovnání Pařízkových německých inscenací s těmi pražskými vycházejí jeho zahraniční práce jako rozvernější, v jistém smyslu uvolněnější – což však neznamená méně důsledné nebo méně důkladně promyšlené. Jsou barevnější, méně svázané pevně daným konceptem (jakkoli scénografická strohost se nezapře), je v nich víc humoru a hercům je dokonce povoleno – sem tam – i křičet.

    Když srovnáme dvě režie v Düsseldorfu se (zatím) pěti inscenacemi v Curychu, je vidět, že Pařízkovi, podobně jako v případě Pražského komorního divadla, svědčí dlouhodobá a rozvíjející se práce s jedním souborem, stálými herci a dalšími spolupracovníky (autorka kostýmů Kamila Polívková či dramaturg Roland Koberg se podíleli ovšem jak na curyšských, tak na düsseldorfských produkcích), ale také jedním městem. Cu­rych ve čtení DDP odkrývá stále nové vrstvy s každou tamní inscenací – teprve zpětně mi dochází, nakolik bylo Pražské komorní divadlo opravdu pražské, nakolik se hrálo nejen o době a o lidech, ale i o městě (ne jen o místě).

    Zkrátka, düsseldorfská linka byla přerušena předčasně (kdo ví, kam by pokračovala), a i když jsou Nora i Rozbitý džbán pozoruhodnými projekty, v mém osobním žebříčku Pařízkových prací čelná místa neobsadily.

    Fotbal a kantýna

    Düsseldorf je docela blíž než švýcarský Curych, možná i proto sem Pařízkovy premiéry hojněji lákaly české návštěvníky; poprvé jsme tu byli s teatroložkou Ivou Mikulovou, o rok později potkávám Karla Steigerwalda s Evou Salzmannovou či dramaturga Daniela Přibyla.

    A samozřejmě se v Düsseldorfu tehdy hrála Bundesliga. Nerad pracuji ve městech, kde se nehraje prvoligový fotbal, zdůraznil Pařízek – nadšený fotbalista a zapálený fotbalový fanoušek –, když přál úspěch düsseldorfskému týmu v zápase o sestup. Nepovedlo se: možné alternativní vysvětlení Pařízkova odchodu z města.

    Ze zážitků nedivadelních je to pak ještě nepochybně kantýna, závodní jídelna v zákulisí düsseldorfského divadla, která jako by vypadla z oka těm socialistickým, ovšem s nepatrným rozdílem: se šarmem současného německého hipsterství. Přes den tam chodí na gábl technici a kulisáci, po večerech se stává tančírnou a dějištěm divokých večírků zejména mladší části hereckého souboru. Teď vám ukážu něco, co se vám bude líbit, vedl nás tehdy Pařízek do omšele vyhlížející kantýny poprvé a dodal: Tohle milujete, ne?

    Inu… ano.


    Komentáře k článku: DDP v cizích službách (II) Düsseldorf

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,