Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DDP v cizích službách (I) – Curych

    To, že Dušan D. Pařízek, český režisér a bývalý šéf pražského Divadla Komedie, pravidelně – a nyní už výhradně – režíruje na německy mluvících scénách, je známá věc. Možná o něco méně se ví, že tuto německou kariéru rozvíjí už od roku 2002, tedy shodou okolností od stejného data, kdy převzal Komedii. Pařízkova tvorba v zahraničí samozřejmě nezapře styčné rysy s tou, která je dobře známá českým divákům, leccos se však liší. Pro vyprávění o jeho německých dobrodružstvích se spíš než tematická nebo chronologická linka hodí geografický přístup. Začneme ve švýcarském Curychu.

    Faust

    Faust 1–3 (kombinace Goethova Fausta a sekundárního dramatu Elfriede Jelinekové FaustIn and Out. V režii Dušana Davida Pařízka uvedl Schauspielhaus Zürich, premiéra 2012. FOTO ARCHIV DIVADLA

    Nikoli náhodně. V curyšské činohře uvedl Pařízek už pět inscenací; to je množství srovnatelné jen s jeho dlouholetými spolupracemi s divadly v Hamburku a Kolíně nad Rýnem. V jiných městech se Pařízkova hostování často omezí na jednu až dvě práce – jako v Brémách, Drážďanech, Mnichově či nejnověji v Hannoveru. Curyšská láska zjevně nevyhasla – po letošní pauze by se sem český režisér měl zase vrátit v příští sezoně.

    Pařízek v Schauspielhausu Zürich režíroval adaptaci románu Agoty Kristofové Včera (2010), Kleistovu Katynku z Heilbronnu (2011), dvojinscenaci Faust/Faust In and Out (2012), složenou z Goethova Fausta a sekundárního dramatu Elfriede Jelinekové, Schillerova Viléma Tella (2013) a prozatím naposledy Mé jméno budiž Gantenbein dle románu curyšského rodáka Maxe Frische (2014).

    Tahle „švýcarská dramaturgie“ poněkud nabourává mou oblíbenou tezi, že zatímco v Čechách proslul Pařízek inscenacemi současných německých autorů, Schwaba, Bernharda, Handkeho, v Německu se stal expertem na klasiku – a skutečně, většinou je to samý Kleist, Schiller, Goethe, či dokonce Ibsen. V Curychu je to, jak vidno, půl na půl; ve volbě titulů se odráží i cit pro jemné zacházení s místními tématy. Max Frisch (1911–1991) se v Curychu narodil i zemřel, je těsně svázán i se Schauspielhausem a vůbec je ve městě profláknutý jak falešný pětník. Jeho tvorba, zvlášť neobvykle nasvícená, tu vzbuzuje výrazné emoce. Zrovna tak Vilém Tell, švýcarský národní hrdina, který je v Schillerově pojetí vlastně zakladatelem Švýcarska, což režisér Pařízek nemůže patřičně ironicky neokomentovat.

    Ostatně propagační materiály curyšského divadla lákají na Pařízkovy inscenace slogany typu: „jak si poradil český režisér s tradičně švýcarskou látkou“, a podobně. Není důvod si cokoli zastírat: i když známe smysl marketérů pro realitu, v německy mluvících zemích je Pařízek českým režisérem, potažmo „divadelníkem z Východu“, zatímco u nás byl často vnímán jako Němec, či dokonce „cizák“. Přičemž na každé straně hranice se potlačuje a zdůrazňuje ta opačná část.

    Volba klasičtějších titulů se odráží i v tom, jaká divadla Pařízka zvou: jsou to velké městské činohry, které, mají-li více scén, vždycky jej umístí do té hlavní, honosnější. Je to přece ta velká národní klasika. Minimálně v případě Curychu by asi Pařízek neodmítl nabídku alternativní scény. Tu si Schauspielhaus vybudoval za mnoho milionů v západní části města v bývalém rejdařství. Kulturní centrum s názvem Schiffbau obsahuje divadelní sály, hudební klub, honosnou restauraci či vyhlídkový bar, ale také dílny, zkušebny nebo byty. A samozřejmě podzemní parkoviště.

    Místo Pařízka tu pracoval třeba Alvis Hermanis – jeho předloňská inscenace příběhu Kašpara Hausera skýtala dokonale cirkusovou podívanou, na jevišti byly k vidění děti jako loutky, živý bílý poník i skutečný lilipután. Docela se to k příběhu evropského nalezence v době bujícího osvícenství hodilo.

    Namixovaný Faust

    Pařízek naopak působí v centru, v klasické divadelní budově, řečené Pfauen. I s tou si ale umí poradit po svém. Z pěti jmenovaných jsem v Curychu viděl tři poslední inscenace; zrovna Faust 13, jak se mix Goetha a Jelinekové (která vedle klasické literatury čerpala především z příběhu Josefa Fritzla) také nazývá, na možnosti divadelní budovy vyzrál. Divák si totiž mohl vybrat, půjde-li do sklepa na Jelinekovou, nebo do sálu na Goetha. Oba celky se měly po přestávce spojit. Šel jsem do sklepa.

    Zatímco jsem čekal na nevzhledné chodbě s ostatními diváky (nebo odsouzenci) a rozhlížel se kolem, někteří se tu zjevně cítili jako doma. Ahá! Taky jdeš na Fritzla, co, ty úchyle! – rozjařeně prohlásil jeden z trojice distingovaných, elegantně oblečených postarších mužů, takto švýcarských divadelních kritiků, směrem k dalšímu příchozímu.

    Žádná přestávka se nakonec nekonala (jak také u Pařízka jinak): uzavřeni ve zvukotěsné zkušebně (na jejíž stěně se na pracovní obrazovce promítalo paralelní dění na horním jevišti) jsme naslouchali monologům tří Fritzlových obětí (Sarah Hostlettlerová, Franziska Walserová a Mi­riam Martensová) a občas i jemu samému. Krutě ironické poznámky o chování žen a mužů v nenápadných paralelách k obrazu celé nemocné společnosti byly tísnivé i zábavné zároveň. Ve finále do zkušebny vtrhl polonahý zakrvácený herec (Edgar Selge) se sekerou, seřval všechny diváky a donutil nás navléknout si ohavné mundúry vyblité barvy (jak později prozradila autorka kostýmů Kamila Polívková, šlo o kabáty z OP Prostějov) a „vysvobodil“ nás přivedením na jeviště, kde jsme stanuli tváří v tvář užaslým ctihodným měšťanům, sedícím ve večerních róbách v červeně plyšovém zdobeném sále, jaké známe i z našich městských divadel. Pak nám bylo povoleno usednout do hlediště a zhlédnout zbytek představení, kde se Faust a Mefistofeles (tím druhým vedle Selgeho byl Frank Seppeler), z nichž v jednom byl odhalen Fritzl, potkávají se svými oběťmi.

    Minimalismus s humorem

    Další inscenace už byly – z hlediska práce s prostorem – poměrně tradičnější. Vilém Tell ironizoval švýcarské národní dějiny, otázku svobody a vlastenectví – a Gantenbein, jakkoli v jeho středobodu je český emigrant Swoboda (Siggi Schwientek), byl vlastně neobvyklým milostným dramatem. V obou případech si divadelníci vystačili s hlavním jevištěm (s občasnými výpady do publika).

    Inscenace sázejí na dobře známou minimalistickou scénografii – jejím autorem je přirozeně Pařízek sám. Ve Faustovi dominovala jevišti obří krychle, která je (vzpomeňme na Spílání v Komedii či Zahradní slavnost v Národním) už téměř Pařízkovým trademarkem, Vilém Tell se pohyboval na nakloněné rovině z dubových fošen a tytéž vytvářely Gantenbeinovi hranice jeho uzavřeného světa.

    Většinou nechybí ani další prvky z Pařízkova repertoáru: interaktivní komunikace s hledištěm, popíjení, destrukce dekorací a samozřejmě nějaký ten popový song. Jako třeba Non, je ne regrette rien, kterou v Gantenbeinovi ovšem místo Edith Piaf zazpíval přímo Siggi Schwientek, a to a cappella. A je to silné, dojemné a patetické zároveň.

    Přitom jsou ale Pařízkovy inscenace v německém prostředí mnohem barevnější. Ani herectví není tak tlumeně minimalistické, jak ho známe z Komedie, a občas se tu dokonce i křičí. Může to být jen povrchní dojem, ale mám taky pocit, že tu je Pařízek uvolněnější a dává třeba mnohem větší prostor humoru.

    Pařízek pracuje s ustáleným okruhem herců, z nichž někteří s ním cestují i z divadla do divadla, třeba Frank Seppeler. Také tvůrčí tým je stabilní. Za kostýmy stojí vždy Kamila Polívková, jejíž role při vzniku inscenací se stejně blíží spíše roli neformální dramaturgyně; hudbu často skládá Roman Zach a jediným Němcem (tedy Rakušanem) v sestavě je dramaturg Roland Koberg, který byl v příslušném období v Curychu v angažmá, nyní však již přesídlil do Vídně.

    Vilém Tell

    Z inscenace hry Friedricha Schillera Vilém Tell v režii Dušana Davida Pařízka. Schauspielhaus Zürich, premiéra 2013. FOTO ARCHIV DIVADLA

    Curych kulturní

    Curych je dekadentní město. Uklizené a drahé jsou tam i squatty. Město má necelých čtyři sta tisíc obyvatel, žije to tam ale jako v málokterém velkoměstě: a honosná starobylost historického centra tomu vůbec – na rozdíl třeba od Prahy – není na překážku. V udržovaných palácích i malých letitých domcích se tak bez uzardění a bez potíží střídají trendy bary s rázovitými hospodami, tureckými občerstveními i četnými bordely a gay kluby; nemá to přitom nijak vykřičenou nebo otravně komerční atmosféru – nějak záhadně to prostě funguje jako celek a působí mimořádně přívětivě. Jeden den se můžeme přimotat třeba k zahajovacímu večeru právě otevíraného anarchistického knihkupectví a poklábosit o současných levicových teoriích, abychom ten další strávili v hodně drahé kavárně na nábřeží. Protikladů je tu plno a charakterizuje je rozkročenost města mezi dvě řeky: kromě řeky Limmat, vlévající se do Curyšského jezera, tu teče i Sihl, do níž se vrhal nahý Goethe po proflámovaných nocích. Právě Sihl je vnímána jako řeka hříchu a kolem ní se soustředí ta odvrácená tvář města, třeba v ulici Langstrasse.

    V centru se nesmí vynechat Rheinfelder Bierhalle. Tuhle hospodu tvoří ratejna s jednoduchými dřevěnými lavicemi, přednostně obsluhovaným stolem pro štamgasty a sympatickými postaršími vrchními. Pivo, klasické švýcarské jídlo a lidová atmosféra. Do Bierhalle, která je v samém srdci Niederdorfu, staré čtvrti v centru, prý chodívali pravidelně i režiséři Christoph Marthaler a Frank Castorf předtím, než vyrazili do bordelů na Langstrasse.

    A cestou z Bierhalle na Langstrasse lze minout stále fungující Cabaret Voltaire, kde se kdysi zrodil dadaismus. Na jeho dveřích visí dnes cedule Milí hipsteři, nenechte nás s avantgardou samotné.

    Kromě rozvětvené sítě bulvárních divadel nebo vznešené opery nabízí Curych i lecjaké alternativněji laděné scény. Jednou z nich je Theater am Neumarkt, které sídlí v budově, kde byla kdysi založena švýcarská komunistická strana. A když tu bylo v roce 1966 otevřeno divadlo, zahajovalo Havlovou hrou Zahradní slavnost. Sál v prvním patře není nijak výrazně izolován od hluku z ulice a představení tu tak mají celkem zvláštní ráz. Mimochodem, zdejší divadla – jakkoli s účastí a podporou státu, respektive měst a kantonů – jsou eseróčka a akciové společnosti, žádné příspěvkové organizace nebo občanská sdružení. A ředitelé se tu samozřejmě pravidelně střídají, což Neumarkt potkalo předloni a čeká to též Schauspielhaus, jehož současnou intendantkou je Barbara Frey.


    Komentáře k článku: DDP v cizích službách (I) – Curych

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,