Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když hra nabízí víc

    Divadlo X10 nastudovalo hru Davida Mameta Kryptogram. Jde o přitažlivé, ale i odvážné rozhodnutí. Inscenovat v českém divadle Mametovu dramatiku není vůbec snadné: je postavena téměř výlučně na slovu, jež je třeba zprostředkovat precizními, minuciózními hereckými výkony. V minulosti se to opakovaně podařilo Ondřeji Sokolovi v Činoherním klubu v trojici inscenací Sexuální perverze v Chicagu (2004), Americký bizon (2006) a Glengarry Glen Ross (2011).

    Vztahové drama, které zakouší Donny (Marie Švestková), se projevuje i v psychosomatických obtížích jejího desetiletého syna Johna (Václav Marhold) FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Kryptogram klade opravdu nemalé nároky. Nejen pověstnou mametovskou prací s řečí, ale i kompozicí a způsobem vyprávění. Hra je plná výpustků, nedořečení, rekonstruuje minulost, přičemž pravda o ní není nikdy jistá, jako by neustále uhýbala. Vyprávěcí strategii naznačuje již samotný titul: podstatou kryptogramu je, že „něco znamená něco jiného“. Před diváky se rafinovaně, bezmála detektivně odvíjí vztahové psychohororové drama mezi manželi Donny a Robertem (který se však na scéně vůbec neobjeví) a jejich dlouholetým přítelem Delem. Výchozí situací se stává čekání syna manželů Johna na otcův návrat z práce, protože se oba chystají na společný výlet do přírody, a následné zjištění, že Robert se rozhodl Donny opustit. Klíčové přitom je, že to, co se mezi trojicí dospělých odehrálo a odehrává (a co vyplouvá na povrch pouze prostřednictvím náznaků), se přenáší na desetiletého Johna – a to ve formě jakýchsi psychosomatických obtíží. Věci neběží normálně a John to velice dobře cítí. Mamet předvádí dospělé jako osoby lhoucí, sobecké a vůči dítěti neempatické: pořád od něj něco vyžadují či jej „odklízejí“ stranou; žádný div, že se v něm zadělává na patřičná psychická traumata (o možnosti sebevraždy, jak Mamet naznačuje v samotném závěru, ani nehovoře).

    Slovenská režisérka Silvia Vollmannová, uvádějící dosud především autorské kusy či inscenace zaměřené na mladé publikum (v českých zemích v olomouckém Divadle na cucky), dobře vnímá smysl hry, ví, oč v ní běží a co je jejím prostřednictvím vhodné říct. Potíž je v tom, že tak činí povšechným, obecným způsobem; sdělení je sice jasné – v poměru k textu ale dosti jednoduché, ba banální.

    Hrací prostor vymezuje trojice velkých pláten, na prostřední se v úvodu promítá fotografie čajové konvice. Na podlaze leží zářivě zelený koberec. Donny Marie Švestkové má žurnálově maminkovský vzhled (s dominující žlutou zástěrou), Del Marka Pospíchala nosí lehce zánovní oblek. V podkresu opakovaně slyšíme unylý slaďák padesátých let (do kterých také Mamet hru zasadil). Zkrátka: ocitáme se v jakoby vzorně středostavovském prostředí. Idylu narušují jen detaily: hudba zní mírně deformovaně, vzhled Donny je přepjatý, Del působí lehce úchylným dojmem. Vollmannová ctí i mametovský způsob řeči, dbá, aby hovory plynuly svižně a jakoby nezávazně. A na tomto základě pak postupně strhává klamnou masku, prozrazuje pokřivené charaktery dospělých a stupňující se úzkost dětského bezbranného hrdiny v podání Václava Marholda.

    Nelze však zároveň nevidět, že Vollmannové symbolika je příliš zřejmá (vracející se zvuky konvice tříštící se o podlahu; promítané záběry střepů, jež se někdo marně snaží složit; Johnova noční košile, která je ve skutečnosti svěrací kazajkou) a především že figury jsou nahozené pouze nahrubo – chybí detailnější práce herců při rozkrývání charakterů, zpřítomnění rozmanitých „záhybů“ jejich duší. Slova plynou příliš rychle, padají pod stůl, i když by mohla hodně co říct. Příznačným se pro režisérčino „snadné čtení“ stává samotný závěr: místo vyvolání ambivalentního napětí, zdali si denervovaný chlapec vezme či nevezme od Dela nůž a půjde s ním rozříznout špagát na zavázané krabici (či s ním, nedej bože, provede něco úplně jiného), režisérka zvolí mnohem snazší variantu: John odběhne bez nože pryč, převrhne vzteky stůl, rozbije sklenici a na odchodu dospělé „vyfakuje“.

    Vollmannová vlastně nic nezkazila – Mametova hra toho ale nabízí o dost víc.

    Divadlo X10, Praha – David Mamet: Kryptogram.eklad Jitka Sloupová, režie Silvia Vollmannová, dramaturgie Lenka Havlíková, výprava Daša Krištofovičová, hudba Tomáš Valent. Premiéra 19. února 2020 (psáno z reprízy 24. února).


    Komentáře k článku: Když hra nabízí víc

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,