Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    David Jařab: Příliš mnoho ingrediencí kazí chuť

    David Jařab je znám především jako divadelní a filmový režisér, dramatik a scenárista, autor scén ke svým inscenacím, surrealista. V dětství však snil o profesi řezníka. Něco z této touhy v něm přetrvalo. V Divadle Komedie občas pořádal „velké žranice“ – tedy společensko-divadelní setkávání, na nichž připravoval pokrmy. Začneme tedy trochu netradičně otázkou kulinární.

    David Jařab

    Označil byste se jako gurmán nebo spíš gurmet?

    Vlastně nevím, co ta slova přesně znamenají.

    Co pro vás představuje jídlo a vaření?

    V posledních patnácti dvaceti letech je pro mě vaření určitý druh tvorby, nebo spíš alchymie. Není to ani tak otázka poživačnosti, spíš nějakého zvláštního chuťově-estetického uvažování. Mám rád prosté věci, nejím tedy rozhodně jen lahůdky. Stejně zajímavý může být oběd v bufetu nad držkovou polívkou jako ve vybrané francouzské restauraci.

    Je nějaké pojítko mezi procesem vaření a autorské tvorby?

    Určitě je jím společný princip objevování. Rozhodně nepatřím k těm, kdo vaří pořád stejná jídla. Rád hledám a zároveň části tradičních metod kombinuji s nějakou inovací. Ale řekl bych, že vaření nedovoluje tak velkou experimentaci jako umělecká tvorba. Čím se však těmto činnostem věnuji déle, tím více zjišťuji, že je lepší zjednodušovat a minimalizovat. Občasnou chybou rané tvorby, ať už jde o psaní nebo třeba vaření, je používání přehnaného množství ingrediencí.

    Minimalizujete tedy i v divadle?

    Postupně jsem začal redukovat především text – scénář, protože potom poskytuje více prostoru pro režijní tvorbu. Když je text příliš dlouhý, opulentní a je v něm mnoho postav, rozbíjí to sevřenost inscenace a režisér se utápí ilustrací marginálností a vykreslováním postaviček. Ani režijních prostředků nesmí být užito příliš, protože pak dekoncentrují diváka a inscenace ztrácí čistotu a styl. Příliš mnoho příchutí kazí výslednou chuť. Takže mám dojem, že ano. Snažím se o jakousi minimalizaci, ale nejde o nějaký manifest. Je to dáno spíš vnitřním puzením a potřebou čistit.

    Postupujete podobně i ve svých filmech?

    Filmy jsou běh na dlouhou trať. Oba mé celovečerní scénáře vznikaly mnoho let. Začal jsem je psát v jiné fázi života, než je pak natáčel. Musím pak konfrontovat sám sebe a výsledek je nutně ve znamení mnohosti. V divadle dopíšu scénář a třeba už druhý týden ho začneme zkoušet. Film pro mě funguje tak trochu jako sen a dokáže, přestože by měl mít nějakou dramaturgickou stavbu, především vrstvit jednotlivé obrazy a vypovídat skrze ně. Je to vizualizace „jiné“ reality. Divadlo a film se od sebe oddělují od počátku 20. století, a pokud dnes má divadlo tendenci být jako film, tedy chce docílit iluzivnosti a používá filmové efekty, je to často trochu chyba a ztrácí tím svou jedinečnost. Mnohost a obrazová atraktivita dnes zkrátka patří především filmu.

    Praha pro nás byla místem, které v sobě nese nějakou zvláštní energii, je křižovatkou kultur a zdálo se nám, že po roce 89 je velmi podstatné navázat tyto zpřetrhané vazby.

    Příprava jídla a stolování mají s divadlem společnou určitou rituálnost. Je obsažena i ve filmu?

    V tomto směru má k sobě blíž jídlo a divadlo. V divadle je herec můj společník-tvůrčí partner, který na scéně nejen animuje jakýsi rituál, ale nějakým způsobem ho i žije. Text je pak zaříkávadlo, kterým se snaží vytvořit něco jako magickou situaci. A to vše je součást kouzla, které by mělo diváka vtáhnout dovnitř. Ale aby to neznělo příliš seriózně, vždycky takovéto procesy nějak ironizuji, a tím je vlastně podrobuji zkoušce životnosti.

    Ve filmu lze samozřejmě také pracovat s prvky rituálu, ale jako médium se takto nechová. Je především podstatné, že se neodehrává za přítomnosti „živých“ diváků a v reálném čase. Je to tak trochu rozdíl jako mezi nádhernou zahradou a nádherným obrazem zahrady. Divadlo je skutečná zahrada a film její obraz.

    Zmiňoval jste důležitost herce v divadle, jsou pro vás spolutvůrci. Ve filmu to tak není?

    Samozřejmě že nějak je. Ale ve filmu je herec víc v mých rukou. Daleko méně může tušit, co činí, a ani si spoustu situací nelze plně uvědomovat. A to nejen proto, že se nenatáčí lineárně. Herec je ve filmu stejně podstatný jako jedinečné světlo nebo třeba krajina. V divadle je důležitý proces vzniku inscenace, kterému je přítomen. Nic není dopředu dáno. Samozřejmě i při natáčení lze nalézt prostor pro okamžitou tvorbu, pro nějaké rozvinuté souručenství, ale i přesto si myslím, že jsou herci daleko víc odkázáni na bezmeznou důvěru v režiséra. Navíc skutečná podoba filmu se rodí ve střižně. Bez herců, jen s jejich obrazy. Při natáčení ještě nikdo vlastně neví, co skutečně vzniká.

    Často uvádíte autorské inscenace. Co je obvykle prvotní inspirací?

    V divadle dneska už příběhy pouze recyklujeme. Ale původní nebyl už ani Shakespeare. Spousta mých scénářů má nějaký předobraz. Film má být dle mého názoru víc originální, divadlo je naopak součástí narativní kultury, ve které vyprávíme tytéž příběhy znovu a znovu, ale snažíme se je vyprávět jinak.

    Co je ale impuls pro úplně nový text? Co vás přinutilo napsat například Zajatce?

    Snažil jsem se reagovat na aktuální pocit doby a politickou situaci. Chtěl jsem zkusit, zda je možné v našich končinách udělat existenciální politické drama s nadčasovou úrovní. Zjistil jsem ale nakonec, že všechny adaptace nebo i původní hry, které měly jistý metaforický přesah, byly z hlediska návštěvnosti atraktivnější. Český divák se asi z tohoto úhlu na politické problémy dívat zatím nechce.

    Myslím, že jsme zvyklí pouze na politické divadlo jako satiru.

    Ano, v této oblasti u nás satira jako reflexe naprosto převažuje. Bráníme se absurditě politické situace smíchem. Nic proti tomu samozřejmě nemám. Jen mi šlo o něco trochu jiného. Společnost se ale vyvíjí. Ledacos se může změnit. Přes značnou diváckou exklusivnost považuji tento text stále za nosný a přemýšlím, zda by se nedal přetavit do filmu.

    Bude to tedy váš nejbližší film?

    Nejbližší film je ten, na který člověk sežene peníze.

    Takže máte spoustu nejbližších filmů.

    Ne, to nemám. Mám asi dva.

    O čem by měl vyprávět druhý zamýšlený film?

    Měla by to být kombinace hraného filmu a dokumentu vypovídající o příběhu vojáků z Hlučínska. Pocházím z tohoto kraje a přitahuje mě jeho jedinečná historie, především pak období během II. světové války a krátce po ní. Muži byli nuceni bojovat ve Wehrmachtu, protože tato oblast byla připojena přímo k Německé říši a Hlučíňáci byli označeni za Němce. Je to snaha ukázat rozporuplný život na hranici mezi státy, kdy historické události mohou několikrát absolutně změnit lidské osudy během pár let.

    Hlava, ruce, srdce

    Roman Zach a Viktorie Čermáková v Jařabově filmu Hlava, ruce, srdce (prem. 2010) FOTO ARCHIV

    Hrál jsem si se slepicemi a imaginoval

    Téma mytologie, či historie vůbec, se objevuje ve vašem díle často. A tím myslím i historii rodinnou. Jak vás ovlivňovalo zázemí?

    Vyrůstal jsem v prostředí, které bylo nesmírně liberální a poskytovalo mi dobré zázemí v osobním intelektuálním zrání. Viděl jsem otce neustále u psacího stroje. To mě okouzlovalo. Zásadní bylo ale pro mne i prostředí a osobnosti prarodičů. Na jedné straně právě Hlučínsko, konkrétně Kravaře, na druhé Lipník nad Bečvou. Vlivy těchto prostředí se mi vkrádaly do podvědomí a usazovaly s tam. Dříve jsem s nimi pracoval podprahově a dnes se je pokouším alespoň trochu analyzovat.

    Vyprávěla vám babička rodinné legendy?

    To ne, babička Luisa z Kravař byla velmi prostá a pořád vlastně pracovala. Když jsem býval jako dítě u ní, modlila se se mnou vždycky večer otčenáš, u kterého jsem se ji ovšem vždycky snažil nějakými kousky rozesmát. Schválně jsem akcentoval některá slova, ale také jsem si dost často zcela vážně představoval, jak Ježíš Kristus trpěl pod polským pirátem, jak se mi krvavé a slzavé údolí měnilo před očima ve skutečnou řeku slz a krve a jak chléb náš vezdejší byl mezi lidmi distribuován jako obrovský pecen. Druhá babička, Květa, byla spíš masarykovsko-liberálního smýšlení, a byl to vzdělaný samorost. Charakter jejího vlivu byl rozhodně dost jiný, ale také nesmírně podnětný. Spíše však než jejich vyprávění, ovlivnily mne různé situace a možnosti zvláštních prožitků. Hrál jsem si se slepicemi a imaginoval, hrál jsem si v zámeckém parku a imaginoval, účastnil jsem se zabíjení prasete a jeho přetavování do nejrůznějších produktů. Tehdy jsem chtěl být řezníkem. Jenomže jsem byl hrozně podvyživený a takhle řezníci rozhodně nevypadali.

    A co bylo určující pro vás později?

    Určitě je pro mě dost podstatné, že jsem se od osmnácti let začal pohybovat v okruhu surrealistických skupin. Byl jsem tedy ovlivněn svobodomyslností a originalitou českého surrealismu, který má jedinečnou historii a výjimečné podhoubí.

    To vše brousilo můj přístup k sobě samému. Od té doby si intenzivně uvědomuji, že je pro člověka podstatné, co skutečně sám zažil, prožil, prosnil.

    Dalším vaším tématem je přirozený svět versus civilizovaný – moderní svět.

    Souvisí to s mými zvláštními sny o přežívání na úrovni přírodního člověka, které mám od dětství.

    Myslíte, že dneska se dá o přirozeném světě jenom snít?

    Ano, myslím, že svět už neexistuje v archaicky přirozené podobě. Člověk může na chvíli vypadnout z této skutečnosti, ale stejně ho realita dostihne. Zajímá mě, co si neseme z dob minulých, a to souvisí i s mytologickým myšlením, které v sobě máme a které svým způsobem zasahuje i do naší současné podoby.

    Struktura podvědomí a nevědomí je u každého trochu jiná. Často se nořím do míst, kterým nerozumím a nemohu je ovládat. Ale o to více mne lákají. Často se stává, že se najednou objeví nějaké nečekané prvky, které není možné jednoznačně vysvětlit. Někdy to může jít i tak daleko, že výsledek nemusí být pro diváky úplně příjemný. A nebo je minimálně svou neuchopitelností zneklidňuje. Takto se mi zdá, že do značné míry fungovalo Srdce temnoty.

    To byla inscenace, ve které jste vizuálními prostředky příliš nešetřil.

    Asi si to žádalo téma. V mnoha směrech Srdce temnoty paradoxně neslo atributy filmu. Divadelní a filmový svět se propojil. Býval jsem ale v tomto směru striktnější. V období Pražské trilogie a Utrpení knížete Sternehocha jsem velmi lpěl na pravdivosti předmětů přítomných na jevišti. Dospěl jsem k závěru, že téměř všechno kromě divadelní sedačky na jevišti je lež. Představa, že někdo vyrábí kulisy, abych já potom vytvářel iluzi jakési reality, mi přišla děsivá. Rozhodl jsem se tedy používat pouze předměty, které v divadle tak jako tak neustále jsou.

    Ve Sternenhochovi jste ale nezabili skutečné dítě, jen rozbili panenku…

    Ano, některé hranice jsme naštěstí nepřekročili. Vážně jsem ovšem uvažoval, že by tam byl instalován skutečný sexuální akt. Bohužel se mi nepodařilo herce přesvědčit.

    Herce nebo herečky?

    Spíš herečky. Chápu to a rozumím tomu. Nemám tendenci exhibovat, ale měl jsem dojem, že by to byl intenzivní zážitek, který by diváka musel v tu chvíli vtáhnout a vytvořit pocit silné hmatatelnosti toho, co se na jevišti děje.

    Se sexem na scéně je to podobné jako s násilím. Myslím si, že pokud není násilí na jevišti autentické, tak nefunguje. Proto jsem třeba rezignoval na velké násilí a zaměřil se na ataky, které jsou přežitelné. Jako je třeba facka. S tou jsem v mnoha inscenacích pracoval porůznu. Ve chvíli, kdy člověk používá střídmé prostředky a nevytváří žádné iluze, a pak přijde v jistou chvíli opravdová facka, lidé strnou. Zasáhne to i je. Třikrát ji dostala Ivana Uhlířová od Martina Fingera v Žižkově. A třikrát ji pocítili i diváci téměř na sobě.

    Právě proto mi vadí předstírání sexuálního aktu na jevišti. Buď ať je opravdu, třeba jenom chvíli, nebo ať se najde nějaká metafora. Chci, aby měl divák fyzický zážitek. Aby ho inscenace nenechávala stát venku.

    Vše, co jste nyní říkal, má vztah k Artaudovým teoriím. Vaší zatím poslední inscenací v ústeckém Činoherním studiu je právě pocta svého druhu tomuto divadelníkovi.

    Nechtěl jsem inscenovat objektivní zprávu o Artaudovi. Pro mě bylo velmi podstatné, když jsem se v šestnácti letech setkal s jeho texty. Moje inscenace Artaud je o člověku, který je pronásledován velikými běsy, jeho myšlení je roztříštěné, a přesto jsou jeho nespojité postřehy a poznatky inspirující. Snažím se dívat na svět jeho očima a před diváka položit otázku: co když jeho šílené vize vidí do podstaty věcí mnohem více než ty naše uspořádané a logické? Je to vlastně inscenace o tom, do jaké míry se vizionářství a genialita spojuje s chorou myslí. Ale rozhodně to neměla být romantická oslava bláznovství jako svobody. Snažím se na jedné straně ukazovat skutečnou duševní trýzeň člověka, kterému svět okolo něj nerozumí, ale zároveň pracuji i s humorem a lehkou nadsázkou či nehorázností. U Artauda nelze oddělit jeho teorie od jeho záznamů soukromého života, a pak je třeba bez těchto souvislostí učit na školách. Takto prostě nefungují. Artaud je jeden velký rozpor a paradox. Největší z divadelníků 20. století, který sám nebyl nikdy schopen své myšlenky uspokojivě realizovat. A to je zároveň pro životnost jeho díla dobře.

    Utrpení knížete Sternenhocha

    Obnažená Ivana Uhlířová a oblečený Martin Finger v inscenaci Utrpení knížete Sternenhocha (prem. 2007 v Divadle Komedie) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Konec v Komedii není žádná tragédie

    Nelze opomenout vaše působení v Divadle Komedie. Kdy jste se poprvé setkal s D. D. Pařízkem?

    Některé věci si moc nepamatuju. Myslím, že nás v roce 1998 seznámil Arnošt Goldflam. Sešli jsme se, vyprávěli si o tom, kam kdo z nás směřuje. Zjistili jsme, že máme společný zájem o středoevropskou literaturu – já především o českou a rakouskou, Dušan o německou a rakouskou. Spolupracovali jsme v rámci Komorního divadla, které ještě nemělo stálou scénu, ucházeli jsme se v roce 1999 o Činoherní klub a nakonec to vyšlo s Komedií.

    Co bylo vaším cílem na začátku? Co jste chtěli změnit a co zkusit?

    Praha pro nás byla místem, které v sobě nese nějakou zvláštní energii, je křižovatkou kultur a zdálo se nám, že po roce 89 je velmi podstatné navázat tyto zpřetrhané vazby. Chtěli jsme najít předobrazy současné moderní tvorby – rakouské, německé, české. Plánovali jsme vytvářet i nové texty, které by nějakým způsobem na tuto tradici navazovaly. Chtěli jsme mít divadlo, které bude mít jasně definovanou dramaturgii z hlediska kulturních kořenů. Z počátku to vypadalo jako utopie, ale nakonec se nám to myslím podařilo.

    Na začátku jste měli společné dramaturgické směřování, ale váš režijní rukopis byl a je naprosto odlišný. Chápali jste to vždy jako výhodu?

    Vytvářeli jsme dva odlišné póly divadla. Pro herce myslím bylo dobré, že se pohybovali ve dvou kolejích, a ne jenom v jedné dráze. Na řadu věcí máme s Dušanem rozdílné názory, i esteticky vnímáme některé věci odlišně. Někdy to bylo předmětem nedorozumění a někdy to bylo naopak posilující. Dokonce jsme si několikrát doporučili tituly jeden druhému. K ovlivňování a obohacování docházelo permanentně, byť jsme asi nikdy nepřijímali tvorbu toho druhého zcela bez výhrad.

    Srdce temnoty

    Stanislav Majer a Roman Zach v „neuchopitelné“ inscenaci Srdce temnoty (prem. 2011 v Divadle Komedie) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    V čem vás nejvíc D. D. Pařízek obohatil?

    Dušan má velký tah na cíl, je nesmírně ambiciózní a důsledný. To já nejsem. Uvědomil jsem si vedle něj, že je potřeba věci dotahovat až do úplného konce. Zprostředkoval mi také zkušenosti s německým divadlem a postupy, které jsem neznal. Také mi pootevřel cestu k řadě autorů, které jsem do té doby nečetl či ještě zcela tehdy nevnímal jako sobě blízké.

    Které spisovatele vám objevil?

    Fassbindera a Schwaba a Jelinekovou.

    Budete spolu v nejbližší době spolupracovat?

    Neplánujeme to.

    Skončila vaše éra v Komedii předčasně, nebo jste o této možnosti sami uvažovali?

    O konci už jsme přemýšleli velmi intenzivně nějakou dobu a v podstatě jsme měli v plánu skončit tak jako tak v roce 2014. Nic tragického se tedy nestalo, jen jsme některé plánované projekty nerealizovali. Zpětně ovšem předčasný konec hodnotím jako pozitivní, skončili jsme z našeho pohledu „na vrcholu“ sil. Perioda takto generačně a intenzivně semknutého divadla nemůže být o moc delší, než je těch našich deset let. Vyzkoušeli jsme nejrůznější kombinace obsazení, postupy a snažili jsme se maximálně využít prostoru divadla. Donekonečna bychom spolu a v takto daných konstelacích pracovat nemohli.

    Vy jste však byl odvážnější v obsazování herců do rozličných typů rolí. Mám na mysli především Stanislava Majera a jeho titulní roli v Nosferatu.

    Jeho první výraznější a velká role v Komedii byl ovšem už „pouliční Kristus“ ve Vodičkově-Lazarské. Od té doby se datuje určité souznění mezi námi. Uvažoval jsem o nějakém velkém úkolu pro něj, a tak následoval Nosferatu. Tenkrát to nedopadlo úplně stoprocentně z několika důvodů. Myslím, že si to ale Standa vynahradil v závěru éry Komedie, kdy jsem si ho vybral pro ústřední roli v adaptaci Conradova Srdce temnoty. A naše spolupráce pokračuje. Standa hraje v Artaudovi v Činoherním studiu a v Divadle Na zábradlí teď chystáme inscenaci Osamělá srdce, kde bude hrát hlavní roli. Zatím nás to spolu baví.

    Podobně jste v počátcích věřil také Ivaně Uhlířové. Jak si vaši důvěru tito herci vydobyli?

    Mám asi větší tendenci riskovat. Myslím, že je prospěšné dát příležitost někomu, kdo ji v dané chvíli neočekává. Riskujete, ale zároveň získáváte jejich energii, odhodlání. Samozřejmě ne vždy se tato volba ukáže jako ideální. I to se mi stalo. Rád ale riskuji.

    Nyní je v Divadle Komedie soubor Company.cz a vy byste se měl podle jejich projektu do divadla ještě vrátit a režírovat tam.

    Eva Bergerová se mě někdy v roce 2010 zeptala, zda bych nechtěl ve Strašnicích režírovat nějakou komorní inscenaci. Měla v ní hrát Tereza Voříšková, se kterou jsem tenkrát vytvořil Lulu. O tom divadle jsem moc nevěděl, ale neměl jsem důvod je odmítat. Těsně před konkursem na Komedii mi volal Honza Novotný, se kterým jsem spolupracoval na Parsifalovi, jestli by mohli naši případnou spolupráci uvést i do svého projektu. Já jsem v danou chvíli ani nedocenil význam svého souhlasu a celkem zbrkle jsem souhlasil.

    Pak jsem si přečetl, že je má režie naplánovaná na rok 2016. O tom jsem ale nikdy s nikým nejednal. Já ani nevím, co budu v roce 2016 dělat, ale s největší pravděpodobností nebudu režírovat v Divadle Komedie. Přeji Company.cz úspěch. Trošku mě s odstupem času ale přece jen mrzí, že jsem se stal jedním z doplňujících argumentů, proč tento soubor výběrové řízení vyhrál. To byla role, kterou jsem objektivně hrát nechtěl a objektivně neměl.

    Co budete dělat v důchodu?

    Vždycky jsem říkal, že na to, abych dělal Shakespeara, mám čas ještě do důchodu. Tak uvidíme.

    Kterou Shakespearovu hru byste režíroval, kdyby nebylo zbytí?

    Krále Leara.

    Přepsal byste ho?

    Asi ano. Zkrátil určitě.

    Artaud

    Inscenace věnovaná Artaudovi měla premiéru na sklonku minulé sezóny v Činoherním studiu v Ústí na Labem. Na snímku: Anna Fišerová, Jiří Maryško a Jiří Černý. FOTO JAN DVOŘÁK

    Kámoš, kuchař a chemik Dj

    Mám napsat o Dj pár slov, nebo snad i vět. Prý si to Dj přál. Chápu to od Dj jako zlomyslnost. Dj mě zná. Dj mě, myslím, zná dobře. Dj ví, že mám naprostou hrůzu z toho, že bych měl nějak veřejně formulovat slova… Natož pak věty. Dj má otcovský talent. Asi proto, že má prima tátu. Když se potřebuju poradit, jak se má žít život, jdu za Dj. A tohle je zřejmě jedna z jeho výchovných metod. Něčeho se bojíš? Tak jdi a sáhni si na to. Tak si na to sahám a snažím se napsat o Dj pár slov, vět. Navíc mě to vlastně potěšilo, protože pokud Dj chce, abych o něm něco napsal, znamená to, že by mě mohl považovat za kámoše. A mít za kámoše Dj je nejen výhodné, ale i velmi uklidňující. Já už se bál, že se jako nekámošíme, protože my jsme dřív furt spolu chodili na víno, na procházky, na oběd… A furt jsme něco žvanili. Dokonce jsme spolu hrávali tenis! No a poslední dobou to nějak polevilo… Asi má moc práce a starostí. Až tohle dopíšu, jdu na první čtenou do Divadla Na zábradlí. Nathanael West/David Jařab: Osamělá srdce. Režíruje to Dj. Tak vono snad zase něco bude…

    Ale co teď psát vo tom mým kámošovi? Prej mám popisovat nějaký vtipný historky s Dj. No je jich asi dost, ale já si málo pamatuju. Na Wikipedii píšou, že je „představitel surrealismu“. Ale já myslím, že není… Myslím, že je spíš takovej divadelní a filmovej chemik. Nebo alchymista. Myslím, že ani Dj nemá rád označení surrealista. Von jako je v nějaký takový pochybný surrealistický skupině, ale nevím, jestli se ještě kámošej. Tak co bych tak ještě…

    Taky bych rád upozornil, že Dj je dobrej scénograf a výtvarník. Jeho abstraktní nakládání s hracím (jevištním) prostorem mi vždycky připadalo velmi barevně vkusný, přesný, náladově proměnlivý, nejednoznačný a nepopisný. Zdá se mi totiž, že tento fakt je při udělování cen za scénografii zásadně opomíjen.

    Pokračuju v adoraci: Mám za to, že Dj je hodně odvážnej tvůrce. Určitě by uměl točit prima komedie nebo takový ty filmy ze současnosti. Takový ty filmy pro hodně lidí… A dělal by to dobře, vkusně a vtipně. Ale von nekompromisně točí svoje témata a výsledek je takovej, že po jeho dvou dobrých filmech nevím, nevím, jestli mu ještě někdo nějaký prachy na další film dá. A ty jeho dva filmy dobrý jsou. To mi nikdo nevymluví!

    A do toho všeho je vynikající, ale VYNIKAJÍCÍ kuchař. No a ještě nemůžu opomenout, že mě naučil pít dobrý víno. Teda ne, že bych tomu nějak zvlášť rozuměl, ale vod tý doby, co mi ukázal takový pěkný kousky z Alsaska, už se nemůžu vrátit zpátky k vínům, který jsem pil před tím. „Život je příliš krátký na to, abychom pili špatná vína.“
    Tak já jdu do toho divadla. Těším se na další práci s Dj. Těším se na svýho kámoše.

    STANISLAV MAJER


    Komentáře k článku: David Jařab: Příliš mnoho ingrediencí kazí chuť

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,