Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dášenka a muchomůrky bílé

    Královéhradecké publikum tíhne se sympatiemi k autorům východočeského regionu, svědčí o tom jak zdejší ohlas Petrolejových lamp Jaroslava Havlíčka, tak inscenace Klicperova Hadriána z Římsů, koneckonců i nastudování Čapkovy futurologické vize R.U.R. Při troše dobré vůle bychom do tohoto kontextu mohli zařadit i semaforskou féerii Špatně placená procházka a nověji i operu Dobře placená procházka, skladatel Jiří Šlitr je přece svým mládím spjatý s Rychnovem nad Kněžnou. Plejádu východočeských autorů v této sezoně rozšiřují opět bratři Čapkové (tentokrát jako subjekt nového projektu Martina Františáka) a Karel Poláček s chystanou jevištní verzí slavného klukovského románu Bylo nás pět.

    Jan Sklenář a Eva Kratochvílová (Karel Čapek s Věrou Hrůzovou) FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Novinka Klicperova divadla Věc Čapek, Františákova autorská režie, předvádí v prudce expresivní stylizaci osudy celé rodiny, důraz je ovšem kladen především na Karla, jeho mravní integritu a nezpochybnitelné poselství dnešku, v prologu a epilogu je mu v tomto smyslu jako kolega přiřazen nedávno zesnulý disidentský básník Ivan Magor Jirous. Inscenace začíná ostatně zpěvem (David Smečka) kruciálního undergroundového songu Muchomůrky bílé (ovšem na text Egona Bondyho), a paralely, aktualizace i hodně vypjaté stylizace (ostýchám se použít slovo deformace) celou inscenaci provázejí. Už vstupní obraz, prezentující rodinu lékaře Čapka (Jan Bílek) s nervově labilní manželkou (Zora Valchařová-Poulová), dětmi Helenou (Kristýna Kociánová), Josefem (Josef Čepelka) a Karlem (Jan Sklenář) i babičkou (Marie Kleplová), je při konfrontaci s ošetřováním zraněného dělníka otevřen v herecké křeči tak neuvěřitelné, že až v pozdějším průběhu představení nás mohou Valchařová-Poulová, Sklenář a ostatní ujistit, že jsou opravdu dobrými herci. Expresivita výjevů je sice občas působivá, dochází však také k velmi hlučnému překrývání mizanscén a skoro po celou inscenaci tane na mysli ono skoro banální: Méně by bylo více. Střídají se i různé styly. Divoký odvaz při chlapském mejdanu na pražských studiích – pánové svlečení do půl těla kouří, hádají se, berou asi i drogy, nejdivočeji se chová František Langer (Miroslav Zavičár) – je přerušen „kontrolním“ příjezdem zbytku Čapkovic rodiny. Pak se zase objeví vysloveně komediální zkouška na Loupežníka v divadle s Olgou Scheinpflugovou (Helena Plecháčková), Hugo Haasem (Tomáš Lněnička) a výborně zahraným hysterickým režisérem (Lubor Novotný), scéna by ovšem snesla nůžky. Téměř čítankově působí dialog mezi Karlem a Josefem, při němž Josef vymyslí slovo „robot“, nemluvě o milostném dialogu mezi Olgou a Karlem, kdy je do rozhovoru nenápadně přimícháno: Kde je Dášenka? Do Masarykových hovorů s pátečníky jsou „střihány“ slavné výroky Vladislava Vančury i Klementa Gottwalda. A na finálové setkání po Karlově pohřbu mrtvého Čapka s mrtvým Jirousem (s knižními svazky Masaryka respektive Havla) bych nejraději zapomněl. Jde – při vší úctě ke všem čtyřem zesnulým – o čirý kýč.

    Ambiciózní inscenace přináší též řadu silných scén, to u inscenací tohoto souboru bývá pravidlem: expresivní pohybové evoluce dobře dokreslují Karlův nejasný vztah s Věrou Hrůzovou (Eva Kratochvílová), působivé je například i výhružné srocování „mloků“ v kožených kabátech. Text hry samotné svědčí o autorově erudici i inspirativním pohledu na dějiny české literatury posledních desetiletí, jako režisér se ovšem Františák tentokrát poněkud „utrhl ze řetězu“. Ale i tento úkrok stranou je svědectvím o hledání a sympatickém riskování Klicperova divadla.

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – Martin Františák: Věc Čapek. Režie Martin Františák, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Marek Cpin, hudba Jiří Hájek, dramaturgie Markéta Bidlasová. Světová premiéra 18. února 2012.

    • Autor:
    • Publikováno: 19. března 2012

    Komentáře k článku: Dášenka a muchomůrky bílé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,