Danièle Monmarte

Moje univerzity

Když mi bylo dvanáct, provázely mě během letních prázdnin Pohřební řeči biskupa z Meaux Jacquese Bossueta, zpovědníka a důvěrníka Madame de Maintenon, poslední manželky Ludvíka XIV. Dodnes nevím, jak se tato kniha, stejně jako sádrový odlitek Bossuetovy hlavy doma objevily. Bossuetův složitý, vyumělkovaný jazyk mě ohromoval. Obdobně jsem objevovala a cenila romantické básníky, Victora Huga a de Lamartine. V období střední školy mě zaujaly Baudelairovy Květy zla, o nichž nám profesor francouzštiny Jean-Pierre Kaminker, bratr Simone Signoretové, vykládal, že čtyři části této sbírky mapují vztahy mezi našimi smysly a lidskými emocemi. Podle mě Baudelaire v celém svém díle hledá především ideální svět, což skrývá za svým tuláctvím. Právě on asi nejvíc ovlivnil mé vnímání umění.

Dnes se z básníků nejčastěji vracím k Apollinairovi a Cocteauovi. Ke Cocteauovi mám navíc i osobní vztah. Žil v Milly-la-Forêt, kde jsem se poblíž narodila a vyrůstala. Návštěvy kaple Sainte-Blaise-des-Simples, kterou vyzdobil a kde odpočívá, jsou pro mne vždy svátkem a zjevením. Líbí se mi jeho výrok: Prvotní hřích umění je chtít přesvědčit a líbit se, podobně jako květiny rostou v naději, že skončí ve váze.

Divadlo

Můj oblíbený komediograf je Molière. Široká paleta jeho jemné ironie vybízí každého režiséra k vlastní, osobité interpretaci, závislé na zkušenostech jeho života a jeho vlastní země. Nejlepší inscenaci Lakomce, jakou jsem kdy viděla, vytvořil Michal Dočekal v pražském Národním divadle s Borisem Rösnerem v titulní roli. A jak aktuálně dnes zní jedno z Arnulfových doporučení Agnes ve Škole pro ženy: Vašemu pohlaví nezbývá než závislost / Na straně vousů je veškerá moc!

Bohatství francouzského jazyka čerpám od Paula Claudela. Jeho dramatická síla evokuje historickou fresku a vyvolává ozvuky mystické poezie, rovnocenně vedle se klade reálný svět a svět přeludů, paměť a vzpomínku.

Miluju absurdní divadlo. Stále jsou pro obraz tohoto světa pro mne aktuální a podstatná jednání a situace postav v divadle Becketta, Ionesca a Havla.

Od roku 1974 se mým životem proplétá Voskovec a Werich. Jsem jimi okouzlená. Oni dva mne snad nejvíc připoutali k vaší zemi a vaší kultuře. Napsala o jejich divadle před časem knihu. Doufám, že brzy vyjde i v Česku. Snažím se je nahlédnout a vyložit v souvislostech dobové avantgardy. Jsem přesvědčená, že Osvobozené divadlo patřilo mezi špičky evropského formátu.

Film

Miluju filmové grotesky, nejvíce Chaplina a Keatona. Básník a esejista Petr Král napsal a ve Francii v osmdesátých letech o filmových groteskách vydal dvě knihy, které jsou skutečnými drahokamy: Le Burlesque ou Morale de la tarte à la crème (Groteska čili Morálka šlehačkového dortu – česky NFÚ, 1999) a Les Burlesques ou Parade des somnambules (Grotesky aneb Průvod náměsíčníků).

Blízká je mi nová československá filmová vlna pro svůj svobodný situační humor – Chytilová, Menzel, Forman, Passer, Uher…

Mám ráda angažované snímky Costy-Gavrase pro jejich poselství o moci. S upřímným humanismem a velkorysostí odkrývá divákům sociální a politickou skutečnost. Škoda, že jeho film z roku 1993 Malá Apokalypsa podle Tadeusze Konwickeho, v němž hrál Jiří Menzel, nedosáhl očekávaného úspěchu.

Z poslední doby mě nejvíc zaujal film Xaviera Beauvoise Des hommes et des dieux (Lidé a bozi), který má právě po oficiální francouzské premiéře a který získal Grand Prix na letošním festivalu v Cannes. Vypráví o životě sedmi trapistických mnichů, kteří až do svého zavraždění v roce 1996 dlouhá léta žili v pokoře a víře v klášteře Tibhirine v Alžírsku a za občanské války nezištně pomáhali tamnímu bezradnému lidu. Vedle obsahu mě ohromily záběry mnichů v šerosvitech různé intenzity, jež mi připomínaly středověké kostelní obrazy.

Divadlo slova

Loňskou sezonu jsem si v Paříži nemohla nechat ujít Tragické lásky Pyrama a Thysbé od Théophila de Viau v Divadle l’Athénée, na které jsem vzala i svou českou přítelkyni, teatroložku Janu Patočkovou. Francouzština 17. století se v něm sama o sobě stává hudbou v prázdném prostoru, osvětleném řadami svíček umístěných na pojízdných panelech. Zaujala mě ještě jedna divadelní práce s jazykem a hlasem – pražská skupina Boca loca lab vedená Jiřím Adámkem a jejich Evropané. Čtyři postavy „chycené“ ve sterilním světě médií omílají stále to samé, odbočují od tématu v hlasovém kánonu a zase se k němu vracejí, mapují manipulativnost médií tohoto světa s intenzitou, již jsem na jevišti dosud nezaznamenala.

Hudba

Mám ráda Janáčkovy opery a jeho hudbu, je mi blízká její modernost a drsný rytmus. A když jsem někdy v životě hodně dole, energii mi vždy vdechne Dvořákova Symfonie z Nového světa.

Z francouzštiny přeložila Lucie Němečková