Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Daniel Špinar: Nemám rád jevištní realismus

    V poslední době se režiséru Danielu Špinarovi daří. Má za sebou ceněné inscenace v Kladně i Hamleta ve Švandově divadle a od této sezony nastoupil jako kmenový režisér do Národního divadla. Teď má navíc šanci jedna ku třem, že činohru naší první scény brzy povede. Úspěchů si je Špinar vědom a považuje si jich. Při našem setkání byl přátelský, otevřený a sršel optimismem. Připadal mi vyrovnaný, smířlivější než dřív, současně ale plný sebevědomí a jistoty, kam své divadlo směřovat.

    Daniel Špinar

    Začnu čerstvou zprávou: Spolu s Ivanem Krejčím a Davidem Drábkem jste byl vybrán do uzavřeného konkurzu na šéfa činohry Národního divadla? Do divadla jste přitom teprve v září nastoupil jako kmenový režisér. Co jste tomu říkal, když jste byl vedením ND osloven?

    Všechno to přicházelo vlastně docela přirozeně… Asi před rokem si dal se mnou stávající šéf Michal Dočekal oběd a nabídl mi funkci stálého režiséra Národního divadla. Moc dlouho jsem neváhal. Za prvé jsem se chtěl už někde usadit a pracovat pro konkrétní divadlo a konkrétní soubor, za druhé v ND velkou část lidí znám a rozumím si s nimi, a za třetí jsem tam už třikrát inscenoval. Před prázdninami Michal oznámil, že z postu uměleckého šéfa odchází, následovala další schůzka, tentokrát s ředitelem Janem Burianem v nádherné historické ředitelně, kde jsme si o situaci promluvili, a já potvrdil, že bych o funkci měl zájem.

    Musel jste zvažovat dlouho, zda se konkurzu zúčastnit? A jaké vidíte své šance oproti dalším kandidátům?

    Samozřejmě to mělo různé peripetie. Jak jsem ale do Národního divadla víc a víc pronikal, tím větší jistoty jsem nabýval. Mám k Národnímu velmi citový vztah, beru tuto práci dosti osobně, mám energii, čas a chuť. A taky už věk. Setkal jsem se s názory, že si ještě můžu počkat, že jsem mladý a že mi nic neuteče. Ale já jsem na tuto práci připraven vrchovatě. My tři kandidáti máme své výhody a nevýhody, bude to, myslím, velmi těsné. Moje nesporná výhoda je, že znám mnohem lépe prostředí Národního divadla, takže by ten přesun byl naprosto plynulý.

    Předpokládám, že nebudete chtít zatím otevírat karty, s čím do konkurzu půjdete, ale přesto: Kterým směrem se bude vaše uvažování ubírat?

    Určitě chci především důsledněji pracovat se souborem. Dobudovat ho a posílit mu sebevědomí. Chci, aby herci byli hrdí na to, že hrají v Národním divadle, a věnovali své práci maximální péči. Zároveň mi jde o to, aby se opravdu herecky rozvíjeli. Je potřeba najít základní herecké gesto, herecký koncept, a neskromně si myslím, že pro velké jeviště mám instinkt. Chci také, aby cesta od myšlenky po zrealizování inscenace nebyla tak trnitá a aby se nevychylovala ze svého směru. Dále je potřeba důsledněji pojmenovat dramaturgii jednotlivých budov Národního divadla, zkrátka je toho hodně.

    Hamlet

    Smíchovského Hamleta Špinar inscenoval jako rodinné drama (Švandovo divadlo, 2013) FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Vaše režie bývají označovány za progresivní, provokativní. Neobáváte se reakcí konzervativního diváka Národního divadla?

    Konzervativní divák je vždycky takový divák, který je už vlastně nějak předem nastavený. Má nějaké představy, jak by mělo představení vypadat. A pak je zmatený, vykolejený a někdy taky dost naštvaný. Řekl bych, že jde o obecnější jev, který se v Národním divadle samozřejmě zvětší. Protože se jedná o instituci, která takzvaně patří všem. Není tedy úplně snadné tvorbu dobře profilovat jako celek. Mám nějaký styl a myšlení jako režisér, zároveň si nemyslím, že bych byl kdovíjak výstřední nebo kontroverzní. Mám rád interpretační činohru, ale myslím, že texty na hlavu nestavím. Takže pevně věřím, že s diváky nenarazím.

    Kompromisy nedělám

    Omezuje to vaši režisérskou svobodu, musíte dělat nějaké kompromisy?

    Rozhodně ne. Když se pro nějaký titul rozhodnu, tak ho dělám naplno, jak jsem si ho vysnil a jak nejlíp dovedu. Jistěže v průběhu přípravy inscenace se setkávám se spoustou nepředpokládaných potíží, ať už jsou to finance, přístup herců, nebo technická omezení, ale rozhodně moji tvůrčí svobodu neruší nic, tedy ani strach z odezvy diváků.

    Nebojíte se Národního ani po, řekněme, trpké zkušenosti z Divadla na Vinohradech?

    Ta zkušenost nebyla trpká, byla pro mě vlastně hodně cenná, protože byla poučná. Angažoval mě tehdy Martin Stropnický se slovy: Líbí se nám vaše práce, chceme vinohradské divadlo nasměrovat trochu modernějším směrem, můžete si vybrat titul atd. Byl jsem tehdy čerstvě po škole, mladší a naivnější, zároveň určitě bojovnější a odolnější, tak jsem se do toho pustil po hlavě. Zinscenoval jsem tam Büchnerova Vojcka, a nedlouho po premiéře nastaly první nárazy. Diváci psali dopisy, mnozí herci a další „přátelé divadla“ kroutili hlavou, že prý se to mezi posvátné portály nehodí. No, a vedení se z toho tak trochu zhroutilo. Začali se podivovat, brát zpátečku a snad každý týden měnili názory. Nakonec se Vojcek hrál asi desetkrát na volnou kasu a pak se inscenace divadlo zbavilo. Tehdy jsem si uvědomil, že vedení vlastně neví, co chce. Zkoušení Marie Stuartovny už bylo jen takovou smutnou dohrou. To už jsem věděl, že musím odejít. Nemám rád nadřízené, kteří nevědí, co chtějí.

    Máte představu, kdo je vlastně váš divák?

    To může být opravdu kdokoli. Nejtěžší oříšek asi budou ti, kteří jdou do Národního divadla spíš z určité tradice či společenské nutnosti a samotná inscenace je zajímá až na druhém místě. Jistě, budovy Národního divadla jsou překrásné, je to důležitá součást kulturního dědictví, ale myslím, že by vždycky tím nejpodstatnějším mělo být samo divadelní umění. Český divák, řekl bych, bývá zbytečně úzkostlivý, často se nedokáže uvolnit, zasmát se, užít si večer, bere se příliš vážně. Vždycky mě překvapí, když někoho stresuje, že se musí hezky obléknout, vypravit se do divadla a v klidu zhlédnout představení, které by jej nemělo rozrušit. A přitom divadlo má být především setkání. V ideálním případě by měl divák přijít s čistou hlavou a nechat se vtáhnout, pohltit.

    Noční motýl

    Noční motýl Daniela Špinara je kabaret o jedné umíněné lásce (Městské divadlo Kladno, 2014) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Z čeho, podle vás, pramení ta úzkost? Jde o význam divadla z doby obrození, či dědictví komunismu?

    Jednak si myslím, že je to dobou, ve které žijeme. Vše je rychlejší a virtuálnější. Málokdo si dnes najde čas strávit osobní okamžik s někým nebo s něčím. Jít do divadla, odsedět si to tam, a ještě se snad na něco soustředit a o něčem přemýšlet, na to dnes mnoho lidí nemá nervy a ani čas. Věřím, že divadlo jako takové nikdy nevymře, vždycky budou etapy, kdy bude pro společnost více či méně důležité, ale teď to vypadá, že je opravdu tak trochu okrajovou záležitostí. Ale to platí o umění obecně. Zkrátka, pokud lidé nepochopí, že umění je nesmírně důležité pro myšlenkový rozvoj a kultivaci národa, bude to s námi vypadat tak, jak to teď vypadá. Pak mě ještě napadá, že divadelní diváci tak nějak nechtějí přistoupit na fakt, že vše se vyvíjí a mění. A divadlo zvlášť, protože je to živé umění. Připadá mi, jako by většina diváků vyžadovala divadlo, které si pamatuje z minulosti. Nic není starší než včerejší divadlo. S tím má ovšem potíže i část starší herecké generace, která není ochotná – a někdy i schopna – přistoupit na nové herecké či režijní styly.

    Donesla se k vám nějaká kritika vašeho jmenování do Národního divadla, třeba ze strany herců?

    Donesla, ale moc si to neberu. Snažím se dělat dobře svoji práci a musím prostě skousnout, že nebudu všemi oblíben. Mám v této souvislosti rád jedno heslo, které pořád opakuje americký umělec Ru Paul: Co si o mně lidé myslí, není moje věc! Pokud jde o herce, ti jsou zcela specifická kategorie! Já je mám hrozně rád, jsem koneckonců bývalý herec, obdivuju je za tu nesmírnou dřinu, kterou na jevišti podstupují, ale jsem vždycky velmi rád, když vědí, kde je jejich místo. Nejsou v mé situaci a mému prostředí nerozumí. Daleko horší je, když se během zkoušení najde prudič – herec, který se postaví proti. Začne zpochybňovat, otráví vzduch a infikuje ostatní. Vše se může velmi rychle rozpadnout. Ale většinou jde spíš o nejistotu daného jedince. Prudí, protože je nespokojený se sebou samým.

    Na svou velkou premiéru v Národním divadle, Ze života hmyzu, jste se nedostavil. Co se stalo?

    To je osobní otázka. (Po chvíli) Měl jsem žloutenku, což je blbá nemoc. Ale dopadlo to dobře, hlavní je, že jsem mohl zkoušet do poslední chvíle, zchvátilo mě to až dva dny před premiérou. Takže naštěstí nemám pocit, že bych inscenaci nějak zásadně nedodělal.

    Jako další kus vás čeká Othello, jak o něm přemýšlíte, co chystáte?

    Je to především neuvěřitelně současná a živá hra a jsem hrozně rád, že se s ní můžu setkat. Oříšek spočívá v uchopení titulní role. Othello, jak už i samotný název hry „benátský mouřenín“ napovídá, je černý. Funguje to ve hře jak metaforicky, tak čistě fyzicky a energeticky. Chvíli jsem se zabýval tím, proč je tak důležité, aby byl Othello černý. Všude ve světě to hrají černoši, ale u nás prostě takový herec neexistuje. A černá tělka nepřichází v úvahu. Tím jsem přirozeně dospěl k tomu, že rasistický akcent není ve hře tím nejdůležitějším. Othello je spíš hra o závisti a žárlivosti. A nejde jen o žárlivost mileneckou, všichni v této hře tak trochu žárlí na ty ostatní. A nejvíc Jago – toho sužuje závist ke všem. Othello je velmi dobře napsaná, poměrně komorní hra s konzistentním příběhem, je silně psychologická, až patologická. U Hamleta ve Švandově divadle jsem si dovolil větší autorské zásahy, tady jsem, kromě krácení, mnohem pietnější. Mám dobrý pocit z toho, že se o tuhle hru můžu jako režisér beze strachu opřít.

    A poté přijde hra ze současnosti, Zemětřesení v Londýně britského dramatika Mika Bartletta. Hru předchází skvělá reputace…

    …ale všichni se mě ptají: Jak to, proboha, chceš inscenovat? Ta hra je fascinující, ale z technického hlediska dost komplikovaná. Strašná spousta scén, dějišť, jednotlivých postav, vrstev. A vše jde v rychlém střihu a sledu. Základem je příběh tří sester, jejichž otec, geniální vědec, kdysi podepsal „smlouvu s ďáblem“ a zfalšoval zprávu o dopadu civilního létání na životní prostředí. Takže na jedné straně drama rodinné a na straně druhé silné téma globálně-ekologické. Je to velmi dobrá hra. V dnešní době zvlášť důležitá.

    Vy jste na DAMU absolvoval herecky ve hře Marka Ravenhilla Polaroidy, pak jste ho i režíroval a skrze něj vlastně otvíral českému divákovi otázku homosexuality. Zdá se mi, jako by dříve byla pro vás homosexualita téma, dnes jde více o estetickou záležitost – když si vezmu třeba Vladimíra Marka v Kabaretu Kafka či Karla Dobrého v Ze života hmyzu, oba v ženských kostýmech. Vnímáte tento posun?

    Asi takhle nedokážu přemýšlet. Myslím, že každá inscenace je odrazem režiséra samotného. Gay tematiku ani nevyhledávám, ani se jí nevyhýbám. Bude to nejspíš tím, že s homosexualitou nijak nezápasím, jsem v tomhle ohledu sám se sebou naprosto srovnaný, takže nemám potřebu ji nějak zásadně řešit v rámci svých inscenací. Jsem ale typický peer člověk, a to se v mých inscenacích odráží. Mám rád divadlo spektakulární, trošku crazy a cross-gender.

    Můj romantický příběh

    Špinarova inscenace Můj romantický příběh získala několik ocenění (Divadlo Petra Bezruče, 2013) FOTO TOMÁŠ RUTA

    Opera byl můj sen

    Jak jste vlastně přišel na to, obsadit do role motýlice Iris právě Karla Dobrého?

    Věděl jsem, že scénu s motýly chci nějak radikálně odpíchnout, zestárla ve hře asi nejvíc. Řešil jsem, kdo bude Iris hrát, a napadlo mě, že když ji obsadíme mužem, nějak to hru zvedne, dodáme jí tolik potřebný groteskní znak. Celý koncept motýlů představuje zlatou mládež, která se po nějakém večírku zastaví někde u palmičky, a připadlo mně, že do té party transka patří. Navíc Karel to utáhne a vzbudí náležitou pozornost. On je pro každou špatnost a myslím, že tyto úkoly si opravdu užívá.

    A vaší poslední premiérou letošní sezony bude Janáčkovo Z mrtvého domu, vaše první operní režie. Tipl bych si, že jste si na operu myslel už v minulosti.

    Ano, zkusit si operu byl už několik let můj velký sen. A že se uskuteční přímo v Národním divadle, a rovnou Janáček, v to jsem ani nedoufal. Janáčkovu hudbu miluju, opery zvlášť. Mrtvý dům je jeho poslední kousek, a když tak o tom přemýšlím, ta tematika je vlastně taky trochu gay. Je z prostředí mužské sibiřské věznice, tedy samí chlapi pohromadě, zavření ve svém malém světě s vlastními pravidly. Touží po svobodě, pracují, vyprávějí si příběhy ze života a navazují mezi sebou nejrůznější vztahy. Je tam dokonce milostný duet dvou mužů!

    Napsaný Janáčkem nebo ve vaší interpretaci?

    Myslím, že to tam Janáček napsal, aniž si to uvědomil. Jenomže něčemu takovému se ve vězeňském prostředí nemohl vyhnout. V opeře je taky dost dlouhá scéna, kdy vězni hrají divadlo. Vypadá to samozřejmě tak, že se převléknou za ženy a předvádějí groteskní féerie o prostopášných manželkách. Ten přetlak potlačované sexuální energie je hodně silný. Zároveň je to celé nesmírně zábavné a košilaté.

    Operní režie může přinášet další riziko, režisér je navázaný na další umělce, dirigenta nebo sbormistra. Je to složitější?

    Ano. Dirigent je mým rovnocenným partnerem. On je interpret Janáčkovy hudby, já se do ní musím vejít svou režií. Rytmus inscenace je tedy pro mne daný. To je asi ten nejzásadnější rozdíl. Jsem rád, že budu pracovat s Robertem Jindrou. Je z mé generace a velmi si ho vážím. Pak má tato opera další specifika – hlavní postavou je vlastně sbor. Budu tedy intenzivně zkoušet zhruba se čtyřiceti lidmi. Začal jsem na opeře pracovat už před půl rokem, poslouchám ji pořád dokola, učím se ji vlastně nazpaměť. Ještě asi úplně netuším, co přesně mě čeká, ale mám takové výzvy rád.

    Ze života hmyzu

    V inscenaci Ze života hmyzu hraje motýlici Iris Karel Dobrý (Národní divadlo, 2014) FOTO MARTIN KÁMEN

    Noční motýl jako kabaret

    Hudba ve vašich inscenacích hraje velkou úlohu, ale většinou je to hudba popová. Člověk neví, jestli jde o parodii, nebo ji berete vážně.

    Pop mám samozřejmě rád, vyrostl jsem na Madonně, Michaelu Jacksonovi, Whitney Houston a dalších, takže mě přirozeně baví vkládat do mých inscenací ikonické songy, ke kterým mám sentimentální vztah. Někdy jsou nenahraditelné, protože fungují jako znak. Samozřejmě ne všude se hodí a také je to velmi drahé, co se týče autorských práv. Ale s hudbou k inscenacím pracuji různě, každá potřebuje jiný zvuk, jiné naladění. Nyní jsem v Kladně inscenoval Nočního motýla, kde po celou dobu hraje živá klavíristka. Rád vymýšlím nové koncepty a baví mě hrát si s různými hudebními styly.

    Noční motýl vychází ze scénáře filmu?

    Ano. Použil jsem scénář v téměř nezměněné verzi, z jeviště ovšem zazní i filmové poznámky v závorkách. Přišly mi někdy zajímavější než samotné dialogy. Herci přecházejí během situací do vyprávěcích poloh, bude to takový brechtovsky zcizený melodram, vlastně kabaret, o jedné umíněné lásce. Hanou Vítovou bude v Kladně Lucie Polišenská, úžasná herečka, která odešla z Vinohrad. Já jsem Nočního motýla plánoval pro Vinohrady jako druhou věc po Vojckovi, ale když se začalo vedení stahovat, dělal jsem místo Nočního motýla Marii Stuartovnu. Už tehdy jsem měl na tuhle roli Lucii vyhlédnutou, takže jsem rád, že se k tomu vracíme. A přitom si myslím, že Noční motýl by byl pro vinohradské divadlo úžasný. Lucie je obrovský talent, herečka s velkým charismatem a tématem.

    Bavili jsme se o stylu, v souvislosti s vámi se hodně mluví o postmoderně. Jste postmoderní režisér?

    Myslím, že jsem dost eklektický, takže svým způsobem postmoderní jsem. Ale nemám tyhle kategorie rád. Moje inscenace jsou odrazem mé osobnosti, vkusu scénografů a samotných herců. Nemám moc rád jevištní realismus. Baví mě divadelní umělost, vykloubenost, expresivita, spektakulárnost. Mám rád jasný znak, obraz, kontext. Jako divák i jako režisér.

    Kdo byl vaším vzorem při studiích? Odhadoval bych kupříkladu Marthalera, Lébla, Nebeského…

    Ano, Jan Nebeský, J. A. Pitínský, chodil jsem na inscenace Vladimíra Morávka a Michala Dočekala, hodně mě ovlivnila poetika Petra Lébla. O Marthalerovi bych mluvil spíš z hlediska scénografie, kterou pro něj navrhuje Anna Viebrock. Líbí se mi její hyperrealismus, který je zároveň metaforou. Já jsem teď se svými scénografy taky ve fázi, že hledáme většinou nějaký jeden realistický prostor, pokoj se stěnami, ve kterém odehrajeme všechny změny prostředí. Je to nesmírně inspirativní, nutí nás to k větší fantazii, líbí se mi to esteticky a je to velmi praktické. Nemám rád takové ty technologické změny, kdy na scénu něco sjíždí, vyjíždí, zavírá se, mění se, nepotřebuji inscenaci nijak technologicky prokoumat, baví mě udělat ji v jednom prostředí, které bude funkční. Pokoj má silnou symboliku stěn, do kterých jsou postavy uzavřené. A taky to dobře funguje na zájezdech. Občas udělám něco bez pokojíčku a pak se k němu zase hodně rychle vracím.

    Často v rozhovorech zmiňujete, že vnímáte především herce, ale kritici spíš popisují váš audiovizuální styl, obrazy, scénu. Asi by se shodli, že neděláte herecké divadlo. Vidíte v tom nějaký rozpor?

    Myslím, že dělám vrcholně herecké divadlo, jsem bývalý herec, neumím jinak než inscenaci od základů stavět na hercích. A vždycky se jim pomocí scénografa snažím vytvořit takové prostředí a podmínky, které je budou kreativně rozvíjet. Navíc herci, kteří u mě hrají, jsou úspěšní, mají i určitá ocenění a kritika si jich všímá. Věřím, že u mě snad nikdo nezpochybňuje, že práce s herci je základ mojí režijní metody. Já se dokonce snažím, aby herci přinesli do inscenace vlastní témata. Noční motýl je toho důkazem, skrze herečku a její nezaměnitelnou osobitost jsem postavil celý koncept inscenace.

    Herci tedy ovlivňují přípravu inscenace, nebo na zkoušky přicházíte již s hotovým konceptem?

    Někdy ovlivní i přípravu. Ale spíš tím, že sami inspirují. Na první čtené mám hodně silnou představu, jak bude inscenace vypadat po vizuální stránce, ale co se bude odehrát uvnitř, to „maso“, jak tomu říkám, je hodně na hercích.

    Když přemýšlíte o inscenaci, spíš si zapisujete poznámky, nebo kreslíte?

    V první řadě čtu pořád dokola text. Mám rád slovo a podtext, takže se snažím neustále pronikat k podstatě textu. A při tom mě napadají nejrůznější souvislosti, hledám si k nim obrazy, fotky, vizuální reference, pak si většinou pouštím hudbu, která mě emočně stimuluje. Do toho mám miliardu schůzek s lidmi, kteří na inscenaci pracují se mnou, bavíme se o ní, dokud nevytvoříme jasný koncept.

    Obdivuji Madonnu

    Co vás inspiruje, ve filmu, v literatuře, v hudbě?

    Je toho hrozně moc. Z literatury mám rád hlavně ruské a německé autory. Z filmu Woodyho Allena, bratry Coeny, Xaviera Dolana a do kina chodím spíš na artovější filmy, co mi kdo doporučí. Z hudby u mě vede černošská muzika, klasika, deep house a latino rytmy. No, a miluju popkulturu, to je jasné.

    Třeba Madonnu.

    Madonnu obdivuju, přijde mi zábavná, inovativní, tvořivá, mám rád její hudbu, ale dokážu si z ní udělat i srandu. Inspiruje mě vlastně všechno kolem. Jako režisér do sebe neustále nasávám věci z okolí, jako houba, pořád něco prožívám, pozoruji a zpětně analyzuji. Člověk musí vnímat i politiku, televizi, reality show, seriály, reklamy atd. Tohle všechno se k mé práci velmi hodí, v takovém světě žijeme. Televizi se nevyhýbám, patří k současné kultuře, měl bych znát, na co se dívají mí potenciální diváci. Mám rád americké a britské seriály, ale mám zhlédnuté i nejrůznější epizody českých seriálů, určitě jsem viděl jeden díl od všeho. I když dlouho se na ně dívat nedá, člověk rychle pochopí styl, zda jsou dobře napsané, zda herci hrají dobře, nebo ne, atd. Myslím, že pro režiséra je hrozně důležité se orientovat.

    Co výtvarné umění, kde berete inspiraci?

    Malířů, především z druhé poloviny 20. století, které obdivuju, je hodně. Baví mě ale především fotografie, zachycení okamžiku, situace. Mám rád i stylizovanější fotografii, v tomhle směru u mě vedou popartoví umělci. Napadá mě David LaChapelle, Mondino, Erwin Olaf a další. Miluju taky módu, architekturu a design.

    Vraťme se ještě na úplný začátek našeho rozhovoru. Když v konkurzu na šéfa činohry neuspějete, co ve vašem profesním životě nastane?

    Vlastně to asi půjde tak, jak to šlo dosud. Budu dál učit na DAMU své prváky, budu dál režírovat inscenace v nejrůznějších divadlech a budu se dál snažit někde umělecky zakotvit.

    Pavouk i buldozer

    Kdo nezná Danovu práci, ať honem utíká do divadla, jeho inscenace vždycky stojí za to. Mají prostě ksicht. Názor. A nestydí se za to. Strom zkrátka poznáš po ovoci. Stejně jako Dana. Nepatří mezi rozené sympaťáky s americkým úsměvem ve tváři ani mezi roztomilé kamarádíčky obrážející divadelní kluby. Dan je osobitý pavouk. Přísný, nekompromisní režisér s přesnou představou, obrovskou imaginací a neotřelými nápady. Takový režisér buldozer.

    Známe se už docela dlouho. Tedy dost dlouho na to, abych ho mohla s lehkým srdcem označit za kamaráda. Naše bujaré spiklenectví před patnácti lety vyzrálo v tichou spřízněnost beze slov.

    Je bezesporu jediný, kdo dokáže přejít Negevskou poušť ve stylových sandálech značky Zara, aniž by nepřišel o nohy. A jen málo lidí by si po přečtení duchovní literatury dokázalo naordinovat několikadenní půst, který splní bez mrknutí oka. Prostě Dan. Když si něco vezme do hlavy, nezná bratra.

    Nedokážu ho popsat pár větami. Své nejbližší nosíme hluboko v srdci a výjimeční lidé se stejně do slov nevejdou. Fandím mu. Nejen jako talentovanému režisérovi, ale hlavně jako člověku. Po světě nechodí moc lidí, jako je on.

    Děkuji ti, Dane, za všechny pravdy světa, které jsem tolik nechtěla slyšet, za společné hádky i usmiřování, za to, že jsi!

    Jana Stryková


    Komentáře k článku: Daniel Špinar: Nemám rád jevištní realismus

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,