Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Daniel Hrbek

    Daniel Hrbek

    (1971) Absolvoval obor herectví a režie na katedře činoherního divadla, poté doktorské studium na katedře teorie a kritiky DAMU. Byl členem hereckých souborů Severomoravského divadla v Šumperku, Moravského divadla v Olomouci a Divadla Na zábradlí. V polovině devadesátých let se spolužáky z DAMU založil Divadelní sdružení CD 94, jehož byl uměleckým šéfem. Na přelomu tisíciletí se stal ředitelem dnešního Švandova divadla. Od roku 2007 vyučuje na DAMU.

    Co vás přivedlo k divadlu

    Rodinné zázemí – tedy tatínek a maminka. A také jakási neodolatelná vnitřní touha. Jiskra přeskočila, když mi bylo deset let, při představení O myších a lidech v olomouckém divadle. A pak už s tím nešlo nic dělat.

    Největší umělecký zážitek

    Miluju kvalitní herecké výkony. Takže třeba herectví Vladimíra Dlouhého mě fascinovalo od studentských let, kdy jsem viděl jeho Caligulu v Divadle Na zábradlí.

    Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči

    Režisér Ladislav Vymětal. Můj milovaný učitel. Už tu, bohužel, není.

    Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl inscenovat, případně v něm hrát

    Teď pro mne píše Natálie Kocábová hru. Četl jsem zatím první verzi a těším se na její inscenování. Je to taková krutá rodinná komedie.

    Umění (výtvarné, literatura, film, hudba), které máte rád a kterému se naopak vyhýbáte

    Mám rád Josefa Váchala, Josefa Šímu, Josefa Čapka, Karla Čapka, Milana Kunderu, Václava Havla, Miloše Formana, Setha Rogena, Jimmyho Fallona, Louise C. K., Yazoo, Red Hot Chili Peppers, Depeche Mode, Tata Bojs, Pharrella Williamse, Róisín Murphy, Psí vojáky…

    Historická či současná osobnost/divadelní postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená

    Citově je mi nejblíže má rodina. V divadle fandím Danielu Špinarovi, Štěpánu Páclovi, Rosťovi Novákovi… A měl jsem moc rád Petra Lébla. Všechny podle mne spojuje, že něco skutečně umějí.

    Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

    Slunce. Jsem Lev.

    Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel

    Nenavazoval bych zištné osobní vztahy s recenzenty a nekorumpoval bych je zvýšenou pozorností o premiérách, servilitou, vínem nebo chlebíčky. Nenechával bych si psát recenze na objednávku.

    Divadelní sen

    Odstěhovat se na čas do New Yorku a dělat divadlo tam. Částečně se mi splnil minulý rok a pracuji na tom, aby pokračoval.

    Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu

    Nevím. Neumím (a asi ani nechci) si to představovat.

    Plus: Zajímá vás umělecká reflexe?

    Zajímá. Ale s tou kvalitní se setkávám jen zřídka. Myslím, že česká umělecká reflexe není v dobrém stavu, porovnám-li ji například se zkušeností ze zmiňovaného New Yorku či s kritikou ve Velké Británii. To je vlastně nesrovnatelné. Více než uměleckou reflexi jsme u nás zvyklí vídat články, sloupky, glosy či zprávy o viděném, které často odhalují spíše vztah jejich autora k tvůrcům té či oné inscenace nebo divadlu. Zdá se mi, že kritická reflexe u nás je zkrátka nějak moc osobní, někdy dokonce pyšná, řekl bych. Provinční.

    • Autor:
    • Publikováno: 24. listopadu 2015

    Komentáře k článku: Daniel Hrbek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,