Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Daniel Favier: Musíme zůstat bdělí

    Jedním z porotců letošního ročníku festivalu Česká taneční platforma (konal se v Praze 7.-12.4.) byl Daniel Favier. Ředitel CDC (Centre de Développement Chorégraphique) a tanečního bienále ve Val-de-Marne, iniciátor několika dalších projektů podporujících současný tanec a především šarmantní muž, který poznal divadlo téměř ze všech stran: jako  organizátor, kritik i performer.

    Jaká je podle vás pozice českého tance na mezinárodní scéně?
    Český tanec není na mezinárodní úrovni moc známý. Zdá se mi, že problém je v tom, že v Česku chybí podpora choreografům a tanečníkům. Tím pádem nemají podmínky na to, aby se plně své práci věnovali a prosadili se na mezinárodní úrovni. Český tanec mimo Českou republiku tudíž není moc viditelný. Vidíme  hodně belgický tanec, francouzský a americký. Jiné velké země, jako například Španělsko, ale i Anglie, však mají se svou přítomností na mezinárodní scéně také problémy.  Být vidět na mezinárodní scéně není zkrátka jednoduché. Ve Francii existují platformy, na které by český tanec mohl být pozván, ale to záleží na propojenosti a na setkáních.
    Nakonec se tedy vše odehrává přes osobní kontakty…
    Ano, je důležité udržovat kontakty.  Ve Val-de-Marne, pařížském předměstí, řídím taneční festival, který již existuje 30 let. Navíc se mi poštěstilo se v Paříži (Vitry-sur-Seine) zapojit do krásného projektu a to do výstavby nového místa pro tanec, které se jmenuje La Briqueterie. Je to místo, které bude určené speciálně pro rezidenční pobyty a produkci evropských choreografů. Jedná se o přestavbu staré továrny na cihly (odtud název La Briqueterie) v divadlo se zahradou. Divadlo bude mít 190 míst a do areálu budou patřit také tři taneční studia. Práce na stavbě začaly v lednu 2011 a areál by měl být dokončen v roce 2012 s tím, že pro veřejnost bude otevřen v roce 2013. Byl bych rád, kdyby toto místo fungovalo jako taneční křižovatka evropského tance. Projekt Briqueterie však není zaměřen pouze na rezidence s výstupem, důležitá budou také setkání. Budeme pořádat master classes a workshopy, při kterých se umělci navzájem poznají. Takže ti, kteří pracují na nějakém tématu, mají šanci potkat další, kteří se zabývají podobným tématem. Společnými diskuzemi pak mají šanci udržet svou bdělost. Tak můžeme rovněž objevit projekty, které mohou ve Francii rezonovat.
    Domníváte se, že jsou témata, která ve Francii mohou zaujmout a která naopak nemají šanci?
    Ne, není to otázka tématu. Je to spíše záležitost invence, kvality interpretace a kvality smyslu projektu. Je důležité mít ambiciózní projekt. Zároveň jsme však ve Francii viděli již hodně odlišných věcí. Základem je nekopírovat a být sám sebou. Budeme-li sebou samými, budeme vždy velmi odlišní od ostatních. Myslím, že to je to tajemství tvorby, respektovat svou vlastní cestu a své chutě a nevytvářet něco proto, že se to líbí někomu jinému.
    Jak si v tomto stojí český tanec? Nepozorujete v českém tanci nedostatek něčeho – například nedostatek techniky nebo inovátorství, kreativity…?
    Myslím, že v českém tanci je stále potenciál rozvoje v rukopisu a v kompozici. Zdá se mi, že je stále nedostatek autorů – choreografů, kteří vytvářejí svá vlastní díla. Na druhou stranu je spousta českých tanečníků, kteří jsou na tak dobré úrovni, že dostali šanci spolupracovat s celosvětově známými soubory a kteří se pak vrací zpět do Česka. Podle mě je to záležitost vývoje.
    Jak se vlastně stalo, že jste se ocitl na lokálním festivalu tanečního umění, jakým Česká taneční platforma je?
    V současnosti jsem ředitelem Centre de Développement Choréographique (Centrum pro choreografický rozvoj) a tanečního bienále ve Val-de-Marne. Třináct let jsem také pracoval v Avignonu na Les Hivernales d’Avignon, kde jsem poznal Yvonu Kreuzmannovou. Spolu s Yvonou jsme se od roku 1997 po dobu deseti let podíleli na projektu Trans Danse Europe. Tento projekt měl za cíl v rámci sítě Evropských měst kultury nabízet rezidence a produkci pro soubory .  Odtud tedy vedla moje cesta na zdejší festival.
    Znal jste tedy již nějaké české tanečníky před příjezdem na tento festival?
    Ano, znal. Do Avignonu jsme například pozvali Lenku Ottovou, Petru Hauerovou, a Jana Kodeta. Přímo z účastníků tohoto festivalu jsem však měl dříve možnost vidět pouze Petra Opavského, který tančil v Avignonu.
    Co je pro vás důležité když se díváte na tanec, co k vám promlouvá? Co je pro vás esence tance?
    Nejvíce se mě asi dotýká jisté mystérium, které může představení vyzařovat. Zaujme mě dílo, které mě vykolejí, které nás nutí myslet odlišně. Dílo, které nám přináší dojmy, které vnímáme pocitově a které přináší něco, co teprve objevíme, ale zatím je to pro nás neznámé.
    Když soudíte jako kritik, co hodnotíte?
    Vnímání tvorby je velmi křehký moment. Nejedná se o hodnocení jako takové. Jde spíše o to porozumět tomu, co chtěl choreograf říct a jakou cestou se vydal, aby to vyjádřil.
    Na festivalu Česká taneční platforma se uděluje cena za nejlepšího tanečníka. Jaké jsou podle vás rysy nejlepšího tanečníka? Jaký je ideál?
    Podle mě je to někdo, kdo je schopný unést velké lidské břemeno a kdo má schopnost “být” na scéně. Je to někdo, kdo je schopen diváka rozrušit, přinést něco, co nečekáme. Je určitě také technicky zdatný, ale nejde pouze o techniku. Jde o to, co dokáže pohybem říct a jaký vztah je schopný s divákem navázat.
    Vy sám jste byl performerem v Olifant Compagnie. Myslíte, že vás ve vnímání ovlivnila vaše zkušenost herce?
    Ano, byl jsem hercem, ale už je tomu dlouho. Možná jsem díky tomu získal velký respekt k interpretům. Zažil jsem si momenty trémy a strachu. Zažil jsem problémy se změnami inscenace. Tudíž mám velký respekt k práci tanečníků, k jejich každodennímu tréninku a k osobní disciplíně.
    Co vás přivedlo k tanci?
    Zajímala mě práce interpretů a větší svoboda tvorby a výrazu.  Tanec přeměnil jazyk scény. V osmdesátých letech ve Francii proběhla velmi důležitá hnutí, která přinesla spoustu novinek a různých objevů. Tanec ve vodě, na střechách, zkrátka spousta tvořivosti, kterou jsme v divadle nenacházeli. Tanec dodal sílu možnostem těla a tělesného výrazu.
    Nyní řídíte taneční festival Les Plateaux, na kterém odbornému publiku prezentujete mladé choreografy. V čem je tento festival podobný nebo nepodobný České taneční platformě?
    Les Plateaux může připomínat Českou taneční platformu, avšak festivalu se účastní i velmi známé skupiny, které prezentují ukázky děl, se kterými chtějí vyrazit na turné. Festivalu se účastní převážně francouzští odborníci (okolo 150) a pár zahraničních. Vybíráme především již hotová díla, která mají úspěch, se záměrem sestavit pro ně turné ve Francii nebo i v zahraničí. Ideou je též vytvořit a upevnit spojení mezi soubory a dramaturgy divadel. Mám chuť využít příležitost a na tento festival pozvat i některé české soubory a tanečníky a možná je posléze znovu pozvat na nějaký festival. Zkrátka udržet jakousi přítomnost českého tance na francouzské scéně.. Nejde o to, uvést něco jedenkrát. Je třeba shlédnout další inscenaci později, sledovat situaci. S projektem La Briqueterie bych rád udržel kontakt s Českou taneční platformou a dal českým choreografům příležitost k rezidenčním pobytům. Již jsme podobnou spolupráci navázali s Norskem. Každý rok zveme jednoho nebo dva norské choreografy buď na Les Plateaux nebo na Bienále nebo k rezidenci. Cílem je objevit nadějné choreografy k budoucí spolupráci. Rád bych něco podobného vybudoval i ve spolupráci s českými umělci.

    Komentáře k článku: Daniel Favier: Musíme zůstat bdělí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,