Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Daniel C. Jackson: O divadle iluze nemám

    Skotský dramatik Daniel C. Jackson (*1980) se u nás proslavil díky hře Můj romantický příběh, kterou dosud uvedla tři divadla. Poté letos v červnu v Národním divadle Brno Tomáš Svoboda inscenoval jeho adaptaci Beaumarchaisovy Figarovy svatby a do třetice tento říjen uvedl Daniel Hrbek ve Švandově divadle v Praze jeho tarantinovskou gangsterku Zabít Johnnyho Glendenninga. Poprvé jsme se viděli před dvěma lety o přestávce Mého romantického příběhu, který uváděla Palmovka – tehdy v rekonstrukci – v Divadle Komedie. A znovu jsme se setkali těsně před premiérou Zabít Johnnyho Glendenninga.

    Daniel C. Jackson

    I když žijete v Londýně, jste dnes jedním z nejpopulárnějších skotských dramatiků. Jak jste se k psaní pro divadlo dostal?

    Protože jsem v divadle vyrůstal. I když v rodině žádný umělec – spisovatel, nebo něco takového – nebyl. Oba rodiče měli, myslím, talent, ale k umělecké kariéře se nedostali. Moje matka je učitelka, otec pracoval v divadle. Já zprvu taky, teprve později jsem začal psát, zatímco můj bratr zůstal na univerzitě, kde přednáší.

    Zastavme se u vašeho otce. Jakou funkci v divadle zastával?

    Byl „director“. Já se obyčejně bráním označení „director“, protože mnohde to znamená „režisér“, ale zjistil jsem, že u vás je to skutečně ředitel. Takže můžu říci, že byl divadelním ředitelem. Nebo spíše producentem, chcete-li. V každém případě jsem jako dítě strávil v divadle hodně času.

    Jaká je vaše první divadelní vzpomínka?

    Když se mne ptáte, hned se mi vybaví Vánoce. V Británii máme tradici vánočních pantomim, kdy se dětem hrají velmi svéráznou formou známé pohádky. Má to ale spíše varietní, muzikálovou nebo vaudevillovou podobu. Produkovala je společnost mého otce a hrály se v Magnum centre, což jsou takové instituce spíše sportovního typu – je tam bazén, tělocvična.

    Pak mě samozřejmě rodiče tahali po různých divadlech. Pamatuju se, že jsem asi v sedmi letech viděl moderně pojatého Macbetha, ale moc moudrý jsem z něho nebyl. Když to shrnu, tak jsem značnou část svého dětství strávil v divadle. Zmrzlý a hladový.

    Čím jste chtěl v mládí být?

    Dlouho jsem vůbec neměl ponětí. To je u teenagerů v Británii dost obvyklé. Když jsem vycházel ze střední, netušil jsem, co bude dál. Ze začátku jsem byl uvaděčem v divadle, a viděl tak dost her, ale v té době jsem neměl žádné tvůrčí ambice. Bylo vlastně štěstí, že jsem se dostal k psaní her – a nakonec jsem se v tom našel.

    Téměř každý mladý člověk, když se řekne divadlo, se chce stát hercem…

    Já rozhodně ne. Můj otec pracoval v divadle, a tak hraní bylo pro mě „zakázané území“. Neustále jsem byl konfrontován s tím, jak je herectví hrozné zaměstnání. V Británii je práce v divadle skutečně hodně depresivní. Lidé z oboru jsou často nezaměstnaní, velmi těžce se uplatňují. A herci jsou na tom nejhůř. Vlastně vůbec nemají kontrolu nad svou kariérou. O divadle nemám iluze. Moje přítelkyně je herečka, takže se mi stále potvrzuje, jak vysilující ta práce je.

    Vzpomínáte, kdy jste začal pro divadlo psát?

    První hru jsem napsal asi v šestadvaceti letech, kdy jsem se účastnil celostátní soutěže mladých dramatiků. Pracoval jsem tehdy jako PR v divadle, a tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Šlo o to, že se mělo do soutěže poslat jen deset stránek textu. Tak jsem něco napsal a… vyhrál jsem – takže jsem pak musel dopsat celou hru. Ale o moc delší nebyla. Paradoxní je, že právě ta – jmenuje se Zeď (The Wall) – je do dneška ve Skotsku mou nejhranější a nejpopulárnější.

    David Ireland v titulní roli světové premiéry Zabít Johnnyho Glenden­ninga (režie Mark Thomson, prem. 17. 9. 2014, The Royal Lyceum Theatre, Edinburgh)  FOTO ROBBIE JACK

    David Ireland v titulní roli světové premiéry Zabít Johnnyho Glenden­ninga (režie Mark Thomson, prem. 17. 9. 2014, The Royal Lyceum Theatre, Edinburgh) FOTO ROBBIE JACK

    To jste se k psaní dostal poměrně pozdě… Předtím jste se nepokoušel třeba o nějaký jiný literární útvar?

    Ale ano. Psal jsem pro několik časopisů – třeba Scottish List – komiksy. Kamarádka k tomu kreslila obrázky. Pak jsme se nepohodli, tak jsem přestal. No, a právě v té době přišla ona dramatická soutěž. A já se začal psaním živit. Napřed jen pro divadlo, ale záhy i pro televizi a film.

    Vaše první hry se odehrávají v malém městečku, konkrétně Stewartonu v okrese Ayrshire. Tedy tam, kde jste strávil dětství. Dá se tedy říci, že jsou vaše hry autobiografické?

    Ano. Jen ta poslední, Zabít Johnnyho Glendenninga, kde jsou figury hodně stylizované, z toho vybočuje. Ale všechny mé předchozí hry vycházejí ze skutečných reálií a postav, a tak jsou logicky do značné míry autobiografické. Jako autora mě víc zajímá individuální lidská zkušenost, malé osobní příběhy, než nějaká velká obecná témata. Zkrátka to, co se děje v člověku a jak se to projevuje navenek, kontrast mezi vnější tváří a vnitřním světem jedince.

    Vaše hra Wall byla tak úspěšná, že jste nakonec vytvořil trilogii se stejnými hrdiny.

    To mi poradil můj učitel tvůrčího psaní John Tiffany. Když už se mi ta hra povedla, měla by prý mít pokračování. Tak jsem pak napsal ještě hry Ducky a The Chooky Brae, ve kterých vystupují stejné postavy.

    Jste spokojený se všemi stejně?

    Nejraději mám Duckyho. Myslím, že je ze všech mých her nejlepší, ale, bohužel, diváci ji moc nepřijali.

    Vaše hry jako první většinou uvádí divadlo Borderline…

    Je to zájezdové divadlo. Hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byla ve Skotsku propracovaná síť divadelních zájezdových skupin a Borderline Theatre patřilo mezi ně. V době, kdy uvedli moji první hru, tak na tom byli dost špatně. Vypadalo to, že zaniknou. Ale The Wall se kupodivu chytla a stala se natolik populární, že byl zájem diváků o další hry s těmito hrdiny a na předplatné se všechny hrály poměrně dlouho, což toto divadlo postavilo zase na nohy.

    Čím byla podle vás jejich popularita způsobená?

    Myslím, že to bylo tím, že postavy a témata odrážejí typické skotské prostředí. Není na nich nic extravagantního, jsou takové obyčejné…

    Jako vy?

    Taky se to tak dá říci. Pořád se cítím tak trochu jako amatér. A jako člověk jsem asi dětinštější, než přísluší mému věku. Rozhodně nemůžu být typickým vzorem, jak člověk vypadá a chová se v určitém věku. Když uvažuju, o čem bude moje příští hra, tak si uvědomuju, že bude vždycky o mně. O tom, co mě momentálně zajímá a co je důležité v mém životě. Ale to je, myslím, přirozené.

    Můj romantický příběh slaví úspěchy i v Austrálii... „Je to má nejautobiografičtější hra,“ říká o ní autor (režie David Whiteley, prem. 13. 6. 2011, Red Stitch Actors Theatre, Melbourne) FOTO JUSTIN BATCHELOR

    Můj romantický příběh slaví úspěchy i v Austrálii… „Je to má nejautobiografičtější hra,“ říká o ní autor (režie David Whiteley, prem. 13. 6. 2011, Red Stitch Actors Theatre, Melbourne) FOTO JUSTIN BATCHELOR

    Píšete také na objednávku?

    Na objednávku píšu v podstatě všechno. Hlavně pro film a televizi.

    Co je tedy pro vás těžší? Psát cizí témata pro film a televizi, nebo svá témata a příběhy pro divadlo?

    Jak se to vezme. Když člověk píše pro sebe, tak cítí úzkost každé prázdné stránky. Neví, o čem psát a jak pokračovat. Takže je fajn, když máte téma dané. Ale zároveň je to někdy hodně tvrdá technická výzva, aby dal člověk všechno nějak smysluplně dohromady. Musíte dodržovat přesný rozsah a počet osob a nesmíte se odchýlit od tématu.

    Vaší asi nejznámější hrou je Můj romantický příběh. Do jaké míry je ta autobiografická?

    Je to vlastně moje nejvíc autobiografická hra. I když stavba příběhu je samozřejmě vykonstruovaná, aby hra měla dramatický spád, ale i tak je v ní hodně z mého života. Pokud jde o charakteristiku hlavních postav i podstatu příběhu, tak se mě to hodně dotýká. Až je trapné to přiznávat.

    Takže váš romantický příběh…

    Ne úplně, ale dost. Psal jsem ten text na stáži v Royal Court Theatre. Posadili mě k malému stolku a do čtyř týdnů jsem měl napsat hru. Já se v té době zrovna rozešel s holkou, a tak jsem podal vcelku pravdivou zprávu o tom, jak to mezi námi ve vztahové rovině fungovalo. Psaní se pak pro mě stalo vlastně určitou formou psychoterapie. Přemýšlel jsem, kde jsem udělal chybu, a vypisoval se z toho. Nakonec jsem jen změnil jména, aby ta autobiografická fakta nebyla patrná na první pohled, a hru jsem měl hotovou.

    Když hru viděli vaši známí, poznali, že je to váš příběh?

    Někteří rozhodně ano. Ale mnozí z nás zažili podobné věci a vzhledem k tomu, že máme stejný způsob myšlení, tak jim to přišlo blízké. Myslím, že je překvapila jen jedna věc – když lidé píšou o sobě, tak málokdy sami sobě přisoudí tu špatnou roli. V téhle hře to je, myslím, vyrovnané. Ukazuje se, že každý na rozchodu nese vinu. Když jsem to pak viděl na scéně, bylo pro mě zajímavé, že spousta holek se s postavou Alison identifikuje, mají stejné pocity jako ona. A já si uvědomil, že jsem vlastně nevěděl, kým a jaká byla.

    ma single třicátníků je dnes velmi populární.

    Ale proměnilo se. Před pár lety to bylo ještě tak, že se lidé rychle seznamovali. Fungovaly takové ty schůzky naslepo, seznámení v baru, krátký vztah a rychlý rozchod. Protože nejtěžší je vztah udržet. Dnes je to jiné. Lidé se seznamují hlavně přes internet, jejich vztahy jsou často spíše virtuální než skutečné, způsob komunikace je jiný. Myslím, že dnes je největší problém v tom, že možnosti výběru jsou příliš široké. Takže si nejsem jistý, jestli je Můj romantický příběh ještě aktuál­ní. Samozřejmě bych byl rád, kdyby působil nadčasově… Protože o to víc by se hrál.

    Myslím, že v tomto případě si rozhodně nemůžete stěžovat na nezájem. Víte, v kolika zemích se tato hra uváděla?

    Myslím, že se to hrálo tak v deseti, dvanácti zemích, celkem kolem dvaceti produkcí. Považuju to za velké životní štěstí.

    Píšete v různých stylech a žánrech. Je to proto, že si je chcete vyzkoušet, nebo vám k určenému či vámi zvolenému tématu automaticky naskočí konkrétní styl?

    Prostě to vždycky nějak vyjde. Nedávno jsem mluvil s kamarádem, který je taky dramatik, a ten poznamenal, že většina mých her jsou takové slabší odvary hollywoodských filmových příběhů. Což je možná přesné, i když bych nerad to tak úplně přijal. Nicméně je pravda, že asi nejvíce inspirace pochází z filmového prostředí, takže mnohé motivy mohou být divákům povědomé.

    To ovšem není případ Figarovy svatby, kterou jste adaptoval pro Royal Lyceum Theatre v Edinburghu.

    Já jsem párkrát viděl Beaumar­chaise ve Skotsku, i když činoherní verze není tak známá jako opera. Problém je v tom, že je zasazena do struktury myšlení 18. století. Nicméně je pozoruhodné, že mnohé z jejích vtipů a gagů jsou vtipné i dnes. Takže mým úkolem bylo napsat adaptaci tak, aby vtipnost zůstala a přitom se text a příběh vyčistily tak, aby byly srozumitelné dnešnímu divákovi.

    Jak byste popsal genezi a styl gangsterky Zabít Johnnyho Glendenninga, která měla světovou premiéru na festivalu v Edinburghu.

    Je to dost divočina. Určitě jsou v ní nějaké vlivy kultovních tarantinovských filmů, ale odkazuje také k severoirské domobraně. Psal jsem ji pro konkrétního herce, svého kamaráda Davida Irelanda. Pořád mi říkal, ať pro něj něco napíšu, tak jsem to nakonec udělal.

    Zajímalo by mě, jak profesionální dramatik dnes pracuje. Máte nějaké limity, kolik stránek denně napíšete?

    Jsem v tomto směru dost líný. Stává se, že třeba týden na text ani nesáhnu, a pak jsem schopen napsat čtyřicet stránek za den. Dokážu psát rychle a hodně najednou. Ale často jen tak bloumám a koukám z okna. Spekuluju o příběhu, ale nepíšu.

    Pro uspíšení práce je nejlepší, když musíte text do určité doby odevzdat. Proto rád pracuju pro televizi. Je to osvěžující. Tam máte pořád nějaké deadliny a neustále vám je připomínají. Dávají vám strašně malé množství času, takže k zahálení se vůbec nedostanete. S divadelními texty je to jiné. Při jejich přípravě můžete bloumáním strávit spoustu času.

    Co konkrétního píšete pro televizi?

    Epizody pro seriály, které vymysleli jiní. Neberu to jako své projekty. Jsem jen jeden z autorů, kteří naplňují předem daný formát.

    Odevzdáváte hotový text, anebo na něm v průběhu přípravy inscenace ještě pracujete?

    V televizi a ve filmu přepisovat odevzdaný text nejde, ale v divadle ano. Někdy mám třeba až patnáct verzí. To mě baví. V průběhu zkoušek přepisovat, inspirovat se momentální situací, kdy už vím, kdo konkrétně bude hrát kterou roli, a přizpůsobit mu postavu doslova na tělo.

    Když jsme připravovali Johnnyho Glendenninga, tak těch textů bylo tolik, že by stačily na tři hry. Nejprve jsme se s režisérem Markem Thomsonem dost hádali, ale nakonec jsme se shodli. Je to podobné jako s těmi deadliny v televizi – když je člověk pod tlakem, tak ze sebe vydá to nejlepší.

    Jaké divadelní hry a filmy máte rád?

    V divadle především současné dramatiky – Marbera, McDonagha, irské dramatiky. Ale baví mě i moderní americká klasika jako Tennessee Williams nebo Arthur Miller a mám rád i typické broadwayské komedie. Do kina chodím na filmy, které má ráda spousta lidí, jako jsou gangsterky, romantické komedie, muzikály, zkrátka pokleslé blbiny. Nejsem žádný velký intelektuál. Jsem šťastný, když je film nebo divadlo obyčejnou zábavou.

    Stále se neumím dopátrat toho, jak vaše dramatické texty – co se týká žánru a tématu – vznikají, odkud berete inspiraci a proč?

    Já asi nejsem moc vhodný typ pro takové otázky. Jak jsme o tom mluvili, mé hry jsou hodně autobiografické. Jednoduše proto, že si neumím moc vymýšlet. Inspiruju se tím, co mě právě zajímá, co se kolem mě děje, co mě zrovna trápí. V podstatě se dá říci, že se vždycky snažím napsat hru, která by v divadle bavila mě. Když si vzpomenu, jak jsem strávil velkou část dětství hladový a znuděný v hledišti, přemýšlím o tom, že i dnes tam sedí lidé, kteří mají hlad. Ale s tím nemohu nic dělat. Tak se jim alespoň snažím nějak zpříjemnit dobu, než se budou moci najíst. Aby se aspoň bavili, když je nic dobrého nečeká. Takže se snažím vymyslet něco zábavného pro všechny věkové kategorie. Vůbec nemám ambice psát něco hlubokomyslného, měnit prostřednictvím divadla svět, upozorňovat na to, že domácí násilí je špatné. Myslím, že lidé kolem sebe mají stále spoustu vztyčených prstů, že kvůli tomu do divadla nechodí. A tak jen chci, aby jim bylo příjemně. Mým snem je, aby se lidé v divadle bavili.


    Komentáře k článku: Daniel C. Jackson: O divadle iluze nemám

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,