Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dalibor Buš: Byl jsem nejhorším fotbalistou v republice

    Dalibor Buš (nar. 14. 12. 1989) hrál spolužákům i před učiteli ve škole s takovou vehemencí, až v něm objevili herce a vzali ho na JAMU. Posezení s ním u piva znamená poslouchat impulsivní osobnost plnou entuziasmu, která o všem, o čem mluví, současně přemýšlí. Možná proto není jen hercem z Provázku, ale také pedagogem a zdravotním klaunem.

    Ve vašem životopisu na webu Provázku se o vás píše, že jste se narodil v Hranicích na Moravě a od malička jste hodně četl.

    V Hranicích na základní škole jsem byl docela šprt. Takové to chytré dítě, které bylo napřed. Kdo ví, kde se to potom zvrtlo… Každý den jsem chodil do školy kolem rybníka a četl si westerny. Byl jsem do nich tak zabořený, že jsem se ani nedíval na cestu. Zhltnul jsem třeba i jeden za den a ve školní knihovně jsem je přečetl všechny. Vlastně ani nevím proč. Dnes už si ani nepamatuju, o čem byly. Potom jsem přešel na fantasy, ke které už nějaký vztah mám dodnes. V poslední době ale není tolik času, takže čtu hlavně scénáře, pokyny pro daňové přiznání nebo stavební zákony. A když se přece jen najde chvilka, studuju knihy o permakultuře. S mou drahou snoubenkou totiž chceme zakládat ekozahradu.

    Od fotbalu k herectví

    Údajně jste mezi čtením westernů a fantasy hrál také fotbal.

    Hrál jsem za Bochoř, kde jsme nějakou dobu bydleli, než jsme se přestěhovali do Přerova. Tam se dal hrát tak akorát fotbal. Tak jsem ho hrál. Náš tým nejmladších žáků hrál v té nejhorší pralesní lize, většinou byl na konci tabulky a já byl v tom manšaftu nejhorší hráč. Takže je docela pravděpodobné, že jsem byl nějakou dobu nejhorší fotbalista v republice.

    Nejhorší fotbalista okresního přeboru?

    Ještě horší. Přetahovali jsme se vlastně pořád jen o poslední místo se sousedním Vlkošem a Vlkoš byl vždycky lepší. Ale nerad bych se někoho dotknul, třeba se karta už dávno obrátila.

    Já vlastně nemám fotbal vůbec rád. Když jsem byl malý, tak jsem hrál nějakou dobu házenou. Nejdelší dobu jsem ale zůstal u juda, k němu jsem se vždycky rád vracel. A teď, pár let po škole, jsem si něco podobného našel znovu. Objevuju totiž brazilské jiu-jitsu. Je to v něčem podobné judu, ale je mi to ještě bližší. Fascinuje mě komplexita pohybů v tomto sportu a vnímání partnera, které se u toho člověk učí. Pro herce bezpochyby moc prospěšný druh sebepoznání a pohybu. Kdyby se se mnou někdo chtěl tréninkově poprat, tak ho vřele zvu k nám do tělocvičny oddílu Panther BJ na Václavské v Brně

    Když se vrátíme k literatuře, fotbalový míč jste zahodil, sebral meč a objevil v sobě fantasy bojovníka. Prý vám při tom zlomili nos…

    Fantasy je jedna z věcí, která mě k herectví dovedla, protože jsem začal dělat LARPy (Live Action Role Playing). Obalil jsem tyč od smetáku jekorem a kobercovkou, přehodil přes sebe starý závěs a vyjížděl do lesa na bitvy. Tyto aktivity jsem střídal s airsoftovým klubem. A vedle toho jsem hrál počítačové hry. Třeba taková Ultima Online se dala hrát na RP (Role Play) serverech, kde se kladl důraz na to, aby hráči v chatu hráli co nejlépe své role. No a od toho všeho už byl jen krůček ke scénickému šermu železem. Trochu jsem se to naučil, takže když jsme potom na JAMU měli hodiny šermu s Liborem Olšanem, pozval mě do svého Bravo týmu. Nějakou dobu jsem s nimi po republice objížděl historické akce, kde jsme scénicky předváděli francouzskou školu šermu. Tam se mi nikdy nic nestalo, i když ty špičky kordů jsou docela ostré. Nos mi byl zlomen samozřejmě v nejméně pravděpodobné disciplíně – v souboji na dřevěné dýky. Jednoduše jsem dostal šlehu nevinným třiceticentimetrovým dřevěným špalkem…

    Jak jste se ocitl na brněnské JAMU?

    Vezmu to postupně, jak se to nabalovalo. V Přerově jsem před nástupem na gymnázium chodil ještě jeden rok na základní školu, která byla vyhlášená nezvladatelnými žáky. Tam jsem se otrkal, odnaučil jsem se to „šprťáctví“ a takto připraven jsem přešel na osmileté gymnázium. Tam byli zase „šprťáci“ všichni kromě mě, takže jsem se dostal na druhou stranu spektra a stal se takovým tím „výlupkem“. V tercii v rámci hodin českého jazyka bylo projektové vyučování. Dramatickým způsobem jsme měli ztvárnit regionální pověst nebo legendu. S několika spolužáky jsme si našli legendu o krvavých námluvách na Kokorské tvrzi a připravili o nich představení. A tam to začalo.

    Co konkrétně?

    Další roky jsme už s touto partou kamarádů měli vlastní školní divadelní soubor. Jmenoval se Tercie B a postupně jsme podle dalších ročníků velmi progresivně měnili každý rok název. Současně jsem se přihlásil do loutkového divadla Přerovský Kašpárek. Je velmi kvalitní, takže to pro mě byla dobrá škola. Hned mě totiž šoupli do recitační kabinky, kde se dabují loutky. Tam jsem se utvrdil v tom, jak moc mě to baví a že to prostě musím dělat dál. Dostal jsem se do vyhlášeného amatérského Divadla Dostavník Přerov, kde jsem se seznámil s paní Vlastou Hartlovou, herečkou z Moravského divadla Olomouc, která v Dostavníku režírovala. Byla to právě ona, kdo mě přivedl k myšlence přihlásit se na JAMU. Sama mě dokonce začala připravovat na přijímačky. Moc jí vděčím za dodávání odvahy a vůbec za celý ten nápad stát se hercem.

    Jak se vám, jako budoucímu herci, studovalo na všeobecném gymnáziu?

    To se těžko shrnuje, ale takto zpětně bych řekl, že to bylo krásné období. Skoro celé gymnázium jsem měl z matematiky nejlépe trojky, spíše ale čtyřky, takže když jsme začali probírat derivace a integrály, přišlo samozřejmě na lámání chleba. Já se to nikdy nenaučil a upřímně jsem se o to ani nechtěl pokoušet. Tehdy se nás paní učitelka matematiky začala ptát, co chceme studovat, protože tyhle znalosti budeme podle ní potřebovat na každé vysoké škole. A pak se stranou zeptala i mě, na co že se to chci hlásit. Já jsem odpověděl: Chci se hlásit na herectví, režii, tělocvik, nějakou ochranu obyvatelstva a pak možná učitelství – angličtina + základy společenských věd. Ona se zamyslela a nezbylo jí než ustoupit: Tak tam to asi opravdu nebudeš potřebovat. Od té doby u nás v matematice vznikl unikátní pojem „Daliborova škola“. Vždy když se měla probírat náročnější látka, paní učitelka to uvedla: Kdo jde na Daliborovu školu, ten to umět nemusí.

    CED – Divadlo Husa na provázku; F. M. Dostojevskij: Hráč, režie Michal Hába, premiéra 23. 11. 2018 Foto Ivo Dvořák

    JAMU

    Daliborova škola, tedy obor herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně…

    Vůbec jsem nevěděl, kam se hlásím. O DAMU jsem se ani nepokoušel, protože mně přišlo, že Praha je moc velká a neosobní a že do ní nechci. Jistým způsobem to tak cítím dodnes. Tehdy jsem ale nevěděl zhola nic, ani že jsou na JAMU i jiné obory. Já se prostě hlásil na herectví a na režii. A měl jsem obrovské štěstí. Dostal jsem se totiž k profesorce Nice Brettschneiderové, která vedla ateliér s docentem Igorem Dostálkem. To bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

    Nika s Igorem byli skvěle se doplňující tandem. S lehkostí a humorem si s nimi člověk zažil rozvoj herectví skrze rozvoj osobnosti. Rád bych zdůraznil, že jestli mě někdo v životě profesně, ale hlavně lidsky opravdu inspiroval, tak to byla Nika. Byla geniálním pedagogem s obrovským srdcem. Žádného ze svých studentů nikdy nezablokovala. Všechny podpořila v jejich silných stránkách. Přišlo mně vždy zajímavé, že když někdo od Niky odcházel a herectví dělat nechtěl, vůbec to nevadilo. Neznamenalo to totiž, že by Nika udělala něco špatně, znamenalo to, že mu otevřela možnosti a mateřsky ho poslala do světa. Spíš než učitelem byla mudrcem, za kterým si bez váhání vylezete na hodně vysokou a špičatou horu jen proto, abyste tam s ním minutu poseděli.

    Inspirovala vás také později jako pedagoga?

    Rozhodně. Měl jsem možnost účastnit se mezinárodních workshopů u Niky v Theater Brett ve Vídni a po nějakém čase jsme s Andrejkou Buršovou přebrali jejich vedení. Tím pádem jsem s lehkou supervizí Niky a jejího manžela Ludvíka mohl onen pedagogický odkaz ještě více nasát. Asi bych nechtěl být pedagogem herectví, kdybych Niku nepotkal a kdybych si neuvědomil, jakým způsobem pracuje. Nemusíte být chytřejší než studenti, naopak. S úplnou skromností se mohou učit všichni navzájem. Jedna studentka z Polska, která byla na našich workshopech opakovaně, to potom ve své diplomové práci pojmenovala jako pozitivní naraci. Nikdy jsme neřekli, že je něco špatně, vždy jsme řekli, že to je možné a že všechno, co je možné, může být pravdivé. Tím pádem se cítila osvěžená, proti tomu, jak se učí v Polsku. Většinou tam prý mají jasné mantinely: Tohle ne, tohle zahoď, tohle je špatně. To osvěžení ale bylo jen díky Nice a jejímu slavnému jo. Člověk něco udělal, ona se zamyslela a řekla: … Jo.

    Na JAMU učíte v ateliéru fyzického divadla Pierra Nadauda a studenty z různých zemí v programu Erasmus.

    U Pierra jsem se studenty byl od jejich začátku, teď jsou ve třetím ročníku. Předmět je sice v ateliéru fyzického divadla, ale jmenuje se herecká výchova. K pohybové výchově Pierra nemám co přidat, on ji dělá velmi dobře. Má výborně nastudované odkazy fyzického divadla a převádí je účinně do praxe. Studenty spíš směřuju do improvizací a činohry. Jen s tím pojmem činohra mám potíž. Pro mě totiž moderní činohra není jen mluvení na jevišti, moderní činohra je naprosto propojená, mezioborová a mezižánrová disciplína.

    Někdy se studentů ptám, jaký typ herce je třeba takový Hugh Jackman nebo Neil Patrick Harris. Jsou to muzikáloví herci, činoherci, umějí hrát ve filmu minimalisticky, moderují předávání cen, perfektně zpívají, tančí, a to tak, jako kdyby v tom všem byli doma. Zařadit se do jedné škatulky nedají. S Pierrem jsme se shodli, že chceme připravovat právě takové, komplexní herce.

    A co vaše učení herectví v rámci programu Erasmus?

    Na Actor’s Training mám každý semestr někoho jiného. Opakujeme tedy jednodušší věci, protože studenti přijdou z různých škol, na kterých buď rozvíjejí různé specifické metody a mají toho plnou hlavu, nebo naopak neznají žádné herecké metody, protože jsou to dramaturgové, produkční a podobně. Mým úkolem je tu nesourodou skupinu propojit, ukázat jim pár úplně základních cvičení a podpořit je, ať si navzájem posdílejí své zkušenosti. Taky se k tomu hodí trénovat improvizaci. Ale dost jiným způsobem než ve fyzickém divadle.

    Na JAMU jste se hlásil i na obor režie. Dneska už také režírujete.

    Na režii jsem se tehdy nedostal ani do druhého kola. První důležitá režie, co jsem pak už jako pedagog udělal, bylo Monodrama Dominika Telekyho. Moc se to povedlo, protože Dominik je extrémně šikovný. Pak na JAMU jsem dělal takovou herecko-pedagogickou režii dál.

    Co znamená „herecko-pedagogická režie“?

    Že se studenta snažíte někam posunout a společně hledáte cesty, které v sobě má. A to je přece skvělá metoda tvorby i v divadle. Takže se nebojím režírovat i mimo akademickou půdu. Teď například připravujeme s Naďou Kovářovou inscenaci pro puberťáky o Osvětimi. Připomínat události jako holocaust je podle mne povinnost všech, i divadelníků. Zvlášť v dnešní době.

    CED – Divadlo Husa na provázku; Stefano Massini: Dynastie, režie Michal Dočekal, premiéra 3. 5. 2017 Foto Jakub Jíra

    PROVÁZEK

    Hned z JAMU jste nastoupil na Provázek.

    Jedním z divadelních šéfů, kterého jsem pozval na absolventská představení, byl i Vladimír Morávek. On byl v odepisování absolventům a nadějeplným talentům vždycky poctivý. Je to od něj ohromně hezké a uctivé. Mě si potom pozval na individuální konkurz a chtěl vidět dva monology – nejprve Stavrogina a pak něco podle mého výběru. A já ho, zdá se, zaujal.

    První role – to jsem byl docela hozený do vody – byla alternace Jirky Vyorálka v Baladě pro banditu. Role Mageriho tedy byla úplně první, co jsem tam nazkoušel.

    V poslední době jste vynikl v inscenacích Dynastie a Amerika v režii Michala Dočekala.

    V obou inscenacích mě hrát velmi baví, v každé z jiných důvodů. S Michalem Dočekalem se mi pracuje moc dobře. Navíc mám pocit, že si velmi sedl se souborem Provázku, což podle mě mělo za následek, že Dynastie tolik zarezonovala i s diváky. Zkoušení obou inscenací bylo nesmírně kreativní a příjemné.

    Filip Lehman, kterého v Dynastii hraju, je postava jednoho „vlka z Wall Street“, který si všechno píše do deníčku. Jakékoli postupy a plány. Analyticky přistupuje dokonce i k výběru své budoucí manželky. Je dobrý prognostik, ten typ člověka s nevyčerpatelným motorem, který se nezastavuje a vždy má na cokoli dost energie.

    V Americe mám dvojroli – Topiče a Studenta. Tam to mám jednodušší, protože jsem jen na začátku a na konci. Krásnou a vděčnou výzvou byla pro mě do textu vsunutá báseň Egona Bondyho, ve které řeknu jedno sprosté slovo.

    V čem se liší práce s Michalem Dočekalem a Vladimírem Morávkem?

    Kdečím. Vladimír má svůj režijní styl. Je velmi autoritativní, jak se říká režisérský. Michal, přestože umí být také velmi přísný, zvolil k nám hercům přístup velmi přátelský a diskusní. Profesionalita, ale s kamarádstvím. Tvořili jsme s lehkostí, vášní a hravostí. Možná k nám byl jemný i proto, že věděl, jak jsme s Vladimírem doposud pracovali a z čeho jsme byli unaveni.

    Nedávno měla premiéru inscenace Hráč, příběh o lásce v dobách pozdního kapitalismu v režii Michala Háby. Vzhledem k titulní roli téměř nesejdete z jeviště.

    Skvělé bylo, že Michal Hába dlouho před začátkem zkoušení věděl, že „hlavňáska“ Alexeje Ivanoviče budu hrát já, takže mě na to připravoval půl roku dopředu. Měl jsem čas se nachystat, tak jsem si přečetl Dostojevského předlohu, nějaké levičácké texty a zadusil v sobě kapitalistu. Inscenaci vnímám jako velmi moderní divadlo. Nejdůležitější v práci na roli pro mě byla pravdivost. Být na scéně naprosto sám za sebe. Na rozdíl od Ameriky, kde bylo třeba herecky odlišit dva diametrálně různorodé typy. Vlastně jsem ani nevytvářel žádnou postavu v klasickém slova smyslu. Navíc je inscenace veskrze brechtovsky zcizená, takže místo postavy připravuju spíše něco jako myšlenkové nastavení, abych si jako herec/hráč dokázal stát za tím, co říkám. Takto se samozřejmě přemýšlí i u tvorby postav, ale tady se pod to člověk podepsat musí. Říká to Dalibor Buš, úplně upřímný a úplně obnažený. Nejenom fyzicky. Ale ono i to fyzické obnažení je symbolická záležitost, tak nějak se během toho představení celý vydat. Ještě nikdy jsem ze sebe na jevišti tolik nevymačkal. S Michalem si hodně rozumíme a pro mě bylo důležité, že jsme všichni společně byli i dramaturgy. On psal hodně textů a my jsme všechny vzájemně konzultovali, místy přepisovali a vedli dlouhé debaty, z nichž žádná nebyla zbytečná. Takže když za mnou někdo po představení přijde a chválí můj herecký výkon, netěší mě to tolik jako jindy, protože částečně přebírám zodpovědnost i za dramaturgický výklad inscenace. Raději slyším, že je v první řadě ta inscenace dobrá jako celek.

    Je pro vás ještě nějaká inscenace na Provázku takto zásadní?

    Švejk – Mein Švejk, kterého jsme dělali s J. A. Pitínským. Je to zase úplně jiný úhel pohledu na stav společnosti, válku, řád světa, lidskou duši a její povahu, vše navíc skrze skvělého Haška. Pro mě je to inscenace, kterou bych si jako divák určitě užil i opakovaně, protože je velmi barevná. Využijeme tam všechny možné herecké dovednosti, abychom divákům zprostředkovali, proč by nikdo neměl chtít válku vyvolat ani vést. Jak už jsem řekl, v naší době je potřeba právě o takových věcech mluvit a hrát.

    Švejk, Dynastie, Hráč je pro mě osa těch nejzajímavějších a nejzásadnějších inscenací, na kterých jsem na Provázku pracoval.

    Ani jedna z nich není v režii Vladimíra Morávka…

    S Vladimírem Morávkem byla pro mě nejdůležitější inscenace Divnej brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona?. Byla pro mě jakýmsi biřmováním. Tam mě Vladimír o divadle naučil všechno, co mohl. Hrál jsem Marka Chapmana, vraha Johna Lennona. Bylo to hodinové šílenství znázorňující totální pád do propasti tohoto citlivého, nepochopeného obtloustlého chlapce, který za svůj hrozný čin mimochodem dodnes sedí ve vězení.

    Zajímavé je, že jsem Chapmana hrál už předtím v monodramatu na JAMU v režii Juraje Augustína. I tam to bylo hraniční. Řval jsem hystericky až na dřeň a osahal jsem si, jak moc se dá „tlačit na pilu“. Vladimír přišel s tím, že to uděláme na Provázku, ale úplně jinak. Jiný text a bude tam víc zpívání. A tak jsem tam zpíval, řval, hodně se potil, běhal, trapně a zábavně tancoval. Vladimír po mně chtěl všechno. Bylo to obojí: super zážitek i hrozně těžká škola, v dobrém i zlém. Vybavuju si, jak jsem po Vladimírově týdenním zkoušecím „výplachu“ dlouho plakal ve sprše a sám pro sebe na něj nahlas a velmi sprostě nadával.

    Vedle Provázku jste si odskočil i do Národního divadla v Brně.

    To byla velká výzva. Jsem rád, že jsem si takové divadlo mohl vyzkoušet, a doufám, že to není naposled. Nazkoušel jsem tam pod Martinem Františákem hru Mariny Carr U kočičí bažiny a potom Odysseu v režii Julie Wissert. Byly to dva úplně jiné zážitky. Odyssea byla zpracovaná velmi moderně a pohybově jako montáž z Homéra. Byla soudržná a autorská. Bažina byla mnohem víc inscenací, na kterou je divák Národního divadla zvyklý. Je to takové syrové drama. Moc mi ale ta inscenace nesedla. Mám pocit, že až při posledním uvedení jsem se uvolnil a dokázal hrát tak, abych byl se svou rolí aspoň trochu spokojený. Nicméně mám pořád pocit, že Mahenovo divadlo není prostor pro mě. Sál Provázku mi vyhovuje víc. Mám raději menší prostory – od zkušeben přes jeviště Husy po nemocniční pokoje.

    CED – Divadlo Husa na provázku; F. Kafka: Amerika, režie Michal Dočekal, premiéra 21. 9. 2018 Foto David Konečný

    ZDRAVOTNÍM KLAUNEM

    V Mozartově sále v Redutě jste hrál či spíše tančil v inscenaci Jiřího Bartovance Obrys, kterou uvedli i v New Yorku.

    Práce na Obrysu – improvizace pohybem a tancem – byla neuvěřitelný zážitek. Mimo jiné proto, že jsem ji vůbec mohl dělat, i když nejsem tanečník. Čím více jsem se do ní ponořil, tím to bylo lepší. Tehdy jsem pochopil i pár věcí, které vyžadují režiséři v činohře.

    Tanec vám mimochodem vrátí dvakrát víc, než mu dáte, a k tomu ještě vaše tělo dostane jako bonus hromadu endorfinu. Je to fantastické a osvěžující.

    Narazil jsem v té práci i na limity svého těla. Myslím, že to je stejné jako v činohře. I tam člověk naráží na limity. Třeba svých emocí nebo svého projevu. Ale máte pocit, že se dají překonat, že k výsledku nakonec nějak dojdete. Ale u ryze pohybového divadla, u tance, jsem najednou narazil na to, že části těla neovládám, jak bych si přál, tak, aby to vypadalo podle mých představ. Díky choreografovi a autorovi projektu Jirkovi Bartovancovi vše ale probíhalo naprosto přirozeně a beze strachu.

    Tanec, performance… A co hudební divadlo? V Divném broukovi jste zpíval, neláká vás pěvecká dráha?

    Zpívám rád. Až budu mít někdy čas, tak si založím kapelu a budu v ní tvrďácky rockově zpívat. Mít ale čas na něco dalšího než na divadlo je pro mě natolik nepředstavitelné, že spíš zůstanu u poslechu. Třeba jazzu. Zvlášť rád mám jazzové jamy, které jsou vlastně taky improvizace. Kolikrát se dokážu bavit fóry, jakými se baví hrající muzikanti, přestože nerozumím jejich hudebním postupům. V hudební improvizaci cítím totiž přesně tu stejnou energii jako v divadelní. To pohnutí duší v přítomném okamžiku. Bohužel ale na nic moc hrát neumím. Maximálně na ukulele v nemocnici k oživení tamější atmosféry.

    Zdravotní klaun… Na tuto vaši roli jsme málem zapomněli.

    Zdravotní klaun je pro mě typ práce, při které jsem si velice rychle uvědomil, že kdybych si musel ze všech svých zaměstnání vybrat jen jedno a dělat ho do konce života, bylo by to právě toto. Nedávno jsem si jej s trochou nadsázky nazval jako morálně nejefektivnější využití hereckého talentu. Klaun vnáší do všeho, co dělám, smysl a inspiraci. A zúročím v něm i zkušenosti z ostatních povolání. Povolání klaun–herec–pedagog jsou pro mě trojúhelníkem s pevnými rámy. Dohromady mi dávají zřetelný smysl.

    Jak funguje zdravotní klaun?

    Jde o docela specifickou odnož klaunství. Herec nemá výrazná líčidla, má jen nos a lehce švihlý civilní kostým – nemívá obrovské boty ani podivné rukavice. Vlastně vypadá jako „ulítlej“ doktor. Základy klaunování, které nás učí lektoři v ISHi (International School of Humour) na workshopech, jsou nejčastěji v minimalistické psychologické práci dvou čistých bytostí. Když herec/klaun umí poslouchat a reagovat víc než herecky konstruovat, když je maximálně napojen na partnera a citlivě vnímá diváka/pacienta, tak je vlastně jeho práce hotová. Jedna z nejhorších věcí, které se vám totiž mohou v herectví stát, je, že se začnete zabývat sami sebou. Pak se vám začne bořit vše. Jste neteční k vnějším impulsům a paradoxně začnete mít strach z toho, co se může stát. V tu chvíli totiž začínáte řešit i to, že se v ničem nezlepšujete. A to je past. Ve zdravotním klaunovi se ale nedá takzvaně zlepšovat. Můžete jedině přesněji zrcadlit svět kolem sebe. O to v něm jde. A to je velká škola herectví, pedagogiky, ale vlastně i lidskosti.

    Prý vedle bouřlivého světa divadla toužíte po domě s velkou zahradou, vlastní dílnou a německým ovčákem.

    Chtěl bych tento rok začít stavět malou dřevostavbu. Už jsme s partnerkou koupili pozemek. Snad se nám tam podaří zavést voda a elektřina. A když nepodaří, tak postavíme soběstačný dům. Ale to už je, vzhledem k našemu rozpočtu a možnostem, snová představa. Jenže člověk, který chce ekozahradu, se přece musí zabývat i soběstačnými domy, ne? Nejdůležitější je ale stejně ta zahrada. Loni na silvestra jsem v ní zasadil česnek, protože jsem to už nemohl vydržet a bylo to to jediné, co se tam dalo před příchodem jara udělat. Pravděpodobně jsem ho zasadil pozdě, takže je napínavé, zda vzejde. Nabízím vám tedy další rozhovor do Divadelních novin příští rok, abych mohl dosvědčit, jak to dopadlo.

    CED – Divadlo Husa na provázku; Ondřej Novotný: Divnej brouk, režie Vladimír Morávek, premiéra 7. 9. 2017 Foto Jakub Jíra

    Hráč

    O tom, kdo bude „hráčem“ v provázkovské adaptaci Dostojevského románu, jsem příliš neváhal. Byla to jasná volba. Když ale došlo na věc, skutečnost předčila mou představivost. Mohl jsem si jen libovat, jakým hráčem Dalibor Buš je: napadají mě slova jako vyváženost a mnohotvárnost. Dalibor je schopen zpracovat téma intelektuálně, tak, aby ho zpět do hry vrhl s erudovaností a emocí. Nečeká, až dostane návod. Zhodnotí každou nuanci, které se mu dostává, nasává vše, co „visí ve vzduchu“, a obratem to vrací na jeviště.

    Přestože je mu dáno táhnout celou inscenaci, není solitérem. Snad je to odrazem jeho práce se studenty na JAMU, snad zkušeností zdravotního klauna.

    Bylo mi ctí se s ním na provázkovském jevišti setkat a pospolu se utkat s tou starou známou výzvou: Všechnu moc imaginaci!

    Michal Hába


    Komentáře k článku: Dalibor Buš: Byl jsem nejhorším fotbalistou v republice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,