Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O zapomenuté hvězdě operety

    Dlužíme vzpomínku paní Dagmar Rosíkové (4. 10. 1925 Ostrava – 8. 1. 2018 Praha). Nikdy jsme s ní neměli rozhovor, byla to nenápadná sólistka Hudebního divadla v Karlíně a v devadesátých letech, kdy Divadelky začínaly, ona svou kariéru končila. Nebylo zvykem psát o „opereťácích“, ke slovu se dostávali zástupci umělečtějších oborů. Což zrovna v případě Dagmar Rosíkové byl optický, či spíše akustický klam – vládla suverénním znělým sopránem, pro který nebyly problémem vylehčené koloratury, krásné melodie ani dramatické pasáže. A že operetní party jsou technicky neúprosné. K tomu přidejme schopnost hrát činohru a také tančit – no najděte dnes profesionálku s takovými dispozicemi! Tenkrát jsme to měli za samozřejmost! Vídával jsem ji v opulentních karlínských operetách v sedmdesátých a osmdesátých letech a vůbec mi nepřišlo, že té krásné, úžasně a samozřejmě zpívající okouzlující dámě táhlo na šedesátku. Ladislav Županič měl stejný dojem: Viděl jsem ji jako Eurydiku v Offenbachově operetě, bylo jí hodně přes čtyřicet, ale hlasem, postavou v bílé odvážné říze strčila do kapsy o dvacet let mladší kolegyně.

    Zpívat začala, a vlastně nikdy nepřestala, v chrámovém sboru. Do divadla vstoupila v Kladně, kde potřebovali Rosinu do Rossiniho Lazebníka sevillského. Ale musela hrát i v činohrách a v baletech, tak to na oblasti chodilo. Všestranná průprava se jí v Hudebním divadle v Karlíně hodila – strávila tu od roku 1955 devětačtyřicet let! Skončila, až když se z vyplaveného divadla soubor přestěhoval v roce 2002 do Kongresového sálu, ale dohrávala tu krátce Paní Eynsford-Hillovou v My Fair Lady a Majitelku kosmetické firmy v muzikálu Viktor – Viktorie. Je v tom trochu zmatek, tak to pro historii upřesnil tehdejší ředitel divadla Ladislav Županič: Byla hrozně šťastná, že ještě mohla hrát v divadle. Měla, jako každý z nás, strach, že zůstane odstřižená od divadla doma mezi čtyřmi stěnami. Měla sice báječnou dceru, dirigentku Miriam Němcovou, a vnučku, ale žila sama. Psala mi krásné dopisy k Vánocům, ať mě Bůh opatruje, byla silně věřící. V pětasedmdesáti letech s námi jela do Japonska, s My Fair Lady, v tokijském hotelu jsme oslavili narozeniny její a Jarky Adamové. Byla z Japonska nadšená. Jarka Adamová tam prohlásila: Tohle je zaslíbená země, tady se všude může kouřit! A najednou jsem zahlédl Dagmaru s cigaretou – ji, s jejím perfektním sopránem, pro který se o ni zajímala i opera Národního divadla! A byla šťastná. A já byl šťastný, že jsem jí to mohl dopřát.

    A ještě jednou Ladislav Županič: Byla to skromná paní, velmi pokorná vůči jevišti a kolegům na jevišti. Tohle v dnešním herectví postrádám. Rozloučit se s ní přišlo hodně lidí a mě moc potěšilo, že i z bývalého karlínského souboru – a ne jen kolegů z jeviště, ale také z techniky, z provozu. To o něčem svědčí.


    Komentáře k článku: O zapomenuté hvězdě operety

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,