Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ošidný Schimmelpfennig

    Divadlo v Dlouhé tentokrát přizvalo ke spolupráci na komorní řadě Krátká Dlouhá režisérku Kashu Jandáčkovou. Nedávná absolventka DAMU na sebe v NODu upozornila inscenacemi Ve dne v noci a Městečko Fake News, které představovaly cílevědomou autorskou výpověď čerpající ze současné společensko-politické situace. V Dlouhé ovšem Jandáčková sáhla po původním textu Čtyři světové strany Rolanda Schimmelpfenniga, matadora současné dramatiky.

    Čtyři světové strany režisérky Jandáčkové zprvu působí jako scénické čtení FOTO MICHAEL TOMEŠ

    Výběr je to pochopitelný, neboť hra budí zdání „malého“ titulu ideálního pro foyer ve druhém podlaží, kde se Krátká Dlouhá odehrává. Jenže to jsou jenom mimikry, text vyprávějící o osudovém střetu čtyř jedinců z okraje společnosti si žádá velký vzmach režisérské imaginace. Schimmelpfennig prostřednictvím vyprávění čtyřčlenného chóru vytváří velkorysý obraz současného anonymního vykořeněného světa tak jako v mnoha svých hrách. Mám pocit, že ve Zlatém draku a Arabské noci se mu to dařilo lépe, ale i zde se přízemní realita nečekaně střetává s neomylnými kolesy osudu, do nichž je vpleten fantaskní mýtus, tentokrát o Perseovi a Meduse.

    Jandáčková bohužel v Dlouhé svou obrazivou poetiku značně zkrotila. Důvodem snad mohlo být i krátké, čtrnáctidenní zkoušení, nejspíše také malý rozpočet. První půle dokonce působí spíše jako scénické čtení. Herci Anna Kameníková, Martin Veliký, Marie Poulová a Pavel Neškudla stojí zády k sobě, každý je tedy natočen na jednu ze čtyř světových stran, jeden po druhém předčítají ze scénáře a v pravidelných intervalech po směru hodinových ručiček mění své stanoviště, jako střelka kompasu. Bez jakéhokoli jevištního ozvláštnění, které by zvýraznilo bájný rozměr námětu, však Schimmelpfennigův text působí dosti banálně. Herci navíc jako by se nemohli rozhodnout, zda vystupují jako anonymní členové chóru, nebo jako konkrétní postavy, o nichž ovšem referují ve třetí osobě.

    Výsledný dojem naštěstí značně pozdvihne druhá polovina, v níž režisérka alespoň náznakem rozehrává dramatické situace a nechává postavy interagovat. Herci se již s jistotou převtělují do čtveřice hrdinů, a to i prostřednictvím kostýmů. Pavel Neškudla alias prodavač balonků se dvěma jazyky a Marie Poulová jako věštkyně Madame Oiseau si nicméně od svých hrdinů stále uchovávají jistý distanc, což jim umožňuje plynule přecházet do role anonymního komentátora. Anna Kameníková, jež hraje servírku s hadími loknami, a Martin Veliký v roli řidiče kamionu, který se stane vrahem, se oproti tomu vžívají do postav možná až příliš, takže se ztrácí rozdíl mezi krátkými dialogickými pasážemi a odosobněným vyprávěním ve třetí osobě.

    Výhodné je využití filmových sekvencí vytvořených ve spolupráci s Dominikem Žižkou a Tomaszem Winským, které se promítají na stěny sálu. Kamera dokáže to, čeho se nepovedlo dosáhnout jevištními prostředky, totiž obohatit narativní obrazy o atmosféru. Záběry pracující s ostrým střihem a poetickým detailem děj konkretizují, někdy dokonce dosloví to, co autor v textu pouze naznačil. Schimmelpfennig záměrně pracuje s chaotickými skoky v čase, v nichž se každý nemusí zorientovat, a proto Jandáčková využívá dotáčky také k tomu, aby děj zpřehlednila. Co naopak podporuje dojem chaosu a nejistoty, je neklidná hudba Dominika Žižky.

    Čtyři světové strany v Divadle v Dlouhé zase jednou potvrdily, že narativní linie Schimmelpfennigovy dramatiky představuje pro inscenátory obtížnou výzvu. Podobně jako režisérka Jandáčková mám autora v oblibě, ale přesto musím za hlavního viníka nezdaru označit nešťastný dramaturgický výběr textu. Balada o čtyřech ztroskotancích pracuje s pouhými náznaky dramatičnosti, a proto si žádá velkého režijního vkladu; je nutné verbální obrazy oživit, rozehrát. Režie musí Čtyřem světovým stranám razantně udat směr a to se v tomto případě nestalo. Autor a režisérka si zůstali navzájem mnohé dlužni.

    Divadlo v Dlouhé – Roland Schimmelpfennig: Čtyři světové strany. Překlad Petr Štědroň, režie a dramaturgie Kasha Jandáčková, výprava Eva Justichová, video Dominik Žižka, Tomasz Winski, Kasha Jandáčková, hudba Dominik Žižka. Premiéra 15. září 2018 (psáno z reprízy 23. září 2018).


    Komentáře k článku: Ošidný Schimmelpfennig

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,