Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ctrl + S

    Nevim, jak vás, ale mě poměrně dost děsí současná archivace digitálních dat. Myšleno našich osobních i pracovních archivů rozstrkaných do různých počítačů a externích hard-disků, případně odeslaných na nějakou z abstraktních cloudových služeb. Nebo ještě hůř, založených v policích (případně v krabicích) na vypálených médiích typu CD-R, CD-RW nebo DVD-R či DVD-RW. To totiž taky může znamemat, že nemáme vlastně už nic, protože jednoho dne mechanika jednoduše nic z toho nenačte. Letíme životem jako šílenci a po cestě nám odpadávají kusy vzpomínek zakletých do technologií, které umírají chvilku poté, co byly vynalezeny a s velkou pompou dobyly svět. Systémy ukládání a přenosů dat morfujou jeden do druhýho a nám nezbývá, než přesypávat hromádky vzpomínek z místa na místo. Mně bohužel při každym pohybu trochu materiálu ulítne, trochu ho propadne mezi prsty a nějaký množství zůstane vmáčknuto do prohlubní stroje. Pomalu ale jistě tak ztrácim kontrolu a už teď jsem zvědav, jestli ve stáří zvládnu poskládat alespoň z těch několika podstatných fragmentů důstojnou mozaiku vlastní práce a života, nebo mi nakonec čas i vlastní neorganizovanost rozfouká všechna data po kyberprostoru.

    Vladimír 518

    Nechci sklouznout k bědování nad tím, jak dříve vše mělo svou logiku a pozvolnou kontinuitu. Ovšem v tomto případě se člověk opravdu neubrání porovnávání minulosti se současností a hlavně se zatím imaginární budoucností. Fyzické s digitálním, hmotné s nehmotným. Dříve sice bylo možné držet skutečnou věc pevně v ruce, ale stejně jako dnes čas konal svou povinnost. Hromadu schovaných kreseb může pohltit plíseň, knihovnu požár, album fotografií hlodavci a zbytek archivu spláchnout povodeň.

    Dotýkáme se tak otázky obtížnosti a potřebnosti uchovávání informací skrz čas. Do kdy má smysl držet vzpomínku, obrázek, text nebo sekvenci zvuků? Fyzicky nebo digitálně, princip je furt tak nějak stejný. Nakonec stejně zůstane jen to, co si svou existenci vybojuje souhrou náhod, případně vytrvalou a poctivou pílí svých strážců. Z historie dobře víme, že i odrazy minulosti, které ve své době připadaly svým současníkům bezvýznamné, se mohly o mnoho let později stát důležitým materiálem a právě díky své obyčejnosti a neambicióznosti vyprávěly svůj důležitý příběh. Modleme se tedy, ať se nám naše data a vzpomínky nevratně nerozutečou a držme také palce všem budoucím digitálním archeologům, neboť s takzvaným digitálním velkým třeskem, který momentálně zažíváme, roste závratně i počet informací, které existují pouze zakódované do binárního kódu. Ukládejme, případně přeukládejme, třiďme, přesouvejme, duplikujme a sdílejme. A choďme hodně ven. Je tam fajn.


    Komentáře k článku: Ctrl + S

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,