Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Continuo tvoří alternativní světy

    Divadlo Continuo a především jeho letní projekty ve Švestkovém Dvoře a okolí už se staly nepostradatelnou součástí českého divadelního léta. Nyní ale dochází ke změně. Regulérní „velké“ projekty budou probíhat jen každý druhý rok, v přestávkách je nahradí produkčně méně náročný formát „site-specific LAB“. K přípravě toho letošního s názvem Vrstvy přizvalo Continuo někdejší spolupracovníky a studenty z uměleckých škol z celého světa a ti za dva týdny (!) stvořili projekt, jenž se na první pohled nijak nelišil od velkých letních produkcí. Prostředí i prostředky zůstaly v podstatě stejné jako v předchozích letech, byť nechyběly některé čerstvé nápady.

    Do kruhu vyznačeného křídou vstupují jednotlivci v civilu, z nichž každý vypráví svou verzi příběhu stvoření světa. Foto Michal Hančovský

    Člověk si každoročně připadá v malé vesničce Malovice a do sebe uzavřeném Švestkovém Dvoře, který se v průběhu roku stává experimentálním rejdištěm nejrůznějších (nejen) začínajících umělců, jako by se vracel domů. Spojení tréninkových místností stále vonících novotou s oprýskanými maringotkami, připomínajícími někdejší kočovnické doby Continua, v sobě má cosi důvěrného, rodinného a zároveň tajemného, neboť tady vždy vstupujeme do alternativních světů na pomezí reality a snu. A nevadí ani lehká ošoupanost, recyklované rekvizity a často i výkony na pomezí amatérského a profesionálního divadla. V letošním roce se Švestkový Dvůr na pouhé tři dny proměnil v labyrinty či nebeské prostory, v nichž se kumulovaly myšlenky nebo sny a dávaly vzniknout rozmanitým podobám našeho světa. Ano, tématem Vrstev/Layers (hraje se tradičně česko-anglicky s přídavky dalších jazyků) není nic menšího nežli STVOŘENÍ SVĚTA. Tak jak se nabízí v různých kulturách, pověstech, mýtech, náboženstvích. Vzniká poutavá mozaika, do níž každý z performerů přispívá svým hlasem: někdy doslova, někdy prostřednictvím nonverbálních technik, tance, fyzického či objektového divadla.

    Na počátku Pavel Štourač nakreslí na pódiu uprostřed dvora křídou kruh. Jako divadelníci víme, že na počátku divadla byl právě kruh, symbol uzavřené komunity, spojující zemi s nebem, ale také účinkující s diváky, kumulující a generující společné energetické pole. Do tohoto prostoru vstupují jednotlivci v civilu, z nichž každý vypráví svou verzi příběhu stvoření světa. Nejprve se snažíme zachytit jednotlivá vyprávění, ale po chvíli už to nejde, hlasy se prolínají, až z toho vznikne hluk světa, zvuková kulisa, z níž jen občas vylétne nějaké srozumitelné slovo. Pak se nám otevírají troje dveře v pozadí „scény“. Diváci se instinktivně dělí na tři části. Tušíme, že při troše úsilí se nám nakonec podaří zhlédnout dění ve všech třech prostorách (a opravdu, dojde k trojímu opakování).

    Taneční etudy v sále. Foto Michal Hančovský

    Prvními dveřmi vpravo stoupáme po schodech do sálu, sedáme si do kruhu kolem parketu a před námi se odehrávají jakési vztahové etudy v nonverbálním tanečním podání, variace na nejrůznější partnerské problémy, ale v proměnách můžeme sledovat i osobitou pohybovou charakteristiku jednotlivců. Tato část dle mého působila nejtradičněji, byla zde sice patrná jistá řemeslná zdatnost performerů, ale jinak nic, co bychom už neviděli předtím.

    Z druhých dveří projdeme labyrintem lemovaným prostěradly na malý dvůr s dalšími rozvěšenými prostěradly. Tady můžeme sledovat fascinující hru tří tanečnic/performerek, které vytvářejí pohybové variace s množstvím „náhradních“ končetin z dámských figurín. Hraje se tu se stíny, s hadími pohyby žen, se světlem a tmou, s rychlými proměnami prostředí, kde chvílemi nedokážeme rozeznat, co je pravé a co falešné. Neplánovaným bonusem byla černobílá kočka, která vstoupila na scénu, pohodlně se usadila a napjatě sledovala dění, nicméně před koncem se ladně zvedla a odešla do tmy.

    Hra s prostěradly a falešnými končetinami pod širákem. Foto Michal Hančovský

    Za třetími dveřmi nás čeká expozice nejrozsáhlejší. Dostáváme se na zahradu, kde jsou zaparkovány staré maringotky, a můžeme pozorovat zdejší fiktivní život a naplno rozvíjet svou fantazii, pokud jde o vymýšlení možných příběhů. Někdo přichází, někdo odchází, otevírá se množství dveří, z nichž synchronně jako v operetě vystupují všechny postavy. Je to příběh přicházení a opouštění, společných i individuálních cest, nucených odchodů kamsi do daleka s kufrem plným i prázdným a to celé v nekonečné smyčce, včetně verze pozpátku. Jako to v životě mnohdy bývá. Nad tím vším už setmělé nebe, z něhož sem tam ukápne, a mezi mraky zahlédneme blikající hvězdy.

    Odtud směřujeme do rozsáhlé haly, kde můžeme pozorovat lidské pinožení – na tabuli kdosi píše množství čísel a upomíná na svízele vědeckého poznání, tu někdo jiný vytváří svět, v němž se do jeho kreativního snažení jako zázrakem vnucuje příroda – vedle naaranžovaných artefaktů „vyrůstají“ ze země stromy a květy –, a na další stage probíhá sisyfovský zápas, v němž se člověku do cesty valí stále větší balvany…

    Části odehrávající se na dvoře s maringotkami dominovalo téma odchodů a návratů. Foto Michal Hančovský

    Spousta překvapení nás čeká v přestávkách na dvorku. Můžeme tu nahlédnout do miniaturních komůrek a sklepů, kde se odehrávají nejrůznější mikrosituace. Tady už záleží na rychlosti i na štěstí, zda člověk stihne obsáhnout všechny krátké výstupy. Z jedněch otevřených dveří padá po schodech muž, ve vedlejší komůrce se na terapeutickém lehátku zpovídá bohyně stvořitelka a kousek dál stojí krabicové divadlo, kde jednu z masek nahrazuje hlava živé performerky vyprávějící další příběh zrození. Svět iluze a reality se vám pak může prolnout v kouzelném zrcadle. A co je tohle? Dvoumetrové krabice s otvory, kde můžete nahmatat nejrůznější materiály, od slámy po mazlavou hlínu, ale i živé lidské tělo. A když to po dvou hodinách všechno končí, na diváky čeká dvůr plný peřin. Většina z nás přijme pozvání, usedá do měkkého a s pohledem upřeným směrem k hvězdnému nebi poslouchá naposledy různé verze příběhů o zrození. Chvíle k zastavení, usebrání, vychutnání zázraku života i divadla.

    Divadlo Continuo, Malovice – Vrstvy/Layers. Koncept a režie Pavel Štourač, scénografie Helena Štouračová a Pavel Štourač, dramaturgie Marek Turošík, tvůrčí tým Pavel Štourač, Helena Štouračová, Kateřina Šobáňová, Sean Henderson, Ludmila Ješutová, Ivan Vanko, Diana Khwaja, Jakub Štourač, Anna Luňáková a pozvaní studenti a mladí performeři z celé Evropy. Premiéra 18. července 2023, Švestkový Dvůr, Malovice (psáno z reprízy 19. července).


    Komentáře k článku: Continuo tvoří alternativní světy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,