Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Continuo naruby

    Divadlo Continuo představilo v pražské Altě svou nejnovější inscenaci. Lze však Naruby (Wrong Side Out) pokládat za typický projekt Continua? Sice jsou mezi tvůrci uvedeni dobře známí Pavel a Helena Štouračovi, na druhou stranu jména protagonistů – Alessandro La Rocca a Sara Bocchini – svědčí o tom, že tentokrát půjde o příběh „odjinud“. Jistá návaznost, i když divákům ne tak úplně zřetelná, je v tematice – zkoumání traumatické minulosti Evropy. Zatímco předchozí projekty Continua s nezaměnitelnou poetikou, rozpoznatelnými charakteristickými symboly, loutkami a hudbou přijímali diváci vstřícně, v tomto případě byly bezprostřední reakce poněkud rozpačité. Čím to? Důvodů je několik.

    Alessandro la Rocca a Sara Bocchini v nostalgicky působícím projektu Naruby FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Alessandro la Rocca a Sara Bocchini v nostalgicky působícím projektu Naruby FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Pokud se divák předem nepřipravil (což asi většina neudělala), jen stěží rozpoznal, o co v příběhu vlastně jde. Spíše matoucí byla též jazyková stránka – představení bylo převážně v italštině, sem tam v angličtině, české titulky byly za reflektory v podstatě nečitelné. Také princip „fyzického divadla“, zde uplatněný, byl jiný a především prázdnější a nedotaženější, než jsme u Continua zvyklí.

    Jako základní problém však vidím nejasné a chvílemi tezovité zpracování předlohy. Z příběhu zachytíme jen některé, tu lépe, tu hůře zpracované obrazy, v nichž se kromě stále přítomného vypravěče = pianisty a jeho nástroje, s kterým je neustále manipulováno, objevuje také klaun a ne zcela rozeznatelná „maska“ diktátora Mussoliniho. Přilétají k nám informace o otci-diktátorovi, nejprve fanaticky obdivovaném a poté se stejnou silou zatracovaném. Z inscenace vyvěrá určitá nostalgie, ale i hravost a spolu s prvky fyzického divadla přichází také intenzivní drsnost. Ve vzájemně propojené choreografii muže-hudebníka a ženy, která propůjčuje sama sebe jako materiál pro různé postavy obojího pohlaví, se sem tam objevují zajímavé momenty. Ale je jich pomálu a působí již vyčpěle.

    Jestliže jsem na počátku měla (snad použitím italštiny) pocit atmosféry Felliniho filmů, nebylo to snad příliš vzdáleno od pravdy. Nicméně, až po následném pátrání se mi podařilo zjistit, že se v inscenaci má jednat o polemiku se vzpomínkovými knihami Il Duce Mio Padre (Vůdce Můj otec) z roku 2004 a následné Ultimo Ato (Poslední dějství) Romana Mussoliniho. Ten po smrti otce léta odmítal svou rodinu komentovat a vydobyl si pod pseudonymem Romano Full věhlas jako jazzový pianista. Zpětně tedy identifikujeme určité motivy, ať už jde o líčení života rodiny, důležitost klavírní hry, otcovy oddané milenky a žárlivost matky, ale i jednotlivé fáze diktátorovy kariéry, končící jeho lynčem a pověšením na rámu benzinové pumpy. To se stalo v roce 1945, když bylo Romanovi sedmnáct let.

    Co je to ale platno divákovi, když nemá tyto informace předem. Domnívám se, že v Itálii toto dílko může – na rozdíl od Čech – zarezonovat. Většině českých diváků patrně nejvíce utkví počáteční scéna, kdy z černého prostoru zazní melodie osamělého preludujícího pianisty a zpoza opony v pozadí zvolna vstupuje klaun. Toho můžeme chápat jako symbol groteskních nejednoznačných situací, které přinášejí dějiny, i jako znamení toho, že podivnosti života je třeba brát s nadhledem. Ve skutečnosti se jedná o konkrétní vzpomínku Romana, kdy mu otec na narozeniny pozval klauna a on rozpoznal chlapcův talent a inspiroval ho k tomu, aby se stal klavíristou.

    Divadlo Continuo – Romano Mussolini, Alessandro La Rocca, Sara Bocchini, Kateřina Šobáňová, Pavel Štourač: Naruby. Výprava Helena Štouračová, Martin Janda, hudba Alessandro La Rocca, režie Pavel Štourač. Premiéra 2. dubna 2016.


    Komentáře k článku: Continuo naruby

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,