Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Učinili tělo zvukem

    Je neobvyklé, aby vznikla pětasedmdesátiminutová, řekněme, symfonická kompozice jako základ multižánrového projektu, jehož podstatou je propojení velkého orchestru s moderním tancem (obé zhruba řečeno). Nepřekvapuje, že za provedením skladby Michala Nejtka Constellations I. Before I Say Yes je dirigent Peter Vrábel a Orchestr Berg v reakci na výzvu Petra Boháče a skupiny Spitfire Company.

    Dirigent a performer Peter Vrábel FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Hudba se začíná připomínat s příchodem diváků, když dosedají do sedadel, povídají si, zavírají kabelky. Není zřetelné, kdy se hráči přestávají rozehrávat a začínají hrát, ze zvukové reality sálu se znenáhla rodí umělá zvuková realita skladby. Pasáž bicích je pomyslnou oponou, která se rozhrne nad vlastní kompozicí. Celým provedením prostupuje ambivalence improvizované i skladatelem do detailů vypsané partitury, což podporuje střídání aleatorních (zvukových) ploch s pečlivě prokomponovanou spletí orchestrálních hlasů. Obvyklé koncertní jistoty narušuje i přesouvání hráčů z místa na místo, dokonce i dirigent mění pozici, z níž provedení řídí – začíná vysoko v centrální uličce v hledišti a postupně se „přískoky“ přibližuje k orchestru.

    Michal Nejtek kompozici velkoryse rozvrhl do pěti částí: Euphoria, Euthanasia, Eros, Insomnia a Causa Finalis. Začátek skladby lze chápat jako velký třesk, při němž se ze zvukových mlhovin zrodí hudební kompozice. První pasáž připomíná třeštění chaosu, v němž hlučí a lomozí všechny nástroje ve strhující rytmické směsi kraťoučkých motivků, spíš výkřiků, které jednotlivými nástroji tryskají ze základního zvukového klastru. Pohromadě ho drží rytmus nejen v bicí sekci, ale také žesťové „rappování“. Hluk se zklidní do volných tónů provázených tichými figurami a elektronickými zvuky, které skladatel používá vedle tradičních akustických, v provedení ovšem amplifikovaných nástrojů. Právě instrumentaci, barevné vyladění výsledného zvuku, ovládá Nejtek mistrně.

    Úvodní a poslední část jsou si kompozičně a zvukově blízké a pevně obemykají průběh vnitřních vět. Ty se vyrovnávají s proklamovanými tématy komplikovaněji, také hranice mezi nimi jsou neostré a v představení je vymezuje především projekcí oznamovaný název každé z nich. Ve vnitřních částech skladby je víc hudebního pojiva, hudbou vytvářeného prostoru pro jevištní akci, prostě účelových pasáží. Tektonika skladby vychází z principu střihu ve snaze vystihnout prosté si­tua­ce člověka, přitom pro život klíčové, existenciální, které si zpravidla připouštíme a rozjímáme o nich až na konci svých životů. Tak jsem si pro sebe definoval i význam názvu skladby: životní konstelace, které prožíváme dřív, než se o nich dozvíme pravdu.

    Jakkoli Petr Boháč definoval jednotlivé části jako touhy – po radosti, po smrti, po erosu, po spánku. A název projektu i jeho myšlenkovou osu převzal ze stejnojmenného obrazu Joana Miróa, nad nímž vznikl první nápad projektu. Nejtkova hudba také nutí vybavovat si obrazy, opřené, jak jinak, o vlastní životní zkušenosti každého jednoho posluchače. Je kontemplativní, dá se v tomto smyslu říct.

    Prožíval jsem při jejím poslechu mimo jiné radost z toho, že kompozice neusiluje o sebestřednou artistnost, že nepodléhá lákavým vzorům, třeba minimalismu, prostě se nechce jen líbit. A také z toho, jak vědomě a esteticky chytře překračuje žánry a styly, aniž by ztratila svůj styl. Inspiruje se u polské avantgardy, v jazzu, u Franka Zappy, ctí tradiční zákony dramatické i symfonické kompozice. Rozvíjí prostě tradice evropské hudby, esteticky, kompozičně, ale především v jejím účelu – přispět k duchovnímu obohacení lidí a jejich světů. Skladba, možná očištěná o některé „účelové“ a spojovací pasáže, ba, myslím, dobře uspěla i na koncertním pódiu.

    Orchestr Berg Nejtkovu kompozici i její inscenování zvládl bravurně. Trpělivě a tvrdohlavě vyhledává, iniciuje a prosazuje soudobé skladby, a praxe se soudobou hudbou je na jeho projevu znát. „Konstelace“ si může připsat k podstatným úspěchům svého hudbě libého konání.

    Orchestr Berg & Spitfire Company – Constellations I. Before I Say Yes. Hudba Michal Nejtek, koncept, režie, scénografie Petr Boháč, choreografie Petr Boháč a Markéta Vacovská, dramaturgie Miřenka Čechová. Premiéra 29. listopadu 2016 v divadle Ponec.


    Komentáře k článku: Učinili tělo zvukem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,