Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Co znamená legenda…

    Zhaslo světlo, na kraji jeviště se objevila skupina herců. Jeden z nich za hudebního doprovodu dvou kytar a akordeonu smělým bojovným hlasem začíná: V každé době je třeba hledat divadlo, jeho kořeny, které vycházejí ze života ulice – všední tisícileté pozemské divadlo. Upozorňuje, že jedině takové divadlo bude právě teď předvedeno. Sundává čepici a s respektem se klaní Brechtovi, jehož portrét visí na pravé straně jeviště. Všichni ostatní stojí ukázněně otočeni k obrazu. Minutou ticha vzdávají úctu autorovi. Představení Dobrý člověk ze Sečuanu může začít, nebo vlastně už začalo…

    Trocha historie

    Píše se rok 1964 a Divadlo na Tagance zahajuje svoji pouť hledání aktuálního divadelního tvaru, ve kterém bude programově uplatňován žánrový synkretismus a spojování uměleckých druhů. V kontextu sovětského orwelisticky řízeného státu se Taganka stává epicentrem otevřeného tvůrčího procesu a centem setkávání svobodomyslné inteligence, která den co den přichází do jeho hlediště. Již první inscenace Dobrý člověk ze Sečuanu překvapila technicky i režijně složitou koncepcí, pod níž byl podepsán Jurij Ljubimov, v té době známý a publikem milovaný herec Vachtangova divadla. Prakticky ze dne na den stal profesionálním režisérem s jasnou představou a metodou práce s herci. Od té doby uvedl na jevišti Divadla na Tagance více jak padesát svých inscenací.

    V prvních letech to byly zejména poetické koláže poezie, pantomimy, písní a prozaických úryvků textů z Lermontova, Vazněcova, Majakovského a dalších ruských básníků. Od konce šedesátých let začal převažovat dramatický materiál. Velký úspěch slavil především Moliérův Tartüffe (1968) a Bulgakovův Mistr a Markétka (1977). Obě inscenace dosud nezmizely z prken divadla. Dodnes jsou – samozřejmě v mnohých alternacích – součástí repertoáru. Kuriózní není jen počet jejich repríz, ale i schopnost konkurovat současným moskevským novinkám. Minimalistická scénografie Mistra a Markétky, kterou tvoří pohyblivá plátěná stěna a u stropu zavěšené kyvadlo hodin, dokáže v nekonečných variacích přetvářet a dynamizovat prostor jeviště. Ani herci nepůsobí rutinním dojmem. Naopak. Inscenace má jedinečnou schopnost i po více než pětačtyřiceti letech působit živě a neotřele. Zda si podobnou svěžest zachoval i Dobrý člověk ze Sečuanu, budou moci čeští diváci posoudit 24. června, kdy divadlo s touto svojí legendární první inscenací vystoupí na Nové scéně Národního divadla v Praze.

    Karty jsou rozdané

    Dnešní postavení Taganky v rámci divadelního života Moskvy je rozporuplné. Každý měsíc stojí moskevská mládež fronty na představení Vladimír Vysockij, pietního pásmo věnovaného dřívější hvězdě souboru, turisté z různých regionů Ruska navštěvují proslavené tituly, které jsou na repertoáru deset i patnáct let, ale nikdo už žádnou změnu či vývoj nečeká. Mladí herci přicházejí do angažmá, aby se stali součástí živoucí legendy. Nakonec ale rezignovaně konstatují, že tady už jsou „karty rozdané“ a divadelní život zde jede po vyjetých kolejích. Někdy se sice stane, že vozík vykolejí a nová inscenace podle dlouholetých Ljubimovových koncepcí se s textem absolutně mine. To však na věci nic nemění. K takové poruše došlo před dvěma lety v inscenaci podle Kafkova Zámku. Divák sice mohl skrze kostýmy obyvatel vesnice v podzámčí (hornické kombinézy s nezbytnými čelovkami) a objekty na scéně (turnikety) tušit jakýsi obraz světa totalitního zřízení, samotné dílo však bylo nevyloženo, a tedy nepochopeno. Jedinou čitelnou linií zůstal vztah zeměměřiče K. a Fridy, který z jakési až estrády plné songů, skupinových recitací a tanečních výstupů vytvořil podivnou love story s podivným zámkem v pozadí. Rok před uvedením této inscenace ale Ljubimov dokázal, že jeho princip zcela zastaralý ještě není. K devadesátým narozeninám si nadělil inscenaci klasické Gribojedovovy hry Hoře z rozumu. Lehkost, vzdušnost a ironie, sálající z jeviště Taganky, přesně odpovídá této komedii mravů napsané sice na začátku 19. století, ale interpretované současnou optikou. Ljubimov jednoduše, ale důmyslně pracuje s – pro něj typickými – velkými, shora zavěšenými plátny, jejichž přesuny vznikají atraktivní prostorové obrazy. Dominantní složkou je svícení. Barevnými změnami a kontrasty světla a stínu vznikají na těchto plátnech siluety postav, jež jsou podobné siluetám prvních fotografií. Šablony zaměnitelných postav symbolizují stereotypy a banalitu salónní společnosti. Ač zpívají, tančí, rytmicky recitují verše, jsou to v podstatě loutky. Jedinou psychologicky složitější postavou je Čacký. Nezpívá, netančí, jediný samostatně uvažuje. Obrací se k divákům a sám za sebe – jako herec – k nim promlouvá. Vzniká tak zajímavá paralela s první scénou z Člověka ze Sečuanu.

    Maska a duše

    Ve svých posledních pracech se režisér Ljubimov vrátil k próze. Inscenace Povídky je mozaikou textů Andersena, Wilda a Dickense. Arabesky uvedené v roce 2009 jsou dramatizacemi Gogolových povídek. Letos v březnu měla premiéru inscenace Maska a duše věnovaná A. P. Čechovovi. V ní se setkává doktor Čechov se svými postavami a současníky, třeba s Gorkým, a dokonce i se Stalinem. Po roční odmlce má tak Taganka novou inscenaci.

    Nedávno získal Ljubimov medaili za celoživotní přínos ruskému divadlu. Ocenění jistě patří především jeho práci v Divadle na Tagance. Jak bude vypadat Taganka bez něho, se zatím nikdo neodváží říct.


    Komentáře k článku: Co znamená legenda…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,