Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co zkoumá Handa Gote?

    Divadelní sdružení Handa Gote má za sebou obzvláště dobrý rok. Vlastně spíš dobrou dvouletku. I když mezi špičková seskupení českého „nekonvenčního divadla“ (vhodná škatulka se v tomto případě hledá dost těžko) patří Handa po celou svou desetiletou existenci docela spolehlivě.

    Tři performeři žertovně cupitají, klapou dřeváky, vytrvale a nekonečně prozpěvují další a další sloky písně My tři králové... FOTO PETR KRÁLÍK

    Tři performeři žertovně cupitají, klapou dřeváky, vytrvale a nekonečně prozpěvují další a další sloky písně My tři králové… FOTO PETR KRÁLÍK

    Série titulů, která začala v prosinci 2013 inscenací Mission, je skutečně silná. Pokračuje přes Safírovou hlavu, Svěcení jara, Mutus Liber až k zatím poslední premiéře Erben: Sny. Bohužel i navzdory tomu není tak úplně snadné zastihnout tuhle partu v akci. Dlouho a pečlivě připravované inscenace se obvykle velkého zástupu repríz nedočkají; kdo zaváhá, má smůlu. Holešovický Alfred ve dvoře momentálně nabízí pouze dva posledně jmenované tituly, doplněné dlouhověkým monodramatem Mraky, které Veronika Švábová hraje už od roku 2011.

    Handa Gote údajně znamená v japonštině „pájka“, což docela dobře odpovídá jak zálibě v hračičkářské rukodělnosti, tak nepřehlédnutelné atmosféře neurčitosti, nejistoty nebo přímo mystifikace, kterou kolem sebe tato pětice šíří. Totéž koneckonců platí i pro druhou polovinu jejich oficiálního názvu, která zní: Research & Development (lze se dobrat dokonce i označení mezioborová umělecká laboratoř). Když Tomáš Procházka, jenž občas vystupuje jako neformální mluvčí souboru, zaujatě a vážně hovoří o japonských vlivech, o vztahu lidstva a přírody nebo o dalších velmi solidně vyhlížejících tématech, zní to docela přesvědčivě a někdy skoro až aktivisticky. Jenže pak jej spatříte na jevišti, kde s neméně zaujatým a vážným výrazem vyvádí věci, pro které je výraz „podivný“ hodně slabý. Nelze se zkrátka ubránit podezření, že to s onou seriózností může být trochu obdobné i mimo divadlo. Tak či onak nemá valný smysl se zamotávat do spekulací, co je v inscenacích souboru Handa Gote míněno vážně a co už ne. Obé tu zcela přirozeně koexistuje; ostatně právě napětí a nejistota, vyplývající z cíleného pohybu po hraně vážnosti a směšnosti, děsivosti a grotesky, nebo třeba rituálu a jeho parodie, jsou na většině inscenací nejlákavější.

    Pětice současných členů Handy Gote pochází docela příznačně z velmi odlišných divadelních i nedivadelních koutů. Choreografka a tanečnice Veronika Švábová, loutkář a hudebník Tomáš Procházka, scénograf Robert Smolík, technik Jakub Hybler, light designér Jan Dörner. Setrvalý zájem o jejich původní obory lze v jednotlivých inscenacích docela dobře vysledovat; poměry jednotlivých ingrediencí se nicméně opus od opusu výrazně mění a vše je také dosti důsledně podřízeno stylizaci toho kterého kusu. Pro představení Handy Gote bývá charakteristická pomalá, často až obřadná vážnost, která s dráždivou nepřípadností kontrastuje s podivnými kostýmy, zálibou v absurdním žertování i nadšeným kutilstvím a hračičkářstvím. Výjimku představují pouze Mraky, ve kterých si Veronika Švábová odskočila k „rodinné archeologii“. Její sólové vystoupení nabízí téměř dokumentární ohledávání vlastních kořenů, spojené s vymítáním starých démonů a kostlivců. Leccos z výše zmíněných postupů se sice objeví i zde, spíše však jen jako doplněk.

    Hadičky a notebooky

    Na první pohled (nebo ještě spíš doslech) by mohlo vzniknout podezření, že všechno to kutilství může být poněkud dětinská zábava nedůstojná seriózního alternativně uměleckého provozu. Jenže ono to ani zdaleka není tak jednoduché. Dokonce i v případě ryze technické stránky věci. Různé podomácku vyrobené rekvizity, všemožná udělátka i hudební nástroje často vyhlížejí, jako kdyby byly narychlo poskládané z toho, co bylo po ruce doma ve sklepě nebo co se dalo najít někde na smetišti. Tu a tam trčí hadička, po jevišti se válejí ledabyle natažené provázky nebo dráty (Handa si zakládá na tom, že před diváky „nic neskrývá“). Přitom to ale všechno funguje (i když třeba trochu dýchavičně) a hraje (i když třeba trochu falešně). Trendařsky se tomu říká „dýájváj“ čili „do it yourself“, mně osobně by se víc líbilo něco jako poetika omšelého technického půvabu. Nechybí však ani moderní technika: o tom, že Handa umí zacházet s projekcemi, počítači nebo moderní audiotechnikou není nejmenších pochyb. No, a kdesi uprostřed mezi notebooky a domácí dílničkou se hrdě skví stará promítačka osmička, gramofony s praskajícími deskami, muzeální vařiče nebo třeba oscilátor, používaný jako hudební nástroj.

    Technicko-hračičkářským směrem se Handa vydala zatím nejdále v inscenaci Mutus Liber. Prvotní inspirací byla stará alchymistická příručka, představení však bylo možné obdivovat i jako sled podivných fyzikálních a chemických pokusů, které probíhaly současně „v malém“ přímo před očima diváků i „ve velkém“ (a rafinovaně poupraveném) coby videoprojekce. Což je jeden z takřka trademarkových triků – projekce toho, co se v reálném čase odehrává na scénce titěrného loutkového divadélka, se v inscenacích Handy Gote objevila už vícekrát. Mutus Liber zároveň svědčí i o umění spojovat zdánlivě nespojitelné do tvaru, v němž se jednotlivé složky poněkud iracionálním způsobem umocňují. Současně tu totiž znějí i barokní písně (s pointou v podobě latinské cover verze Písně práce) a vaří se několik pokrmů. K jejich konzumaci jsou v závěru pozváni i diváci, kteří byli v úvodu velmi obřadně přivítáni (ty známější firmy dokonce jmenovitě). Divadelní představení se tak nenápadně mění v setkání. Jenže i to má – pro Handu velmi charakteristicky – lehce unikavý, napůl vážný a napůl ironický ráz.

    Ve svém nejnovějším opusu Erben: Sny spoléhá Handa Gote více na herce než na techniku FOTO PETR KRÁLÍK

    Ve svém nejnovějším opusu Erben: Sny spoléhá Handa Gote více na herce než na techniku FOTO PETR KRÁLÍK

    O čem se Erbenovi ani nezdálo

    Ve svém nejnovějším opusu Erben: Sny spoléhá Handa Gote více na herce než na techniku. I když je nutné připomenout, že to jsou herci, kteří toho v tradičním slova smyslu moc nenahrají. Na scéně spíš podivně pobývají, nemluví a důsledně zachovávají nehybně vážné, ne-li přímo nezúčastněné výrazy. Občas se nicméně zpívá a také hraje na podivně vyhlížející hudební nástroje, které stejně jako všechny další propriety staví na odiv svou ošuntělou, domácky neumělou rukodělnost. Třeba malé hranaté housle nebo dýchavičná fujara, která se rozezvučí pomocí šlapacího měchu a dlouhé gumové hadičky. Mimochodem, plní vznešenou roli jakési nebeské trouby, o tom ale později.

    Od záznamů snů Karla Jaromíra Erbena se tvůrci odrazili k inscenaci, která mísí vykloubené divadelní obrazy s folklorně starosvětskou důvěrností. Představení sice naznačí jakýsi příběh, vše je ale natolik rozostřené, neurčité a snově nekauzální, že se dost dobře nelze dobrat ničeho uchopitelného. Volně plynoucí výjevy přitom umí být zábavné, dráždivé i tajemné, stejně jako sny. A stejně jako sny se také dost špatně popisují.

    V inscenaci Mutus Liber znějí barokní písně a vaří se několik pokrmů FOTO PETR KRÁLÍK

    V inscenaci Mutus Liber znějí barokní písně a vaří se několik pokrmů FOTO PETR KRÁLÍK

    A tak alespoň několik úplně konkrétních momentek. Na začátku vstoupí do sálu Alfreda ve dvoře tři performeři, oblečení jako venkovští koledníci z předminulého století; žertovně cupitají, klapou dřeváky, vytrvale a nekonečně prozpěvují další a další sloky písně My tři králové. Tomáš Procházka pak s dokonale koženým výrazem přečte Erbenův sen, přičemž je na stěnu za jeho zády promítán anglický překlad. (Všechny projekce jsou ve formátu „osmička“ – blikající a šmouhatý obraz velmi přesně zapadá do panující nálady.) Hned poté se začne rozvíjet nenápadný náznak příběhu: Procházka s jistým úsilím odemkne dřevěnou krabičku, kterou má Veronika Švábová připevněnou na prsou, vyndá z ní obyčejnou bramboru (výjev evokuje populární motiv Krista nabízejícího své srdce) a dá ji vařit do hrnce s vodou na elektrickém vařiči na kraji jeviště.

    K této lince se inscenace (vedle řady zcela samostatně působících výjevů) ještě několikrát vrátí. Postavy umírají, ocitají se – doslova – na prkně a jejich duše opouš­tějí za zvuků výše zmíněné trouby těla. Na stěně se významně objevují nesmyslně vyhlížející letopočty (Tomáš Procházka později v rozhovoru vysvětlil, že odpovídají průletům Halleyovy komety), dojde na velmi zábavný souboj, při kterém Robert Smolík nejprve těžkopádně pronásleduje svého kolegu kolem dokola, pak jej zboxuje dlouhou teleskopickou pěstí a celý výjev vyvrcholí drastickým mlácením cepy. Ubitý Procházka sebou na zemi ještě dlouho mátožně mrská, přestože si jej už nikdo nevšímá a akce se přesunula o kus dál. Je to nesmyslné, veselé, groteskní, ale zároveň i kruté a docela děsivé.

    Všechno tu souvisí se vším a nic s ničím, absurdně veselý sen plynule přechází v krutou noční můru, a naopak. Platí to i pro finále, ve kterém se ironicky spojí idylické záběry typu „herci se zvířátky v přírodě“ s dalším – a posledním – odchodem z tohoto světa. Uvařená a oloupaná brambora spočívá na márách, projekci obrazů Krista s planoucím srdcem vystřídá nezřetelný šum z předpotopního fonografu. Pokud se dá mluvit o divadelním surrealismu, je to nepochybně tohle. Pokud se dá mluvit o českém alternativním divadle, které jde dlouhodobě svou vlastní cestou, dokázalo si vypracovat svůj vlastní styl, a přitom se neopakuje, je to Handa Gote.

    Alfred ve dvoře – Handa Gote Research & Development, Erben: Sny. Autorský tým Veronika Švábová, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner, Jakub Hybler, produkce jedefrau.org. Premiéra 8. prosince 2015.


    Komentáře k článku: Co zkoumá Handa Gote?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,