Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co se Státní operou? Špatně položená otázka

    Druhým rokem ministři kultury hledají nového ředitele Státní opery Praha a hořekují nad sumou nějakých 150 milionů korun, které je zřizování druhé operní scény stojí – a přitom opera může za ty peníze jen živořit. Odtud otázky, zda Praha potřebuje dvě operní scény, jak je financovat, co v nich hrát, kde najít renomované umělce – až si ten horký brambor začal přehazovat ministr kultury s pražským primátorem. A máme na stole otázku vpravdě nerudovskou už tím, že je svým způsobem trapná.

    Co s Národním divadlem?

    Proč ale ministři kultury, když mají hluboko do kapsy, považují za problémovou právě Státní operu, a ne operu Národního divadla? Protože nepochybují o tom, že prvním divadlem v zemi je Národní divadlo, spojené s budováním české společnosti, s identifikací českého národa a nakonec i státu. Protože od nepaměti, která v tomto případě začíná v posledním dvacetiletí 19. století, to tak česká společnost cítí a ctí. Leč zůstaňme při zemi a podívejme se na pragmatickou logiku, s níž řeší existenci srovnatelných národních, královských, státních, prostě velkých, důležitých a zasloužilých divadel v evropských metropolích: co se v kterém domě hraje, se odvíjí od architektonických a technických dispozic divadelní budovy, až pak od její historie a tradice.

    Když se prakticky podíváme na tři velké pražské domy, dojdeme k prostým závěrům. Národní divadlo představuje atypický prostor, který sám o sobě nese onu národnostní státotvornou ideu: nad praktickými otázkami divadelního provozu převážila významová architektura budovy a symbolická výzdoba. Národní divadlo je víc artefakt než divadelní provozovna a věděl to už jeho první ředitel František Adolf Šubert, který se při přestavbě po požáru snažil vylepšit alespoň detaily. Už dispozice budovy podléhala nekvalitní parcele, na kterou stavitelé národního divadelního svatostánku finančně dosáhli. Stísněný půdorys vyhnaný do výšky, takže z druhé galerie vidíte a slyšíte hůř než v daleko rozměrnějších domech. Mezi bočními šálami jeviště a zdí se sotva protáhnete, jednoduché dveře vedou z jeviště rovnou na chodbu! Žádné boční nebo zadní prostory, bez nichž si dnes nelze představit současná jevištní kouzla. Když se hraje Wagner nebo Šostakovič, orchestr se přelije z orchestřiště do lóží. Na vlastně malé jeviště se nevejdou velké sbory a národnědivadelní tanečníci se tam nemohou pořádně ani rozběhnout. Bedřich Smetana složil do Dalibora dlouhé pasáže králova průvodu proto, aby se na jeviště Prozatímního divadla stačili všichni účinkující vsoukat, v Národním divadle tomu není o mnoho lépe.

    Budova Neues Deutsches Theatru, dnešní Státní opery, sice také nemá parametry Staatsoper Wien či MET, německá pražská komunita si ji v roce 1888 vystavěla s menší kapacitou pro své praktické potřeby, ale firma Felner a Helmer jim postavila dům podle tehdejších nejlepších dispozic, s alespoň jedním bočním jevištěm a dostatečnou jevištní plochou. Výzdobou se pražští Němci nenechali Čechy zahanbit, i když bez ideové urputnosti výzdoby Národního divadla. Krátce řečeno je to jeden z nejkrásnějších domů renomované firmy, vzácný v Evropě a v České republice jediný (spolu se socrealistickou budovou Janáčkovy opery z roku 1965), který snese mezinárodní srovnání! Jak se vůbec můžeme ptát, co s ním? Jak v něm můžeme strpět Kudykama či Zlaté slavíky? Místo abychom se ptali, proč se první operní soubor v zemi má tísnit v domě „u Vltavy“.

    Stejně je tomu s budovou Stavovského divadla: umíte si představit, že by v architektonickém skvostu, posvěceném Mozartem, dokonce prvním uvedením jeho opery oper Dona Giovanniho, hráli Vídeňáci, kdyby ho měli, běžnou činohru, a Mozarta jen jako přidruženou výrobu? Ve jménu jakéhosi J. K. Tyla a činohry Národního divadla, která budovu v roce 1920 ukradla německému divadelnímu spolku! Co jiného než tu zřídit mezinárodní centrum mozartovské interpretace, protože Mozart a Stavovské divadlo nepatří jen „národu“, ale kulturnímu světu. A ten navíc jistě rád na takovou věc připlatí!

    Otázka postavená prakticky divadelně, nikoli ideologicky, tedy nezní, co se Státní operou, ale co s velkými pražskými domy! Řešit se musí od Národního divadla.

    Budova versus instituce

    Jen v menších evropských divadlech mimo hlavní metropole ještě přežívá vícesouborový provoz, který se ve střední Evropě ustanovil někdy v 18. století. Představa, že by se ve Staatsoper Wien či Berlin střídala opera s činohrou, je směšná, ale že v Národním divadle o sebe klopýtají tři soubory, považujeme za normální. Proč? Protože to odpovídá národnědivadelní obrozenské ideologii, přestože v nejlépe dotovaném domě jsou možná vůbec nejhorší podmínky k soustředěné umělecké tvorbě. Ostatně i v městských mimopražských vícesouborových divadlech by mohli vyprávět. Normální je hrát v každé budově to, k čemu byla postavena – jenže Národní divadlo bylo postaveno jako zhmotnění idejí a v praktickém divadelním provozu neposloužilo pořádně nikomu.

    Má tedy smysl na počátku druhé dekády 21. století lpět na instituci zvané Národní divadlo? Nebylo by lépe tento titul ponechat budově, jíž právem náleží, a najít adekvátní program jejím možnostem, významu a tradici? To samé učinit s dalšími budovami, a soubory ze zlaté klece vypustit tam, kam patří? Operu s baletem tedy do budovy Státní opery, oddechnou si! Nebudou na tom tratit ani prestižně, naopak: věhlas Národního divadla byl (a je!) uzavřen v teritoriálních hranicích české společnosti, v symbolu národního emancipačního hnutí – Národní divadlo prostě bylo a je prvním mezi českými „oblastními“ divadly. Kdežto Neues Deutsches Theater bylo ceněné evropské divadlo, součást prestižní sítě německých divadel, o čemž svědčí už jen dlouhý výčet významných umělců, kteří v něm působili nebo hostovali. Jen si to my národovci stále ještě neumíme přiznat.

    Kolik oper snese metropole

    Dva operní domy v metropoli jsou respektovanými pozůstatky minulosti, taková ledovcová jezera. Zhruba vymezeno: dům „státní“ navazuje na kulturu šlechtickou, dvorskou, posléze horních deseti tisíc, „lidový“ vychází z kultury měšťanské. Liší se repertoárem, často hraním v originále proti hraní v překladech, kategorií pěvců, náklady. Konkrétní historie je však v různých městech odlišná, kupříkladu v Berlíně situaci zkomplikovalo rozdělení města na západní a sovětskou zónu – po zbourání berlínské zdi tu najednou vedle sebe stály dva „státní“ operní domy s obdobným uměleckým programem, jak přes kopírák náš problém! K základní dvojici ve velkých metropolích přibývají i soubory se speciálním uměleckým programem, tak například ve Vídni momentálně existuje dokonce pět oper: Státní, Lidová, Komorní, nepravidelné produkce pořádá Nová opera a k převážně operní produkci se vrací Divadlo Na Vídeňce.

    V Praze mají dva operní domy odlišnou, v Evropě výjimečnou logiku, a sice národnostní: jsou pozůstatkem konfliktního soužití českého obyvatelstva s německým (židovským), pozůstatkem boje o národní stát. Nemají proto vztah „státní“ a „lidové“ opery, obě jsou „státní“ pro své obyvatele a jejich teritorium – v národnostní logice se po likvidaci německé menšiny v roce 1945 stalo „státní“ operou Národní divadlo, po vzniku Státní opery Praha se nejistota určení prvního operního domu vrátila jako bumerang, ačkoli objem dotací tuto pozici mechanicky přiznává Národnímu divadlu.

    Praha měla nejméně dva operní domy (soubory) hluboko od 18. století, v národnostní logice pak prakticky nepřetržitě zhruba od roku 1830, kdy vznikl (detaily stranou) ve Stavovském divadle český operní soubor vedle souboru německého, v roce 1862 přešel do Prozatímního divadla a v roce 1881, resp. 1883, do Národního divadla. Německý soubor měl své italské předchůdce a jeho tradice sahá ještě hlouběji do 18. století, poslední pražský německý operní soubor skončil v rámci Nového německého divadla na počátku německé okupace – byli to antifašisté a utekli před Hitlerem. V letech 1945–1948 budovu obsadila Opera 5. května, v letech 1948–1992, do vzniku Státní opery koexistovaly pod hlavičkou Národního divadla fakticky dva operní soubory, které disponovaly dvěma orchestry, dvěma sbory a jedním rozšířeným ansámblem sólistů – nelze totiž jinak zajistit pravidelný provoz dvou operních domů (s občasnými Mozarty ve Stavovském, tehdy Tylově divadle). Proto nelze ušetřit na „fúzi“ obou domů, jak mnozí navrhují a jak ukázala i fúze z roku 1948, ušetřit lze pouze omezením provozu.

    Ustavením SOP v roce 1992 tedy nevznikla druhá pražská opera, jen se stávající dva soubory rozdělily do dvou podniků a slíbily lišit se umělecky. Důvod slabý a nesplnitelný v současné situaci umělecké i finanční: podle mého potřebujeme jeden, ale silný a do Evropy konkurence schopný operní dům, a to v budově Státní opery! Znovu postavený na šikovnějších produkčních základech, nikoli jen přešlý z Národního divadla, nebo jen s Národním divadlem spojený.

    Jak operu zaplatit

    Těžko, jak se lze přesvědčit pohledem na rozpočty evropských operních domů: prestižní operní dům stojí provozovatele na přímé dotaci bratru kolem miliardy korun ročně! Jak je možné, že se u nás opera ještě hraje? Protože pokračuje v logice totalitního režimu, kdy pivo bylo za korunu třicet. Zvykli jsme si na laciné suroviny, zvykli jsme si na operu chodit do kvalitou druhé třetí cenové skupiny, po listopadu už jen čtvrté cenové skupiny a nyní už jen na stojáka do bufetu! Dokud se držíme v domácích cenách, ještě to jde, jenže i ty stoupají, a skoro už není čím ten bufet zásobovat: podívejme se na absolventy uměleckých učilišť! Ještě že z východu přišli výteční pěvci, pro které i bufet je nóbl podnikem.

    Nepotřebujeme hned miliardu korun, obnovu českého operního divadla si stejně nemůžeme jen tak koupit ve světě, ale musíme obnovit domácí „výrobu“ a ta přece jen bude lacinější. Bez navýšení rozpočtů, bez schopnosti zapomenout na socialistické zvyklosti však skončíme na ulici před bufetem.

    Ve světě se také zvláště v posledních letech handrkují o peníze na operní divadla, která exkluzivitou lze přirovnat k mamutím fotbalovým klubům. Nicméně dávno tam zjistili, že o tak náročnou investici se musí podělit různé veřejné rozpočty, a ještě se musí najít způsob, jak přilákat soukromé donátory a sponzory. Proto se v posledních desetiletích zřizují samostatné právní subjekty (holdingy, nadace aj.), které zřizují jeden či více velkých domů a jsou schopny přijímat ony vícezdroje. Případně jsou schopny zlevnit provoz společným technickým a výrobním či ekonomickým zázemím několika divadel. Konkrétní řešení jsou velmi různá, mají mnohé problémy, nicméně lepší princip zatím nikdo nevymyslel. Znamená to konečně zapomenout na příspěvkové organizace a dohodnout se: zatím si ministři, hejtmani a primátoři stavějí bábovičky jen na svém pískovišti. Bez razantního řešení už to nepůjde.


    Komentáře k článku: Co se Státní operou? Špatně položená otázka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,