Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co může být pravdivější než nahé slovo v pohybu?

     
    Dvacet let po listopadu 1989 se konečně objevuje generace, která divadlo vnímá i jako uměleckou laboratoř. Generace, pro kterou je jejich tvorba cestou k analýzám a průzkumům různých divadelních přístupů, druhů, žánrů a forem, k vytyčování vizí a jejich bezodkladnému či dlouhodobému naplňování.

    Někteří jsou teprve na začátku a není jasné, kam dojdou či kde se zadrhnou – Petr Kolečko, Dan Špinar, Tomáš Svoboda, Spitfire Company, Handa Gote, Teatro Tanto. Jiní se prozkoumáváním divadelních možností a překračováním hranic zabývají o něco déle – Myra Bambušek, Skutr, Rosťa Novák jr., Jan Mikulášek, Jiří Honzírek, Jan Komárek, Seconhand Women, Krepsko… Všichni hledají originální, svébytný divadelní jazyk, všichni se pokoušejí o osobitou poetiku. Ale nejsou to jen oni, kdo rozhýbává českou a moravskou divadelní scénu. Na přelomu roku se objevilo několik dalších projektů a inscenací, které jsou dokladem toho, že česká experimentální scéna dnes zdaleka nezeje prázdnotou. Jejich společným mottem je průzkum „elementárních částic“ divadelní formy a tvaru.

    NoD – centrum divadelního výzkumu

    Dvě z těchto inscenací měly premiéru v pražském Teatro Roxy/NoD. Obě se zabývají analýzou jazyka a jazykových prostředků a jejich vazbou na společnost. Zkoumají strukturu, možnosti a limity současné jazykové komunikace, její vědomé a především podvědomé atributy.

    Šestatřicetiletý režisér Ondřej David analyzuje ve své brutální voicebandovské grotesce Do Ráje svět reklamy a jejího působení na lidské myšlení a jednání. V inscenaci, čerpající z Davidových zkušeností s fyzickým básnictvím, vystupují tři technicky i múzicky komplexně vybavení performeři. Každý z nich zastupuje jeden lidský archetyp používaný (a zneužívaný) reklamou – Sexy žena (Lucie Roznětínská), Hospodyňka (Ivana Uhlířová), Macho (Richard Fiala). Formou agresivního voicebandu a dynamického fyzického divadla atakují diváky a ukazují, jak reklamní „masáž slov a obrazů“ působí či může působit na lidské podvědomí. Deformují slova a věty, posouvají jejich významy, obracejí je ve směšné – často děsivé – protiklady. Úvodní všem dobře známé reklamní slogany typu Svět je v pohybu / Jízda vašeho života / Žiješ jenom jednou / Sakra dobré kuře / Tvůj svět, tvoje banka / Jiní o lidech, my s lidmi… proměňují na Svět vašeho života / Žiješ jen kuře / Sakra dobré jednou / Tvůj svět, tvoje chřipka… a postupně je deformují až na výkřiky Piješ jen s ženou / Dáváš se, nemáš se / Zuj svět, zuje se banka a podobně. Celá scéna vrcholí hlasitým kokrháním a kdákáním, jeviště se mění v slepičí dvorek. Režisér Ondřej David se však nespokojuje s takto načrtnutou interpretací reklamy coby útoku na nejnižší lidské pudy. Jeho cílem není ani prvoplánová satira. Zajímají ho degenerativní důsledky, jež tato cílená destrukce slovních a textových významů má. V dalších scénách rozehrávají herci jednoduché modelové situace nejen z reklam, ale i ze sitcomů a dalších showbusinessových a mediálních interpretačních forem. Inscenace se nese v v rytmicky odsekávaném „staccatovém“ tempu, herci s obrovskou pohybovou a výrazovou invencí a fantazií rozehrávají řadu situací a scén končících v černě groteskních pointách. Jako bychom sledovali roztříštěné, deformované reklamní spoty a hudební klipy. Do éteru vylétávají další a další šílené slogany (Nakupuji tedy jsem, Nejdřív tenis potom penis, Kup to nebo chcípni…) až do závěrečných zvolání Do ráje kdekoli a kdykoli, Tančíme, jak vy pískáte. Na zadní projekci se mezitím mění slova v grafické znaky. Přes efektní spektakulárnost a vtipné dění na scéně je to děsivá zpráva o stavu světa.

    Jinou práci se slovem a jazykem nabízí letos třiatřicetiletý režisér Jiří Adámek a jeho v roce 2007 zahájený projekt théâtre musical nazvaný Boca Loca Lab. Po vycizelovaných, na politicko-společenská témata zaměřených inscenacích Tiká tiká politika, Klikněte na video a Evropané přišel tentokrát se zdánlivě daleko volnější formou s vysoce intimním obsahem. Pět performerů – Pavol Smolárik, Anna Synková, Daniel Šváb, Ivana Uhlířová a Petr Vančura – se v improvizaci nazvané Teritorium civilně a zdánlivě nahodile pohybuje po „brookovsky“ prázdném čtvercovém koberci. Ze dvou stran sedí diváci, z dalších dvou jsou holé stěny, na které se promítá předtočené video se stejnou hereckou pěticí. Živí performeři mezi tím vytvářejí před diváky nekonečné pohybové a slovní variace. Narážejí na sebe, vyhýbají se, zastavují. Dívají se na sebe, hledí do prázdna, převlékají se. A stále mluví, tiše i hlasitěji. Základem jejich myšlenek a vět je slovo „moje“, ke kterému přidávají různé osobní i vnější atributy a významy. Jazykově je však vykloubí – Moje kartáček na zuby, Moje bratr přišel, Moje co si počneš… Vzniká jakási abstraktní poezie, zvuková a pohybová kompozice. Téma je čím dál osobnější a intimnější. Herci komentují i sami sebe v zrcadle promítaného videa. Vytvářejí mezi sebou miniaturní vztahy a vazby. Přesto nakonec všichni, tak jak přišli – sami a osamělí – i odcházejí. Teritorium vlastních světů nelze překročit, jen se – snad – na chvilku mohou s jinými prolnout. „Já“, „moje“ – nic jiného neexistuje. Je zajímavé, že k této formě intimní pohybové a slovní improvizace, jež je v podstatě před divákem rafinovaně skládanou Rubikovou kostkou z předem připravených a na sebe navazujících osobních motivů a témat, dospěl perfekcionista Jiří Adámek. Spíše bych ji čekal od improvizátorů z okruhu Krepska.

    Inscenovaná realita

    V Divadle Archa v únoru uvedl sedmatřicetiletý konceptuální umělec Ján Mančuška (mj. laureát Chalupeckého ceny 2004) v české premiéře svůj divadelní projekt „inscenované reality“. Jeho scénická kompozice Hra pozpátku, jež měla světovou premiéru v Kodani v rámci Quadriennale moderního umění U-Turn, je opět zkoumáním možností jazyka, tentokrát však logiky vyprávění a jeho časových sousledností, jež staví do protikladů. Na otevřeném jevišti, na kterém se občas objeví několik výtvarných náznaků uzavřeného prostoru či nábytku, se pohybuje pět tanečníků – Ondřej Lipovský, Petra Hauerová, Veronika Kacianová, Lotte Nouwkens a Miroslav Kochánek. Mezi diváky sedí vypravěč (Roman Zach), který čte Mančuškův text, jenž se na základě jednoduchého příběhu zamýšlí nad vztahem příčiny a následku, nad sousledností času a reality. Zatímco na jevišti se vše děje „pozpátku“, vyprávěný příběh časovou osu ctí. Divák tak musí zapojit obě mozkové hemisféry, aby „rozjíždějící se“ informace dokázal dávat do souvislostí.

    Paradoxně vzniká až jakési rituální divadlo, kdy jsou diváci součástí téměř magického, tajemného obřadu. Vypravěč je svým způsobem kněz, jehož hlas se snáší shůry. Ochota diváků sledovat předem ohlašované dění je pak základním předpokladem přijetí tohoto díla. O víc než o intelektuální experiment s časem, o zkoumání formy v něm však nejde. Ne nadarmo je Mančuška spíše filosof a výtvarník, než divadelník. Hlásí se k představiteli nového románu Robbe-Grilletovi a k postmodernistovi Houellebecqovi. Od příliš vykonstruovaného jevištního dění zachraňoval živé provedení představitel hlavní role Ondřej Lipovský a čtec Ondřej Zach. V jejich podání se projekt blížil až k Adámkovu pojetí divadla jako vysoké múzické formy, v níž se rovnocenně prolíná zvuk (hudba), gesto (pohyb) a slovo (text).

    Cesta těla

    Fyzickou či pohybovou formu Adámkova théâtre musical maximální možnou měrou využívá další výrazný soubor zaměřený na zkoumání základních divadelních forem a prostředků – Farma v jeskyni. V únoru měla v jejich domácím prostoru v Preslově ulici v Praze 5 premiéru jejich nová tanečně-hudební kompozice nazvaná Divadlo. Režisér a vedoucí Farmy Viliam Dočolomanský (1976) zkoumá především pohybový gestus a rytmus. Diváci jsou „vytlačeni“ z velkého, prázdného prostoru na samý okraj. Na vyvýšeném jevišti se za doprovodu divých latinskoamerických rytmů odehrává fascinující tanec mladých těl. Cesta životem. Setkání, emoce, láska, nenávist, smrt. Jako bychom sledovali choreografii Antonia Gadese. Vše je rytmicky přesné, silové, efektní, teatrální. Možná až moc, možná až příliš. Divadlo vítězí a divák je zadupán až kamsi do kouta. Je to postoj mladého radikála, který rozhazovačně ukazuje schopnosti své a svých herců. A pyšně vzývá diváky: Co může být pravdivější než pohyb, co může být krásnější než tanec?


    Komentáře k článku: Co může být pravdivější než nahé slovo v pohybu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,