Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co mohou říci taneční succubi třetímu tisíciletí

    Taneční, pohybové, fyzické divadlo (pojmenování nechávám na čtenáři) se v mnoha svých podobách blíží rituálnímu. Není náhodou, že v mnoha ohledech koresponduje s teorií archetypů, pracuje s náboženskými motivy, využívá témat lidského podvědomí a vynáší je v abstraktních podobách na povrch.

    Charlotta Öfverholm

    Öfverholm nasazuje své tělo, žíly i svaly FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Z jedné strany existuje balet – jak jej popisuje i Nina Vangeli v předchozím textu – jako ono éterické, nebeské či dokonce andělské prostředí. Je však i druhá, temná stránka člověka. Jeho tělesnost, jeho připoutání k zemi, vášeň, krev, bolest. Tímto směrem se vydávají tanečníci čerpající – v novodobém věku – z teorií Antonina Artauda, z divadla Jerzyho Grotowského či proudu fyzického divadla zvaného butó, jež přišlo do Evropy a Ameriky v šedesátých letech z Japonska. Tento divadelní prostor je dnes široký a bohatý. U nás je z něj asi nejznámější Japonec Min Tanaka, ruský (dnes v Drážďanech usazený) soubor Děrevo a jeho pražští následovníci Teatr Novogo Fronta.

    Do Česka již několik let dojíždí osobnost, jež je doslova ztělesněním tohoto přístupu k tanci: Švédka Charlotta Öfverholm. Vystudovala divadelní institut Lee Strasberga v Los Angeles, byla na stáži v ADT Alvina Aileyho. Dlouhou dobu žila a pracovala v New Yorku, kde tančila se skupinami jako například Bill T. Jones/ Arnie Zane Dance Copany, s Dwightem Rhodenem či s Footprints Dance Company. V roce 1996 se vrátila do Evropy, spolupracovala s mnoha významnými soubory a choreografy, především (v letech 1998–2000) s londýnským DV8 Physical Theatre. U nás se uvedla v roce 2004 spoluprací s Janem Kodetem na choreografii Lola a Mr. Talk v Divadle Archa, za kterou byla nominována na cenu Thálie. Ne náhodou se její švédský soubor jmenuje Jus de la Vie (Jen život). Její tanec se zaměřuje na podvědomí, jež propojuje s až bolestným fyzickým jednáním, především v produkcích, ve kterých sama vystupuje. Je démonem, je succubem, jenž na jevišti – podobně jako kdysi butó tanečníci – až na dřeň odkrývá své běsy a vášně. Začátkem května na festivalu Divadelni Flóra Olomouc představila ve světové premiéře svůj nejnovější taneční projekt Youwilldieandyou2 (Tyumřešatytaky). Navazuje v něm na své nejúspěšnější sólo Lynn. Posun je jen v technologičtějším pojetí, ve využití filmových dotáček, v práci se světlem, v zapojení několika externistů. Sama podstata „temného“ tance však zůstává. Tělo jako fyzický nástroj poznání sebe sama i lidské existence jako takové.

    V této produkci vstupuje Öfverholm ještě víc do struktur fungování současné společnosti. Oslovuje diváka, který není jen pasivním pozorovatelem, ale je provokován ke komentářům, a dokonce i přímému fyzickému jednání. Öfverholm nasazuje své tělo, žíly, svaly i intelekt. Jak bájný succub otevírá temná zákoutí těla i mysli, provokuje a svádí, jde až na okraj propasti života a smrti. Dál už následuje jen vesmírná nekonečnost a nekonečná prázdnota. Krvácíme, anebo nejsme.


    Komentáře k článku: Co mohou říci taneční succubi třetímu tisíciletí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,