Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co mohou říci mušelínové přeludy třetímu tisíciletí

    Z iniciativy a s podporou ruské komunity v Praze (Rusko-česká smíšená obchodní komora) uvedlo Národní divadlo jako hosta baletní superstar Světlanu Zacharovu v romantickém baletu Giselle aneb Víly, jak zní původní název jednoho z nejhranějších titulů klasického baletního dědictví.

    Světlana Zacharova

    Kdyby přijela Světlana Zacharova do New Yorku místo do Prahy, byla by na předních stranách všech deníků. FOTO GENE SCHIAVONE

    Balet Národního divadla má tento titul v běžném repertoáru a – jak se vyjádřila naše přední baletní umělkyně Adéla Pollertová ve foyer o šampaňské přestávce – neudělal ostudu. Zacharova přivezla s sebou i svého partnera, prvního sólistu Stuttgartského baletu Friedemanna Vogela, který vystoupil v roli Alberta, a také dirigenta Velkého divadla v Moskvě Alexeje Bogorada. Oba jsou vynikající umělci a sympatičtí mladí muži, zde se však soustřeďme na hlavní hvězdu večera.

    Světlana Zacharova na tiskovce aneb Zdrženlivost

    Na tiskovou konferenci se dostavila s hvězdným zpožděním, byla velice zdrženlivá a vyhýbavá v odpovědích a příliš neroztála ani v intimnějším kroužku vybraných novinářů po oficiální tiskovce. Působila v rozhovoru odměřeně, jakkoli zdvořile a kultivovaně. Na velmi štíhlé a poměrně vysoké postavě měla střízlivý šedavý kostýmek, náušnice s tmavými safíry a brilianty, pokud jsem to byla schopna rozpoznat. Dávala „správné“ odpovědi: Jako hvězda se necítí, o politiku se nezajímá, se svými kolegy se o ní nebaví, je plně soustředěna na svou práci, která ji cele pohlcuje. (Zajímavou epizodou v jejím životě je ovšem její někdejší členství v Dumě, ruském parlamentu.) Pochopila, že tam není její místo, musí si vybrat, a je jasné, jak si vybrala. Otázku, co tam vůbec hledala, zahraje do outu… A trochu dotčeně: Čekala jsem, že budeme mluvit o Giselle… Někdo z novinářů pustí do oběhu její sedmipokojový moskevský byt, který jí poskytlo divadlo, když opustila před deseti lety soubor petěrburského Marijinského divadla a podepsala smlouvu s Moskvou. Rozpaky. V dětské sebeobraně omluvně ukazuje: Jenom pěti… pětipokojový! Noblesse oblige: Založila a řídí charitativní nadaci na podporu tanečně nadaných dětí v regionech (použije krásné ruské slovo – blagaródnoje). Roztála, když mluvila o svých hostováních v La Scale; to jsme poprvé na jejích tvářích viděli spontánní šťastný úsměv. Hned, jak se v La Scale objeví, jsou všichni milí a usmívají se na ni. Dnes už to tam dobře zná a je tam jako doma… Bylo vidět, že je tam šťastná a může volně dýchat. Hmm… Otázky, směřující k oblasti její profese, vyústí u ní vždy k momentu síly prožitku – kolik je ho zapotřebí při přípravě role, k soustředění na představení, jak interpreta tanec a prožitek vstřebává a vyčerpavá. Technické podružnosti už jsou pro ni zjevně dávno věcí minulosti.

    Více se rozpovídá na dotaz, jak je to se současným repertoárem na moskevském jevišti. Vítala by ho, i ostatní mladí tanečníci by ho vítali, ale ruští moderní choreografové se dají hravě spočítat na prstech jedné ruky (ukázala dva, pak váhavě tři). Ano, občas pozvali někoho ze zahraničí, ale moderní choreografie se neudrží na repertoáru, dospějí tak maximálně ke třem reprízám. Publikum je nechce, publikum vyžaduje stále klasiku. A publika je v Rusku zatraceně hodně, vynutí si své.

    Světlana Zacharova na jevišti aneb Citlivost

    Zato na jevišti! Celá baletní tradice pracovala na této nadskutečné netělesnosti, průzračnosti těla a vznášivosti, kdy jako by byl problém pro partnera dostat tu tanečnici ne vzhůru, ale naopak vůbec zpátky na zem. Nechce se jí tam, zůstává ve vzduchu co nejdéle. Její pohyb se opožďuje, táhne za hudbou jako babí léto, dlouho, dlouho doznívá. A geniální vynález préromantického baletu – bílá přízračná látka sukénky – to doznívání ještě prodlužuje a obohacuje o alikvotní tóny. Tanečnice vzdoruje zemské tíži jako balónek, který uvízl na lustru a nechce se mu dolů.

    Balet Giselle je pro uplatnění této netělesnosti jedinečný. Jeho těžké jádro (tzv. „bílé druhé dějství“) je výsledkem někdejšího zasnoubení bílých sukének a vynálezu plynového osvětlení, které se uplatnilo na pozadí romantických potemnělých malovaných kulis. Tak to vyžadovalo dobové estetické cítění, tak to také potřebovalo komercionalizující se a efekty hledající pařížské baletní divadlo. Bílé dějství Giselle je jedna veliká přízračná hřbitovní scéna, v níž v scenérii lesního hřbitova za svitu luny utancovává sbor bílých víl pod vedením své přísné královny mladé muže, kteří mají blbý nápad se sem připlést. Víly je slovo slovanského původu a znamená dívky, které zemřely nepolíbené, též je známe jako lesní panny, bosorky.

    Co mají ale říci baletní víly třetímu tisíciletí? – Tak třeba oslovit diváky freudovským obrazem nerealizované erotické touhy, která se nezadržitelně dere ven z hrobu. Třeba kompenzovat naše zanedbané rituály smrti. A – jako vždy – uspokojovat náš vytříbený divácký hyenismus. Umožňují také divákům promítat se do hvězd (tato projekce je stále silným motivem pro většinového diváka, jakkoli má co dělat i se sociální patologií). Nabízejí k obdivu virtuozitu, to jest dílčí vítězství lidského těla nad zemskou přitažlivostí.

    A není to jen umělecká tradice, která se promítla do této nadané ženy. Zapracovala na ni i změna lidského genofondu. Fyzický typ baletky se za posledního půlstoletí dramaticky změnil. Světlana Zacharova je vysoká, má dlouhé nohy a dlouhé paže oproti dřívějšímu ideálu malé, drobné baletky. Její proporce jsou tak ještě nehmotnější, pohyb údů plastičtější, artikulace pohybu detailnější a čitelnější, s větším množstvím jemných významů; každé zdržení ve vzduchu – paže, nohy či celého těla – trvá déle. Pohyb se rozvíjí, rozlévá celým tělem odzdola vzhůru i rozpjatými pažemi a od beder k dlouhé špičce nohou déle a spektakulárněji. Zviditelňuje se dech.

    Světlana Zacharova už při prvním vstupu na jeviště září jevištní prezencí, vzdušně dýchá, nadnáší se. A nejde jen o diváckou sugesci, není to pouze proto, že jí předchází sláva.

    Současné progresivní taneční divadlo hledá na přesně opačném pólu. Přiznává tíži, nebojuje s ní, ale pracuje s ní, koří se Matce Zemi. Vybudovalo paradigma pádů, naléhavě hledá tělesný kontakt s hmotnými tanečními partnery na jevišti. Zaktualizovalo hmatovost tance. Z hlediska současného paradigmatu tanečního divadla je balet, jak jsme ho zažili v provedení primaballeriny assoluty Zacharovy, starožitností. Vzácnou starožitností. Výsledkem mnohasetleté tradice, nad níž stojíme v úžasu. Chtěli bychom ji pochopit, uniká… Taneční výkon Světlany Zacharovy působil 15. a 17. května na jevišti Státní opery divadla bez přehánění nadpřirozeně. Ale také byl výrazově, herecky, citově ponorný a naprosto uvěřitelný (zejména v proslulé scéně smrti, poté, co odhalí Albertovu zradu), což není v baletním divadle samozřejmost. Možná, že její řeči o prožívání přece jen nejsou jenom naučená póza…?

    Jako člověk odporně nesugestibilní vím, že jemná krása tance je nesena vymakaným svalstvem. A různě vymakaným svalstvem u různých tanečních forem. Jak ráda bych ten zázrak lépe pochopila, uchopila, vyhmátla! Jak ráda bych si specielně zrovna Světlanu Zacharovu podrobně ohmatala! Její lýtka, stehna, škálu mezižeberních svalů, štíhlé tricepsy a jemně vytvarované bicepsy, velký hudební formát svalu zádového… Ne, rentgen nestačí, chtěla bych pocítit tu proslulou ocel svalů pod vlastními prsty… tu ocelovou kudlu, skrytou v sametovém pouzdře romanticky pobledlé (napudrované?) pokožky.


    Komentáře k článku: Co mohou říci mušelínové přeludy třetímu tisíciletí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,