Co když to ani není psychologické drama
Hru Martina Crimpa Venkov uvádí soubor Východočeského divadla v Malé scéně ve dvoře v režii Janusze Klimszy. Při pohledu na malovaný zadní prospekt, stůl, židle a houpacího koně se zdá, že Crimpův text je modernější obdobou českého vesnického dramatu. Od prvních replik herců se ale objevuje nesoulad mezi realistickou koncepcí inscenace a Crimpovým básnickým textem.
Petra Janečková a Martin Mejzlík hrají starší manželský pár, který řeší svou manželskou krizi přestěhováním na venkov. Foto Josef Vostárek
Problematický je už dramaturgický výklad časoprostoru textu. Crimpův Venkov nemusí být skutečný venkov, ale obecně místo, které se nachází mimo běžný životní prostor. Pro manželský pár, Corinu a Richarda, je prostorem nového začátku. Díky jednotě místa, kterou tvoří interiér domu, může venkov symbolizovat i „svět tam venku”, nikoliv jen dům na venkově.
Text už svou vnější formou není typickým venkovským dramatem. Jednotlivé repliky nepatří konkrétním postavám, ale jsou řazeny za sebe, podobně jako báseň psaná volným veršem. Z kontextu situací sice vyplývá, která replika patří které postavě, ale volná podoba textu umožňuje různé interpretace. Navíc se repliky v různých variacích často opakují a odvádějí pozornost spíše k rytmu textu než k jeho obsahu.
Události hry neřídí logická kauzalita. Stěžejní je zrcadlení událostí, slov a symbolů v první a druhé části, které je příznačné spíše pro básnický text. Například v první části Richard telefonuje se svým kolegou lékařem a Corina jej u toho neustále vyrušuje. Ve druhé části se opakuje táž situace s telefonováním a snahou o rozptýlení, ale tentokrát telefonuje Corina a vyrušuje ji Richard. V první části se ptá Corina, jak chutná voda, ve druhé otázku položí Richard, jen tak mimochodem. Pro práci s Crimpovým textem je tak důležitější formální výstavba než jeho přímá divadelnost.
Martin Mejzlík (Richard) s Veronikou Malou (Rebeka) v inscenaci Venkov. Foto Josef Vostárek
Kámen, nůžky, papír ve scénických poznámkách v textu, vždy na konci výstupu, mají být odkazem ke známé losovací hře, ve které rozhoduje náhoda. Kámen, nůžky, papír ale mohou také znamenat osudové propojení všech článků milostného trojúhelníku, v inscenaci však působí více méně nadbytečně, a symbolistní linie textu postupně zcela zaniká. Kámen se opakuje v replikách jako blíže nespecifikovaná metafora životního pocitu, nebo snad i projev šílenství. Corina se nůžkami záměrně střihne do prstu při manipulaci s papírem během rozhovoru s Richardem a Rebeka řízne Richarda do dlaně. Manipulace s nůžkami ale ve zvolené realistické koncepci působí jen jako konkrétní dílčí dějová fakta, které významově inscenaci neposouvají, ani se vzájemně neřetězí.
Režisér Janusz Klimsza a dramaturgyně Jana Pithartová vykládají Crimpův text v zásadě jako psychologické drama, které prožívá stárnoucí manželský pár a výrazně mladší milenka. Martin Mejzlík (Richard) a Petra Janečková (Corina) manželskou krizi hrají v souladu s realistickým výkladem textu vlastně velmi dobře. Básnický charakter textu a absence psychologických motivací postav poznamenává jejich herecký projev občasnou nejistotou. Nejpatrnější je ale tento problém ve výkonu Veroniky Malé v roli Richardovy milenky Rebeky. Ze všech tří postav je ve hře její charakter nejtajemnější a interpretačně velmi otevřený. V inscenačním výkladu je Rebeka milenkou, která se rozhodla být součástí Richardova života, ale realistické herectví ukazuje slabinu této interpretace. Veronika Malá během scény s Corinou, svou sokyní v lásce, několik minut jen stojí a mlčí bez jakékoli mimické či jiné reakce. Strnule sleduje Petru Janečkovou a vypadá, že neví, jak přesně v situaci reagovat.
Petra Janečková jako Corina v inscenaci Crimpovy hry Venkov. Foto Josef Vostárek
Inscenace je plná podobných nesrovnalostí, a tím ztrácí i dramatickou působivost a tah. Herci se zdatně „prohrají“ textem, ale diváci mají pocit, že jim uniká smysl hry. Během poslední scény Corina líčí Richardovi příhodu z výletu, pak se zničehonic rozsvítí v sále. Představení nekončí, spíš přestává. Divák, vedený po ose příběhu, nikoli tajemství hry, je zmatený, protože se nedozví, jak psychologické drama o milostném trojúhelníku dopadlo, a zůstává v něm pachuť nedořečenosti.
///
Východočeské divadlo Pardubice, Malá scéna – Martin Crimp: Venkov.
Režie Janusz Klimsza, překlad Jitka Sloupová, scéna: Michal Syrový, dramaturgie Jana Pithartová, kostýmy Marcela Lysáčková. Premiéra: 25. září 2021 (psáno z reprízy 30. března 2022).
Komentáře k článku: Co když to ani není psychologické drama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
