Volání divočiny začíná naprosto odzbrojujícím obrazem: když se otevře opona, na jevišti vidno šest pohovek – a na nich šest psů. Od zlatého retrívra přes mopsíka a pudla až po pravé pouliční rasy. Až po chvíli se k nim usadí jejich herečtí páníčkové a paničky. Psíci jsou dobře vycvičení, a tak pokojně leží či sedí, přitulí se, zavrtí ocasem, občas se některý z nich projde po jevišti či tiše vyžaduje pozornost svého človíčka, načež se uplacen cukrátkem zase klidně posadí a pozoruje okolí.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co je zvířecího v lidech, co lidského ve zvířatech

    Mnichovské představení (soubor Münchner Kammerspiele, režie Alvis Hermanis) na motivy románu Jacka Londona Volání divočiny začíná naprosto odzbrojujícím obrazem: když se otevře opona, na jevišti vidno šest pohovek – a na nich šest psů. Od zlatého retrívra přes mopsíka a pudla až po pravé pouliční rasy. Až po chvíli se k nim usadí jejich herečtí páníčkové a paničky. Psíci jsou dobře vycvičení, a tak pokojně leží či sedí, přitulí se, zavrtí ocasem, občas se některý z nich projde po jevišti či tiše vyžaduje pozornost svého človíčka, načež se uplacen cukrátkem zase klidně posadí a pozoruje okolí.

    Na besedě po představení mnichovským vysekl kdosi poklonu, že zlomili pravidlo, že pes (zvíře) je na jevišti vždy ve výhodě a lidi přehraje: tentokráte prý herci přehráli pejsky. Jakkoli byli herci skutečně výborní, pravda je to jen částečná. V paměti asi zůstanou opravdu více, leč strhli na sebe pozornost teprve deset – patnáct minut po začátku, kdy pejsci opustili jeviště, aby se vrátili až na poslední okamžiky představení.

    Herci jsou tady zároveň spoluautoři textu: každý z nich dostal úkol vybrat si jednoho reálného majitele psa ze svého okolí a vyprávět na jevišti jeho životní příběh. A jak se to tak sešlo, jsou to vše smutné příběhy. Příběhy lidí osamělých, životem zkoušených, nesmířených s tím, co ztratili, nebo co nikdy neměli. Syna Elvíry (Annette Paulmann) srazil náklaďák, když šel do školy. Haralda (Walter Hess) zlomilo, když mu utekla žena se zubařem. Sedmdesátiletá záchodová bába Francine (Kristof Van Boven v perfektní masce – ani není k poznání, že jde o muže) žije vzpomínkou, jak jela s Eddym do Thajska – než zemřel na rakovinu. Vanessa (Katharina Marie Schubert) nikdy nedočetla Volání divočiny, protože jí knihu dal otec v den, kdy navždy odešel od rodiny. Obyčejní lidé, jaké vídáme kolem sebe. Herci skládají jejich osudy v krátkých útržcích, vyprávěných věcně, „civilizovaně“, bez emocí. Jako by je diktovali do černé kroniky.

    A pak je tu příběh Bucka, křížence bernardýna a skotského ovčáka. Patrně také v poklidu sedával na pohovce jako Theresa, Tobi, Karlotta, Jessy, princ Poldi a Zorella. Než se ocitl na Aljašce. Benny Claessens dopadne na všechny čtyři – a stává se psem, který bojuje o život. V lidech kolem se probudí „zvířecí“ pudy a Benny – Buck schytá první rány. První výbuch násilí přijde se šokující silou: herce jeho kolegové brutálně vláčí po jevišti, kopou do něj, mlátí ho polštáři z pohovek. Ti, co ho zrovna nebijí, přihlížejí: znechuceně, vystrašeně či stydlivě. Postupně se i další herci promění v psy – útočné či zraňované. Štěkají, vrčí, očichávají se – někdy trochu komicky, jindy s překvapivou autenticitou. Ani poezie nechybí: to když se Buck raduje z prvního setkání se sněhem, který se řine z rozedraných pohovek.

    Na plzeňském festivalu byla loni k vidění jiná inscenace lotyšského režiséra Alvise Hermanise, podobně „marthalerovská“ v pracovním přístupu: rešerše, na jejichž základě se na jevišti skládá text, prokládaný pohybovými etudami. V rižské inscenaci The Sound of Silence režisér usiloval vytvořit obraz každodenního života ve Východní Evropě v 60. letech. Oproti poněkud nekonečnému sledu etud na toto politicko-společenské téma je mnichovské Volání divočiny nepoměrně dramaturgicky sevřenější. Ale ani tentokráte si nejsem jistá, do jaké míry může být skutečně impulsem k přemýšlení. Do jaké míry se tu opravdu něco podstatného řekne a zahraje o tom, co je zvířecího v lidech, a naopak, co je lidského ve zvířatech. Nebo o osamělosti. O touze po velkém úniku, která vemlouvavě zní v ústřední melodii – písničce Patricka Watsona. V paměti každopádně zůstane několik velmi emotivních jevištních obrazů, včetně toho posledního, kdy na zdemolované jeviště, mezi rozbité pohovky s rozedranými polštáři a dvounohé herce, vyčerpané vším tím násilím, kterého se jim dostalo, nebo kterého se dopustili, zas přiběhnou jejich nádherní, nevinní čtyřnozí přátelé.


    Komentáře k článku: Co je zvířecího v lidech, co lidského ve zvířatech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,