Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab

    Co je to za člověka?!

    Na vlnách snového poetična i na příboji drsných životopisných faktů se nese v pořadí třetí premiérový titul aktuální sezóny Horáckého divadla v Jihlavě Poklekni před duší. Martin Františák napsal a zrežíroval scénickou koláž o životě a díle Josefa Floriana, hluboce věřícího myslitele, literáta, vydavatele a překladatele působícího na Vysočině v první polovině 20. století.

    Co je to za člověka?!, mohla by se tázat i Františka (Lenka Schreiberová), když musí spolu s Josefem (Jakub Škrdla) balancovat na vratkém glóbu života. FOTO IGOR STANČÍK

    Josef Florian (1873–1941) je ve ztvárnění Jakuba Škrdly osobností plnou rozporů, které lze z dnešního pohledu jen těžko porozumět. Mnohé převyšoval nespoutaností svého ducha, nezlomností, s níž se oddal křesťanství, i vůlí k usilovnému studiu, kterým se snažil přiblížit pravdě. Pro některé ze svých současníků byl však spíše nepochopitelným podivínem, dlužníkem, zkrátka svérázným živlem, jehož jméno se četníci neostýchali vzpomenout spolu se jménem čtyřnásobného vraha. Takový je tedy můj občanský statut, posteskne si sám Florian. Škrdla se umně pohybuje mezi oběma zmíněnými polohami a přidává ještě další – Florian jako fanatik, manžel, otec, básník…

    Protagonistovy promluvy jsou protkány úryvky z tvorby Otokara Březiny (Ruce), citovány jsou i výroky kontroverzního francouzského filosofa Léona Bloy. Ani repliky dalších postav nejsou ochuzeny o poetickou rovinu, zejména v citacích z děl spolupracovníků Florianova nakladatelství Dobré dílo ve Staré Říši u Jihlavy (La Saletta Jana Zahradníčka). Verše francouzské básnířky Suzanne Renaud zase zaznívají v šansonech, jež procítěně zpívá Lenka Schreiberová. Hudba Ivana Achera propojuje přírodní, lidové a liturgické prvky a zdůrazňuje někdy tíživou, jindy něžnou atmosféru situací.

    Scénografie pracuje s jevištní zkratkou, náznakovostí a čistými liniemi. Ústředním prvkem je mohutná bílá vyvýšená konstrukce se dvěma rozdílně velkými výklenky, již s jevištěm spojuje strmá prohnutá rampa, kterou musí aktéři pracně zdolávat. Tvárná vlna života: buď postavy vynáší k nebesům, nebo je po kluzkém povrchu nechává sjet až na úplné dno, z něhož se lze jen stěží vydrápat. Scéna je vyvázaná z časových souvislostí, k první polovině 20. století odkazuje pouze drátěný kotouč retro mikrofonu. Všudypřítomné archy papíru zrcadlí Florianův workoholismus, který nabourává rodinné vztahy. Ironicky je to vyjádřeno v momentech, kdy papír nahrazuje i věci běžné potřeby (jako je přikrývka či plášť), což lze vnímat i jako symbol nuzných poměrů, v nichž museli Florianovi žít.

    O chudých poměrech v kraji vypovídají i povětšinou nevýrazné kostýmy zemitých barev, které jako by zároveň evokovaly stísněnou atmosféru 50. let. Možný odkaz na komunistický režim a jeho intenci vymazat katolické autory z povědomí společnosti? Kostýmy však mají především charakterizační funkci, například česko-moravský bard Otokar Březina (Stanislav Gerstner) své okolí vysloveně přerůstá díky koturnům. Florianova dcera Marie (Sára Venclovská) je zas díky kostýmu – blyštivé šaty – propojena se zázračným zjevením Panny Marie z La Saletty, které je zpřítomněno na samém začátku, neboť Floriana zásadním způsobem ovlivnilo.

    Florian se celý život vymezoval vůči přízemnosti maloměšťáctví, což akcentují pitoreskní scény se šosáky. Ty jsou řešeny důvtipnou stylizací a téměř dvacetičlenné obsazení v nich plně prokazuje schopnost ansámblové souhry. Herci se pohybují nahoru a dolů jako figurky na pružinkách, okázale vzdychají, rozevírají černé deštníky a zakrývají se jimi. Trefně tím vystihují onu mechaničnost a strojenost maloměšťáctví. Z plejády epizodních postav jsou nejvýraznější drakonicky pokřivený Věřitel Mariána Chalányho, „Teti“ Lucie Sobotkové, která mlsně, jako stará kočka svádí mladičkého kocourka Jana Čepa (Michal Kraus), nebo vulgárně erotická Marie Krmíčková Alexandry Palatínusové, jež lačně a podmanivě zdolá i ctnost Faráře (Petr Soumar).

    Za největší přínos Františákovy inscenace považuji to, že nejde o „pouhé“ životopisné dokudrama, jež ulpívá na faktech (ačkoliv i těch opus obsáhne požehnaně), ale o hluboký ponor do rozklížené duše výjimečného člověka. Paradoxně je snad mnohdy zajímavější Floriana zkoumat skrze ženské postavy, především očima bezpodmínečně oddané manželky Františky (Lenka Schreiberová). Již od začátku lze tušit, že to s Josefem nebude mít zrovna jednoduché. Myšlenkami i srdcem chce být Florianovi oporou, tedy se odhodlaně postaví na scénu s kufrem v jedné ruce a hledí směrem ke zdánlivě nekončící vlně, připravena vše opustit. Jenže její partner je naprosto uhranut myšlením Léona Bloy (František Mitáš), hltá jeho texty v novinách a skoro ji nevnímá. Moment osudového propadnutí Francouzově filozofii ještě umocňuje oranžové nasvícení scény, včetně Bloyovy siluety démonicky vystupující za Florianem.

    Co je to za člověka? Co je to za člověka?!, ptá se Florian, když poprvé objeví filozofa Bloy. A stejně tak by se mohla tázat i Františka, když musí spolu s Josefem balancovat na vratkém glóbu života. Poklekni před duší, jenže před čí – Josefovou, nebo Františčinou?

    Režisérova snaha zobrazit všechny kontrastní valéry protagonistova života, duše i díla je však v konečném výsledku spíše překážkou odvádějící pozornost od podstaty. Silný proud vášní, tužeb, nedořešených skutečností, smutků i radostí nejen strhává, ale také zahlcuje, možná i znecitlivuje. Kdo však vytrvá a dospěje na pomyslný konec vlny, může nahlédnout život výjimečné, nicméně pozapomenuté osobnosti sice z odstupu, ale ve vší komplexnosti.

    ///

    Horácké divadlo Jihlava – Martin Františák: Poklekni před duší. Režie Martin Františák, dramaturgie Jaroslav Čermák ml., scéna Horký stín (Jaroslav Čermák st. a Hynek Petrželka), kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher. Premiéra 16. října 2021 (psáno z reprízy 23. října).

    ///

    Projekt je realizován s podporou grantu KU-ACC1-010 z Fondů EHP 2014-2021 ve spolupráci s Katedrou teorie a kritiky DAMU, Činoherním studiem v Ústí nad Labem, Východočeským divadlem Pardubice a Horáckým divadlem v Jihlavě.


    Komentáře k článku: Co je to za člověka?!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,