Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Co je rozbité na střepy…

    …už se neslepí

    si možná nohavicovsky povzdechl nejeden divák třetího ročníku festivalu Trans Teatral zaměřeného na iberoamerickou kulturu. Jeho podtitul zněl: potřetí a á la mexicana. Očekávala se hustá koncentrace mexického divadla, filmu a hudby, daleko více se však dramaturgii podařilo vytvořit územně mnohovrstevnatý, tematicky sjednocený celek zaměřený na emoce a komerční či mediální klišé, která ovlivňují dnešního člověka. Divák tak mohl festival vnímat nejen jako barevné střípky španělsky hovořícího uměleckého světa, ale i jako odlesk současné civilizace poznamenané intenzivním pocitem ztráty a rozpadu hodnot.

    Fragmentárnost versus kompaktnost

    Prologem festivalu byla inscenace Silní/Los Fuertes v prostorách smíchovské MeetFactory vzniklá – s pražskými performery – pod režijním vedením Miroslava Bambuška. Text jedné z nejúspěšnějších současných španělských dramatiček Angélicy Liddell, jehož světová premiéra se odehrála teprve před čtyřmi lety v Madridu, je autorkou anoncován jako „fragmentarizované drama – báseň“. Právě v tomto žánrovém vymezení možná tkví hlavní problém Bambuškovy inscenace. Text neinscenuje, je jím – jak zdůrazňuje v programu – pouze inspirován. Buduje vlastní, svébytné situace, které ale postrádají vzájemnou propojenost a návaznost. Výsledek tak působí někdy více, někdy méně jako scénicky efektní koláž výtvarně působivých obrazů bez hlubšího přesahu (inscenaci jsme recenzovali v DN 6/2011 – pozn. red.).

    Daleko kompaktnějším a dotaženým celkem byl kabaret La Kantýna souboru Anička a letadýlko, který se představil druhý festivalový den na jevišti Divadla v Celené. Jeho jediná interpretka, dětsky bezprostřední Anička Duchaňová propojuje činoherní a loutkové divadlo. V této své starší autorské inscenaci rozehrává historii podivné lásky vzplanuvší kdesi v mexickém Yucatánu. Během jedné hodiny ochutná divák Bloody Mary, ucítí vůni bílých gardénií, zažije strach, ale přesto odchází s pocitem jedinečné hravosti a příjemné jednoduchosti, jaký ve svém projevu jedinečně vyvolává právě Anička Duchaňová. Inscenace byla již součástí festivalu …příští vlna/next wave… 2009 a festivalu Modrý kocour 2010 a hostovala již v řadě divadel a měst, a tak – i když jde o milé představení – její uvedení na akci, která by měla prioritně reflektovat nové události, bylo podle mne problematické.

    Emoce jako zážitek

    Neblahá finanční situace a grantová nejistota se pravděpodobně podepsala nejen na české, ale především na zahraniční účasti. Jediným dovozním artiklem byl baskický soubor En la Lona s nonverbálním pouličním představením Exodus, jež živelně rozehrál prostor Náměstí Republiky. Tři aktérky zapojily do hry kanály, kandelábry pouličního osvětlení i místí zeleň. Donutily náhodně průchozí k zastavení a vnímání důvěrně známých míst z jiného úhlu pohledu. Na železných dvoukolácích si Španělky přivezly svůj svět. Vtrhly do neznáma stejně jako řada emigrantů opouštějících svůj domov kvůli katastrofám, způsobeným klimatickými změnami. Jejich představení zachycovalo – ne, doslova před očima diváků realizovalo – skutečný exodus. Ale i z něho vede – jak ukázaly performerky – cesta. Osvobozující tanec a rituální obřady mohou navrátit lidstvo k jeho kořenům, k samotnému smyslu existence jako trvání a přechovávání života. Závěrečná akrobacie a ohňová show jako by tuto vizi potvrzovaly. Nabízely snové obrazy, divadelní vize krásy, svobody, naděje.

    Mexiko v Celetné

    Poslední, třetí programový den festivalu se diváci vrátili pod střechy, do takřka domácího festivalového stánku, do Divadla v Celené. A tentokrát se konečně dostalo ke slovu i skutečné Mexiko. Cristina Maldonado, rodilá Mexičanka, která před nedávnem přesídlila do Evropy, přivezla divadelně sociologický projekt Konverzace o mexickém melodramatu, který vznikl ve spolupráci s Barbarou Pradzynskou a Dorou Bouzkovou. Jeho cílem je divadelní analýza „manuálů skutečné lásky“ – telenovel, fotonovel a dalších romantických mediálních kýčů – kterými je mexická kultura přesycena. Performerky se snažily soustavným atakem publika – anketou v hledišti, sdělováním vlastních, vysoce intimních, soukromých příběhů, ochutnávkou tradičních „sušenek pro zamilované“ či použitím diváků jako figurín, se kterými domonstrovaly absurdní milostné historky s namlouváním – vyvolat skutečné emoce, které překryjí vnější medializovaný pohled na lásku. Jejich projev byl vesměs civilní, což následně vhodně zdůrazňovalo jiné, vysoce stylizované situace. Jako příklad uvedu situaci, kdy jedna z performerek popisovala banální osudové setkání muže a ženy, což ale zároveň dokreslovala a především parodovala zadní projekce, kde divák sledoval ukřižování lidské dlaně. Hřebík postupně se provrtávající masem byl nakonec lehce vytáhnut z mezery mezi prsty… Jeden z nejsugestivnějších momentů představení i celého festivalu jsem zažila ve chvíli, kdy herečky začaly skládat džbán rozbitý na střepy. V návalu vzteku nad nemožnostmi překonat klišé dnešní kultury jej totiž předtím roztříštily o stěnu. A jejich úsilí se zdařilo, džbán byl po chvíli opět celý. Zůstává naděje. Co je rozbité na střepy, se ještě pořád může slepit.

    Festival Trans Teatral iberoamerických kultur, Praha 30. 3. – 3. 4. 2011.


    Komentáře k článku: Co je rozbité na střepy…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,