Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co je ještě možné? aneb Klauzury jako demonstrace konceptualismu

    Semestrální práce či takzvané klauzury jsou na Akademii výtvarných umění a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze každoročním bilancováním a ukázkou výsledků práce mladých adeptů umění v průběhu akademického roku. Jsou tedy vždy tak trochu předzvěstí, kam se české výtvarné umění ubírá či v příštích letech ubírat bude.

    Nevím, jestli tvůrčí svoboda studenta spočívá v tom, že může dělat cokoli… AVU, ateliér kresby Jiřího Petrboka Foto autor

    Jestliže stále přetrvává absurdní hledisko, že současné výtvarné či vizuální umění nelze pro jeho mnohovýznamovost posuzovat z hlediska kvality, pak v případě školy by to nedávalo smysl, protože student by vlastně nemohl být hodnocený. Co tedy přinesly letošní studentské výstavy na katedrách volné tvorby obou škol? Potvrzení, že konceptuální přístupy mají stále dominanci, a to nejen logicky na katedrách intermediální tvorby a nových médií, ale i v ateliérech malířství a sochařství, neboť intermedialita, tedy propojování různých forem, zcela ovládla současnou výtvarnou scénu.

    Ovšem vyjadřování se současným uměleckým jazykem je jen vnější forma, podstatné je, co tato forma sděluje. A – bohužel – toho mnoho na výstavách obou škol nebylo. Většinou jen pouhé nápady, hříčky, experimentování a zkoušení, co je ještě možné.

    Konceptuální tvorba je v podstatě víc „činnost“ než samostatná tvorba. Mezi exponáty studentů AVU tak bylo možné objevit i „kutilský koutek“ včetně stolu, židle, skříněk na nářadí a jakýchsi plánků, jedním slovem část dílny. V tomto případě bylo velmi složité tuto instalaci hodnotit, když tvůrčí záměr nebyl rozluštitelný. Měl snad student posunout židli víc vlevo nebo skříň s nářadím umístit výš?! V jiné práci vepsala studentka na zeď pokrytou chaotickými expresivními malůvkami otázku: Kurva, proč to nejde? Možná z toho důvodu, aby jí na ni divák odpověděl. I zde myslím platí to, co napsal Ernst Gombrich, že – volně řečeno – umělec by měl znát hranici srozumitelnosti svého díla i pro diváka, který není seznámen s jeho situací, záměry a pocity. Nevím, jestli tvůrčí svoboda studenta spočívá v tom, že může dělat cokoli…

    V projevech konceptuálních přístupů na vysokých uměleckých školách, jak je sleduju již řadu let, postrádám alternativu podpory k dlouhodobějšímu tvůrčímu zájmu studentů. Ti většinou přeskakují z tématu na téma a volí různé – často extravagantní – výrazové prostředky, které velmi často nejsou výsledkem osobního hledání a tázání se, ale pouze formální snahou překvapit a šokovat. Ostatně, konceptuální dílo může vytvořit kdokoli z čehokoli, není k tomu potřeba nic umět. Stačí úmysl a k němu zvolená interpretace.

    O trochu lépe si letos přece jen vedla VŠUP, bývalý tradiční rival AVU, a to díky malířskému ateliéru Jiřího Černického a ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida. V obou případech byl sice patrný vliv výrazného pedagoga, nicméně snaha po hlubším sdělení ve vystavených dílech byla zřetelná. V artefaktech studentů Jiřího Černického prostřednictvím přiznané estetiky formy, v artefaktech studentů Jiřího Davida naopak jejím upozaděním. V prvém případě zpráva, že forma může mít i řád, ve druhém sdělení, že obsah má stále svoji platnost a může i v době chaotické rozhodovat o kvalitě.

    V případě ateliéru Jiřího Davida vystavené práce na téma Spolu, ale sami demonstrovaly více myšlenkovou naléhavost než dopředu se deroucí vizualitu formy, která byla dokonce radikálně rozmlžena jedním zcela prázdným prostorem bez jakékoli intervence. Nevystavit vůbec nic sice není nové, ale v kontextu záměru může být jakákoli odzkoušená forma funkční. Zdá se, že tento ateliér se asi nejlépe snaží naplňovat to, čím se srozumitelně – na rozdíl od ostatních – charakterizuje na webových stránkách školy.

    Ateliér sochařství pod vedením Evy Koťátkové a Dominika Langa na VŠUP nemá sice na svém webu žádnou charakteristiku, ale v ateliéru bylo v důsledku množství vystavených objektů těsno, až – možná – přeplněno. Semestrální práce byly zaměřeny na ekologii a znečišťování životního prostředí. Velmi aktuální téma se však studentům rozpustilo ve výstavní expozici plné naprosto zbytečných instalací, které připomínaly opět spíše jen nepořádek v ateliéru před úklidem. Bez dodatečného vysvětlení tak divák vůbec nerozluští záměry jejich autorů. Jestliže byla smyslem zmatečných a přeplněných instalací snaha kriticky reflektovat závažné téma, pak se studentům podařil efekt zcela opačný. Na znečištění přece nelze reagovat dalším znečištěním, na ulici plnou odpadů přece nemá smysl navážet další odpadky. Bývalý „ateliér veškerého sochařství“ Kurta Gebauera tak zůstal věrný svému zakladateli. Jestli pro radost, nebo ostudu, není jasné. Stejně jako není zřejmé, co vlastně dnes sochařství je.

    Malé ohlédnutí za výstavami semestrálních prací studentů dvou vysokých uměleckých škol bylo ale možné přece jen zakončit s jistou nadějí, a to v ateliérech orientovaných na produktové výtvarnictví. Konkrétně v ateliéru produktového designu Michala Froňka a Jana Němečka, jejichž studenti se zabývali návrhy úprav a objektů pro památník Lidice.

    Na to, co dnes stojí v Lidicích, existuje řada názorů, od těch obdivných až po zatracující. Každopádně návrh studentky Natálie Constantinové na památník lidických mužů zaujal nejen jednoduchostí formy, ale i přímočarou přehledností myšlenky. Podle textu autorky spočívá síla jejího návrhu v dlouhém betonovém bloku zdi, na které je umístěno v úrovni lidského srdce 173 skleněných křížků, přičemž každý křížek představuje konkrétního jedince. Objekt tak prý spojuje surovost betonu, zrcadlícího krutost brutálního činu pomsty, v kontrastu s křehkým sklem, symbolizujícím čistotu nevinných obětí. Nevím, zda si autorka uvědomila, že skleněné křížky na zdi mohou asociovat i dávku ze samopalu, zcela určitě si ale dovedu představit realizaci jejího návrhu jako decentní, uměřené, a přesto emocionálně intenzivní pietní místo.

    • Autor:
    • Publikováno: 5. září 2019

    Komentáře k článku: Co je ještě možné? aneb Klauzury jako demonstrace konceptualismu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,