Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co dlužím operní kritice

    Na řadu výpadů kritiky proti posledním inscenacím opery Národního divadla jsem reagoval několika nevstřícnými (a zdá se, že i nevhodnými) gesty vůči naší operní kritice. Post jsem si uvědomil, že tato gesta jsou bezcenná, pokud je nenásleduje argumentace. Stav opery ND přece odvisí i od jejího vnějšího kontextu. A na jejím stavu se podepsala – a podepisuje – i kritika. Aniž o tom ví.

    Scarpia (Jiří Sulženko) nabízí Tosce (Annemarie Kremer) sklenku vína, aby ji poté znásilnil v režii Arnauda Bernarda v Národním divadle FOTO PATRIK BORECKÝ

    Byli to především operní kritici, kteří hlučně plédovali za zachování druhé operní scény v Praze v podobě samostatné Státní opery. Samozřejmě, že odpovědnost za současný stav ND má i jeho zřizovatel, tedy ministerstvo kultury. Právě ministerstvo přišlo s onou nešťastnou fúzí obou divadel. Lze se jen pousmát nálezu Nejvyššího kontrolního úřadu, že se touto fúzí neušetřilo. V Berlíně, když se stejně bohulibým záměrem (ušetřit) vytvořili operní holding, hned příští rok stouply náklady na operní scény o 15 milionů eur. Nikdo u nás nenašel odvahu říci – při faktu nezbytné rekonstrukce Smetanova divadla – tento operní dům na tři, čtyři roky zastavíme a po rekonstrukci zvážíme, zda má stát (či někdo další) prostředky na financování a provoz druhé operní scény v Praze. Znovu připomínám, že ve světě je pouze devět metropolí, které mají víc než jednu operní scénu a ty metropole mají poněkud více obyvatel než Praha. Není přece jeden legitimní důvod, aby stát platil dvě opery v Praze a nefinancoval operu v Brně, Ostravě atd. Od operní kritiky mi připadá značně neseriózní poukazovat na rozdíly mezi budžetem ND a rozpočty oper v Opavě či Ústí. V zájmu svého oboru by měla dělat opeře „první scény“ advokáta a odkazovat na rozdíly mezi rozpočtem ND a operních domů ve Vídni či Berlíně. Ty rozpočty jsou čtyři- až pětkrát, v nominální hodnotě, vyšší. Opera je mezinárodní komoditou a už z tohoto prostého faktu by si i naše operní kritika mohla odvodit možnosti ND stran excelentních inscenačních týmů či sólistů. Stát zjevně nemá na to, aby zafinancoval jednu operu v Praze ve srovnatelné výši jako opery v Paříži, Londýně či Milánu. A proto platí dvě. Oproti tomu město Praha, město údajně mozartovské, místo aby si zaplatilo svou hudební scénu jako marku města, zcela nesmyslně financuje cosi v Karlíně. Kritika jako by nechtěla vidět nepřekonatelné obtíže provozu pěti souborů ve třech domech a staví před opery takové maximy (viz Věra Drápelová Mf Dnes), z nichž se dělá až nevolno, a jeden se musí podivovat, že ji operní domy ještě pouští do hlediště. A nejen ji. Tato generace by si přece ještě mohla pamatovat kompetenci kritické reflexe takových lidí, jako byl Vladimír Vašut pro tanec, Eva Hermanová pro operu či Milan Lukeš pro divadlo. Bohužel o opeře už nepíše (a nevím proč) Jiří Černý. Na těch lidech bylo patrné, že mimo kompetence mají i hluboký vztah k oboru, na Jiřím Černém bylo dokonce vidět, že má operu rád. Z psaní recenzí o opeře je, zvláště u dam, zřejmá frustrace z toho, že kdysi prošly dramaturgií opery ND, na psaní pánů zas zklamání z nerealizace jejich ideologických konstruktů. Tuto tezi je obtížné dokazovat, ale na kritikách takové Heleny Havlíkové (viz Lidové noviny) lze řadu let nazad doložit její vstřícnost vůči úrovni inscenací SOP a její, zdánlivě nepochopitelnou, nevstřícnost vůči ND. Znovu je třeba připomenout, že toto vedení dostalo do vínku nezvládnutou fúzi, že nastupovalo v okamžiku, kdy tato vláda měla ve svém prohlášení zákon o kultuře a transformaci příspěvkové sféry. Že nastupovalo realizovat koncept Národního divadla jako veřejně prospěšné instituce s autonomií souborů atd. Nic z toho mu naše Poslanecká sněmovna, a zvláště sám zřizovatel neposkytli. Pouze ministr osobně zatloukl senátní návrh o veřejné kulturní instituci. Až v současné době (tři roky po občanském zákoníku) jsme svědky sněmovního handrkování v prvním čtení o statusu veřejné prospěšnosti. Proč ale máme očekávat od politického systému, že otevře tento status, který přece napomáhá realizovat kulturní práva občanské společnosti, když vlastně tuto společnost politický systém nesnáší. Nelze si nevšimnout, jak negativismus kritiky nadále oslabuje pozici kultury, která už tak je značně narušená. Do dnešních dnů jsem např. netušil, že Komunistická stran Čech a Moravy, a nevím koho ještě, má i svého stínového ministra kultury. Právě ve vztahu k ND, podle jeho stanoviska, by to bylo jinačí koště. Jsem pevně přesvědčen, že pro posuzování díla není možné odhlédnout od podmínek samotného procesu jeho vzniku. A odtud vlastně apel na operní kritiku, aby se ve svých nelibostech a předpojatostech držela dozadu. Nestačí napsat, neslyšel jsem c s dvěma čárkami, i když ani na této prosté evidenci se experti často neshodnou. Konečně, že je Nekvasil v Ostravě a Heřman v Brně, není vinou této umělecké správy opery ND. Jsem dalek toho, abych se současného vedení ND nějak zvláště zastával, ale organizace kulatého stolu na stránkách DN – a současně live na půdě IDU – bez uměleckého vedení opery mi připadla podivná a za čarou. A navíc – pokud se vede debata na úrovni líbí : nelíbí – musím bezostyšně dodat, že mne se Poprask v opeře líbil a nomen omen opravdu způsobil poprask.


    Komentáře k článku: Co dlužím operní kritice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,