Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 6)

    V neděli začíná rok 2012. Někdo straší, že bude náš poslední… Nebojím se, husí kůže nenaskakuje… Nedávno měla premiéru naše nová komedie Capo comico v Divadle Pražské konzervatoře. Zkoušení bylo těžké a konec, finále, které jsme vyhlíželi jako jaro, byl ještě tvrdší…

    Studenti 5. ročníku Pražské konzervatoře (podle abecedy): Sára Friedlaenderová, Aneta Krejčíková, Karolína Krejčová, Alena Mudrová, Barbora Mudrová, Malvína Pachlová, Michaela Váňová, Aneta Vrzalová, Jakub Grafnetr, Robert Hájek, Aleš Kubát, Michal Šášinka, Jakub Štěpán, Jan Šumina. Jejich první inscenace má název Capo comnico, se studenty ji připravil Jiří Bilbo Reidinger a měla premiéru 25. listopadu v Divadle Na Rejdišti. Snímek archiv Pražská konzervatoř

    Vykloubené rameno

    Sál se plní do posledního místečka. Snad se všichni vejdou?! hořekují zaměstnanci. Uklidňuji je – lepší nacpaný divadlo, než… a už přichází čtveřice muzikantů-konzervatoristů. Harlekýn z opony kývne ručkou, hůlkou v ní… UF!!! Jede se! Pomaloučku, polehoučku… přece jen… Odkapává ze mě autorsko/režisérská ztuhlost. Ze Sylvie, která složila hudbu, jakbysmet…

    Capo Comico – autorská inscenace pátého ročníku hudebně – dramatického oddělení Pražské konzervatoře, která hledá odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku, kdo je na světě nejlepším komikem. Inspiraci hledá a nachází v postupech a typech commedie dell´arte, ale také v dalších situacích a motivech lidských komedií i v reálném životě. Z různých motivů lidských komedií sepsal a sestavil Jiří Bilbo Reidinger. Repro archiv

    První reakce!… Harlekýn ironizuje své spoluherce, uvězněné do rámu starého obrazu: Vidíte, té zloby a přitom jen chtějí být vtipní, rozesmát… ale nevědí, kdo z nich je cápo comico, tedy nejkomičtější… Protože já mám možnost z obrazu, jak vidíte, vystoupit, nepochybujte, kdo je oním Capem comicem, že krasotinko… Já mám stát támhle… No raději zůstanu tady… Například padat se musí umět, koukejte… Ale co já bych si špinil kalhoty… Mávne hůlkou a z obrazu vylézají Capitáno s Pulchinellou a padají a padají, jeden přes druhého s textem Daniela Charmse.

    – Čerta starýho! A ještě k tomu přes Zůzu!

    – Je to ale lumpárna! Vydechnout jednomu nedají! A ještě k tomu se přerazím o Vláďu!

    Pořád samý malér! Kýho čerta! Zas ta Zůza!

    Kýho šlaka! Rošťárna! Syčárna! Zase Vláďa!

    Kýho čerta! Zůza! Namoutě, je to čertovina!…

    Koutky úst v publiku cukají, jako by je někdo jemně lechtal pírkem po chodidle. Dobrý, dobrý!… Tu se po jednom z pádů nezvedá Capitáno. Chvíli leží, pak se jak postřelené zvíře pokouší zalézt pod oponu. Divoce sebou škube a tiše heká… Nevěští to nic veselého. Zvedáme se. Ptáme se zkrouceného studentíka… Lidé se smějí = báječná součást komedie… Zavolejte záchranku! Vykloubené rameno. Cintnu…

    Je to commedie dell´arte, tam se musí hrát fyzicky a jakákoli malá akrobacie jí sluší jako třpyt perly… Snímek archiv PK

    Přibíhají další, někdo hystericky zaječí: Já to čekala… Na činohře se nemá tolik padat, skákat… Herec má jen a jen hrát, deklamovat… – Vážená… Je to commedie dell´arte, tam se musí hrát fyzicky a jakákoli malá akrobacie jí sluší jako třpyt perly… – Takhle z nich za chvíli nebude nikdo hrát… Proč musí dělat samá salta, veletoče? – Dělal jen obyčejný kotoul vpřed… Salta by byla fajn, ale ta neumějí… Dobrých dvacet minut sedí plný sál a zírá na novou situaci. Konečně přichází muži v pláštích, ale doktoři to nejsou, neb dnes už nejezdí… A rameno natéká, natéká… Capitáno chtěl namyšleně, kohoutím skokem ohromit dámy v publiku… Teď tady jako druhá strana téže charakterové mince naříká, úpí… Svůj charakter tím naplňuje bezezbytku!

    Známý sportovec, gymnasta: Kdybych byl mladší, tak mu ho tam vrátím, ale teď ne… Už nemám sílu! Ve sportovní hale to je běžná věc… Jéjej!… Kolik já kloubů nahodil do původní jamky! Chachááá…

    Omlouvám syna, že zkazil premiéru… Je nám to trapné, promiňte! dí kapitánova matka. To nic, máváme. Představení se po odjezdu nebožátka nedohraje. Obecenstvo dál čeká, čučí… Normálně bych skočil a dohrál, ale když vidím rozklepané mladíky, od kterých nevíte, co přijde, jak zareagují… Navíc v nich není motor starých herců – pro radost z hraní třeba i zemřít, což je právě u tohohle typu divadla nevyhnutelné! Musí jít o holé bláznovství, o holé šílenství – propadnutí Thálii…

    Vytřeštěné oční bulvy

    Il Capitano Spavento, 1577. Repro grafiky Maurice Sanda z r. 1860.

    Už, už to vypadalo, že se premiéra bude hrát nejdříve za tři měsíce… Což je jako její funus! Nakonec se přeci jen převtěluji do namyšleného Capitána a za dva dny řádím i se studenty, kteří úlevně ožívají… Užívám si třeštění… Cestou domů vzpomínám na pohledy diváků na premiéře. Trvalo, než pochopili… Najednou se mi vybavilo…

    Jedeme na bicyklech s dcerkou Krystínou. Ona na maličkatém. Chci jí pomoci s jízdou do kopce. Sotva šlape. Ze svého dospěláckého se sehnu a mohutně se opřu do jejích úzkých zádíček. Kolečko se rozeběhne jako čamrda, přímo letí…

    Bilbo Compagnie – zleva Sylvie Krobová, Barbora, Kristýna a Bilbo – aneb Circus Chauve. Snímek archiv Jiřího Bilbo Reidingera

    Když tu náhle řidítka cuknou a přední kolo se prudce stočí do protisměru a ona padá střemhlav obličejem na asfalt. Vteřina. Leží tichounce. Nedutá. Malinko chrčí. Odhazuji obě kola. Zvedám ji. Je v šoku. Tvář špinavou. Z pusinky jí koukají zuby – druháky, nedávno s pompou dorostlé. Řine se z nich krev a oslavovaní běloušci se povážlivě kývají, jako by chtěly vyskočit kamsi v dál… Volám Sylvii… A tu si všimnu očí přilepených na oknech protější hospody. Šťastné tváře se culí, mávají, dělají gesta… Jakože super, jste kabrňáci!!! To bylo něco!… Já mezi tím cedím mezi rty: Je to blbé. Když ti vypadnou, tak už ti nový nenarostou! Maličká dcerka z nafukujících se dásní něžně, dojemně špitá – Já jsem tak blbá, tak blbá… Teď budu šeredná, hnusná… Proč jsem to udělala… Já jsem tak blbá… – …Hahóu! Hurá! Pokračují sousedé za sklem výčepu. Jste bomby, klobouky dolů!… Zasloužený hřmotný potlesk hospodské lóže patří Vám!… Další runda panáků se objednává, půllitry o sebe vesele třískají, pěna vystřikuje, vyceněné zuby se řehtají od ucha k uchu – To je panečku zážitek! To je vesnické haló! Ven nikdo nevyjde, za vitrínou mají lepší pokoukání a obsluha nevázne… Nakonec jí, po strastiplném sedmihodinovém hledání dětské zubní pohotovosti, vše slepí, zadrátují a jen se diví, když ji nutí po půlnoci chodit rovně, že  vrávorá jen maličko…

    Pro radost z hraní třeba i zemřít… Repro archiv Jiřího Bilbo Reidingera

    ANO. Ty vytřeštěné oční bulvy dychtivého osazenstva v hledišti u Capa comica byly obdobně náruživé…

    Jako ti bělouši

    Jo, jo… Konec roku byl emotivně náročný i jinak. Po Magorovi odletěl Václav. Na Anenském náměstí ťuknu na okno vozu, v němž jede maličká rakev… A zapojím se do dlouhatánského procesí směrem na Hrad… Ozývá se jen šustot, cvakání bot…

    Na Anenském náměstí ťuknu na okno vozu, v němž jede maličká rakev. Snímek archiv

    Je to stejně dojemné jako kdysi, v roce 1987. Taktéž prosinec, na Staroměstském náměstí. Šlapali jsme ke dni lidských práv… Tichounce, jen policejní auta…

    ///

    Tehdy jsem si zapsal – … Blížím se ke Staroměstskému náměstí. Hraje hudba, ale jen tak mimochodem. Četní policisté naznačují, že se zde něco děje. Je zima. Z dálky mě vítá vánoční strom, ozdobený různobarevnými žárovkami. Je zde spousta lidí, kteří pozorují a pak se sami přidávají do kroužícího kruhu. Středem je pomník Jana Husa. Také se připojuji. Je to silné – nic se neděje, a přesto je vše jasné. Z reproduktorů hraje hudba. Nikdo nic nekřičí, jen se šlape – za politické vězně, ke dni lidských práv. Uniformy obklopují pomník z obou stran kruhu, jedni u pomníčku a druzí z dálky sledují a hledají jakési iniciátory. Mezi pochodujícími je spousta civilů, takže taky manifestují a zároveň provokují, aby byl alespoň nějaký důvod pro peskování. Pak začnou uniformy obtěžovat některé lidi a kruh, aby zabránil jejich deportaci, se přestává točit. Zastupuje jim cestu, znemožňuje odjezd aut. Zástupy volají hesla, zpívají státní hymnu, reproduktory jsou natáčeny k místu srocení, aby je přehlušily, muzika kulminuje, je zesilována stále víc a víc, řve tak, že ruší víc než pokojná manifestace. Řve do okolí, a proto láká další kolemjdoucí – Co se to tam děje? Dokonce až na Václavském náměstí je slyšet koledy ze Staromáku. Mám pocit, že se jim to trochu zvrtlo – lidi proudí a dozví se o čemsi, přestože ani nechtějí…

    ///

    Vzpomínka vyřčená či myšlená… Snímek LIBOR FOJTÍK

    Tady opět šustot bot… Víc jak deset tisíc párů… Ta tichost, šoupání bot, vzájemný dech… Vzpomínka vyřčená či myšlená… Těch báječných osobních setkání – humor, laskavost, zvídavost, sebeironie… To je krásné… Lafetu nechávám za zády… Pohřeb v Kostelním Vydří byl lidsky přijatelnější. Ale Václav nebyl Magor a Magor nebyl Václav.

    Ivan Magor Jirous, listopad 2010. Snímek JAN ZÁTORSKÝ

    V Lucerně 23. 12. by se jim líbilo oběma. A my v tričku s VH na prsou mizíme noční Prahou s tóny The Velvet Underground

    Tančíme dál s nimi a oni s námi kamsi v dál jako ti bělouši…

    Snímek archiv


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,