Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 57)

    Má žena Sylvie v jedné své písni zpívá: Svět bílých podivínů znám, dobře znám / Kolem kráčí spousta stínů / klam, je to klam / Realita, která je tu, míchá se i s fantazií / co čas vzal a dal… / A blázni, kteří pobíhají s úsměvem / kde je jejich tady

    Sylvie Krobová. FOTO TOMKI NĚMEC

    Nastal opět čas, kdy být podivínem je jediná možnost, jak přežít s hlavou vztyčenou (Sylvie Krobová). FOTO TOMKI NĚMEC

    Nastal opět čas, kdy být podivínem je jediná možnost, jak přežít s hlavou vztyčenou. I Magor Jirous, který byl jedním z nich, nad touto skladbou jásal. Právě jemu ji, po jeho odchodu do „stratosféry solitérů“, pokaždé věnuje. Vyčlenit se ze svíravých, drtících koles dějin. Zachovat si stále svůj osobitý pohled, nepřizpůsobovat se… To vše mají za úkol blázni, podivíni. Dnes tak vzácní.

    Jak dobře chápu našeho souseda zvaného Houbař, který nám pomáhá s marodným počítačem. Jeho věčné propady do smutku, nechuť podlézat… Chce jen ukázat, podělit se o svůj um… Ale dnešní doba? Když si nepohlídá smlouvu, nejen že mu nic nedají, ale ještě ho nařknou z hrubiánství, namyšlenosti, domýšlivosti, když něco vyžaduje… Co Vám kdo sliboval? Kde je nějaká dohoda? Černé na bílém. Nic? Tak sklapni, kušuj!… Strach nahánět umějí! Když se nezačlení, je brán za naivního idiota, kterého vysajeme a pak odkopneme… Víc si nezaslouží. Diví se někdo jeho propadům trudnomyslnosti, které zahání pitím? Já ne! Naštěstí je také pln nadsázky, humoru…

    Sochař Aleš Veselý pod slavnou plastikou Kaddish, kterou vytvořil na sympoziu v Ostravě v letech 1967 - 68. FOTO JIŘÍ BENÁK

    Sochař Aleš Veselý pod slavnou plastikou Kaddish, kterou vytvořil na sympoziu v Ostravě v letech 1967 – 68. FOTO JIŘÍ BENÁK

    Tu a tam se seznámím s příběhem, kterému porozumím a fascinovaně mu přitakám. Dočetl jsem se o sochaři Aleši Veselém. Jaké dělal velkolepé objekty, které vyrůstaly z jeho vnitřního azylu, do kterého ho zahnal režim, později rodinná tragédie. V roce 1963 třeba vytvořil Židli uzurpátora – majestátní královský trůn, na němž by měl sedět vládce, ale nemůže. Kovový povrch je totiž plný rozdrásaných boláků. Nebo sedmimetrový Kadiš připomínající anděla s hořícími křídly. Vyvolal po upálení Jana Palacha zákaz, neb už přes dvě léta /vznikl 1967/ předvídal, a tím chtěl provokovat! Nejvíc mu ale rozcukalo nervy, když jeho manželka vyskočila, před jeho zraky, z okna. I s dcerou. Dceru zachránil, ale uzavřel se před světem a za zdí v jiném světě, nezávislém na tom, co je za zdí, si sám vyvářel svět svůj. Roky plynuly a na dvoře se kupily naježené sochy, které nikdo nespatřil.

    Aleš Veselý: Židle uzurpátor (1965). FOTO archiv ČT

    Aleš Veselý: Židle uzurpátor (1965). FOTO archiv ČT

    Když přišla revoluce a byl zájem o jejich vystavení, řekl: Tím, že jsem je dělal tady, a ony tu zůstávaly, začaly tvořit celek. Dostaly se navzájem do blízkých vztahů, a když nějaká odešla, vzniklo po ní prázdno a musel jsem myslet na něco, co by jí nahradilo. Uvědomuju si, že mají nárok na svůj vlastní život. Navíc situace už je jiná než za totality, kdy ani jinde být nemohly. Musely zůstávat u mě, aby byly v bezpečí. Všude jinde mimo teritorium ateliéru by totiž byly v ohrožení. Nemuset se už bát vystoupit z původního místa vzniku, zrození… ale přesto. I vyvzdorovaná, rozježená monstra můžou být něžná a nechtějí se nechat chytit do sítě komerce. Jak ho chápu. I v dnešním světě jít umanutě za svým!! Veliká výjimka. Skoro každý se dnes, stejně jako před rokem 1989, svlíkne, před brodem vyhrne kalhoty, předem podepíše jakékoli prohlášení… Hlavně aby ani stín neulpěl!!! Nesmočit se! To je to, oč tu běží!

    miroslav Černý jako Jakub v Malé vánoční povídce podle Ludvíka Aškenazyho (r. Martin Františák, prem. 4. 11. 2016, NdB). FOTO JAKUB JÍRA

    Miroslav Černý jako Jakub v Malé vánoční povídce podle Ludvíka Aškenazyho (r. Martin Františák, prem. 4. 11. 2016, NdB). FOTO JAKUB JÍRA

    O jiném vyvrhelovi vypráví dánský film Hon od Thomase Vinterbergra. Viděl jsem ho cestou z Brna, kde jsem s pohybem pomáhal Martinu Františákovi při Malé vánoční povídce od dalšího podivína Ludvíka Aškenazyho. Jo, jo… Pomoc, spolupráce… To je vůbec dobrodružství, který zažívám opakovaně. Vstanu dřív než kohout zakokrhá, ve čtyři ráno. Po téměř pětihodinovém drkotání, čtyřech přestupech, dorazím do divadla a… Už je tu! Tak jdem na to! Hlavně hodně srandy! Vtipů! Roztočte to, nikoho nešetřete!

    Nejhorší je, stejně jako pro vrcholové sportovce a tanečníky, pauza. Srdce se během ní zpomaluje a celé tělo míří volným pádem do nirvány… Konec pauzy! Bilbo, vezmeme ještě tu grotesku, ať se pročistí a ještě nějaký ztřeštěný vtip do policejního finále… V brněnském Národním se to překonává celkem snadno. Po jarním čištění zaneřáděných radokovských studánek opět spousty podzimní vánoční fantazie, radosti a chuti ke společné hře…

    A už sedím ve zpětném autobusu a do sluchátek z obrazovky vytéká... čtyřicátník Lucas. Repro archiv

    A už sedím ve zpětném autobusu a do sluchátek z obrazovky vytéká… čtyřicátník Lucas. Repro archiv

    A už  sedím ve zpětném autobusu a do sluchátek z obrazovky vytéká… čtyřicátník Lucas. Pracuje ve školce a je lživě obviněn ze sexuálního obtěžování od jedné malé holky. Vše se mu hroutí. Celá vesnice ho nenávidí. Přátelé do něho kopou, z obchodu ho vyhazují potlučeného: Tady, ty prasáku, kupovat nebudeš! Střih. Po roce ve stejné vesnici slaví jeho syn dospělost. Darem dostává loveckou pušku. Všichni se usmívají, vše je zapomenuto, vyřešeno… Začíná slavnostní Hon. Šustění listí, větru. Náhle přímo vedle Lucasovy hlavy práskne koule z lovné zbraně.  Kůra stromu vystříkne a on padá do mrtvého listí. Nezraněn. Vyjeveně vstává a hledá střelce. Jen šustění větví, kapradí. Už nikdy nebude mít bezstarostnou jistotu. Je podezřelý po zbytek života. Lovnou zvěří bez loveckých pravidel, bez dnů hájení, bez dnů říje… Zkoprněle civím v zácpě před Prahou. Stačí jedno hloupé slovo jedné malé dívenky a… Na počátku bylo slovo… Vzpomínám na film Andreje Tarkovského Oběť, tam má také vyřčený slovní slib, fatální konec!

    Jiný podivuhodný podivín si postavil plot. FOTO GREG O'BEIEME

    Jiný podivuhodný podivín si postavil plot. FOTO GREG O’BEIEME

    Jiný podivuhodný podivín si postavil plot. Všude se chlubil, že ač manuálně nešikovný, přece – navzdory předpokladům – stvořil dřevěný plaňkový plot. I s dvířky! Sám si ho i natřel! Měl radost. Sousedům dělal radost. Rád upozorňoval vrzáním dvířek, že kráčí s lahví za kamarády. Podivín odešel kamsi za oblaka a plot chřadl a chřadl. Ztratil svého stvořitele, opatrovníka… Dnes je svázán motouzem, aby hnijící trámky alespoň držely formu. Ze sousedů jsou ne-sousedé, a tím ztratila dvířka na významu. Těsně za brankou je tedy zatlučen kovový klín. Jeden, dva… A aby nebylo pochyb o zániku cesty sem-tam, vidíme výjev, který je známý z tisíců fotografií i s rozesmátým plotů strůjcem… a do zaklínované, uvězněné branky je vysázeno stromořadí malých zákrsků. Pomalu se budou činit k nebi růst… Až dvorek zavane, zapadne, zmizí s jejich stínem. Tím skončí příběh dvou spřátelených domů. I s hrdým intelektuálským plotem!

    Někde se ruku v ruce s dalajlámou ploty boří a dvířka otevírají, neboť jsou jen symbolickým rozhraním… Ale jinde se svazují, kovovými klíny tejpují a zmnožují dalším plotem – ŽIVÝM…

    Jsou to paradoxy… I na místech, která v dobách temných patřila k nejsvobodnějším…

    …A blázni pobíhají s úsměvem / kde je jejich tady…

    ///

    Více textů Jiřího Bilbo Reidingera na i-DN: Jiří Bilbo Reidinger


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 57)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,