Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 25)

    Mirákl/Sauna

    Ležím v rozžhavené komůrce na vojenské zotavovně v Měříně. K mojí radosti je tu stále více civilů. I když v rouše Adamově těžko rozpoznat, ale když se ústa otevřou… Hned víte!

    S krysou… FOTO archiv autora

    Devadesát šest stupňů. Časomíra v přesýpacích hodinách se pomalu sype, zrnko za zrnkem… Krůpěje potu už rosí čelo. Uběhlo skutečně tak málo? Je to dlouhé. K nepřečkání! Možná se jadérka vlhkostí spojily v hroudičku a ucpaly úzkou štěrbinku a hodiny stojí?!… Pot oblepuje už tak slepé oči… Čas se nemožně vleče, vleče, nebo už tolik nevydržím?… Zvednu se a cvrnknu do zpožďujících se sypaček… Zrnka povolí a sypou se dál. Není to se mnou tak špatné! Navíc všichni odešli do turecké páry. Ticho… absolutní ticho! Krása! Jen dech, tlukot srdce a pot pomaloučku, kapka za kapkou, opouští moji schránku…

    V tu ránu jsem… v Bedřichově, v Jizerských horách, kde se proháníme na zapůjčených běžkách. FOTO archiv

    V tu ránu jsem… v Bedřichově, v Jizerských horách, kde se proháníme na zapůjčených běžkách. Sníh padá a padá. I v údolích okolo Prahy přes třicet centimetrů! Tady navíc fukéř a lepkavé vločky vytvářejí na mojí tváři masku za maskou – papírmašé! Můžu sejmout, nechat zatvrdnout… pak hned další výraz, jiný charakter, a je tu, v cuku letu, celá galerka! V bílé tmě se proženeme kolem přehrady, přes ni… Peláším kousek dopředu, hned zpátky, jak v drogovém opojení sebou točím jak čamrda… Z kopce k stylové chatě na kvasnicové pivo a rychle do Divadla v Dlouhé. Na premiéru Honzy Nebeského, na Ibsenova Eyolfka. Třetí Ibsen Nebeského, kterého uvidím!

    Třetí Ibsen Nebeského, kterého uvidím! FOTO archiv DvD

    Lenkou Machoninovou jsme kdysi často navštěvovali jeho práce a vůbec jeho osobně. Společně jsme měli dokonce vytvořit studio, kde by se propojovaly klaunské, herecké, režisérské schopnosti… Víc se mi už  nevybavuje – neproniknutelná mlha…

    Vzpomínám na prvního Ibsena, v 88 roce, skvělé Přízraky/Strašidla v tehdejším divadle S. K. Neumanna. O dvacet let později v Divadle Na zábradlí druhý Ibsen – Když my mrtví procitneme, ale pod názvem Arnie má problém. To mě moc nenadchlo. Mistrovy situace se odlupovaly jak slupky od cibule, ale znovu se lepily zpět… takže voňavé jádro?… Slzy by tak rády ven, ale… Zmatek, nejasnosti, ale možná jsem byl znaven a cibulku neviděl, a proto oči jen svědily. Třetí Ibsen: Eyolfek!

    Tady i přes běžkový úprk ve sněhové vichřici, strastiplnou cestu Liberec-Praha, kdy stěrače nestíhaly, pneumatiky prokluzovaly… mě známí ibsenovští hrdinové omotávali. Vír byl účinný. Jejich sobectví, rádoby touha po slovně/emotivně deklarované změně, zlepšení svého já, končí přes veškerou tragedii/zmrzačení a následná smrt syna Eyolfka – kdo za to může?… /opět u vlastní poroby/. Ve starém ibsenovském mlýnku si drtí vlastní tělo – jednou točí ženuška, jednou dítě, jednou hrdina sám… Vyznání lásky vynucené na skřipci. Řehtačka v ozubení chřastá, crká… pim, pim, pim… a klouby šponují svou pružnost do maxima… pim, pim, pim… obratel po obratli, čéška vylézá, vyhřezává z vazů, kyčelní klouby z jamek, ruce  z ramenou… pim, pim, pim… délka sto sedmdesát pět centimetrů… pim, pim, pim… sto osmdesát!… pim, pim, pim… sto devadesát!!… pim, pim, pim… dvě stě dvacet!!!… pim, pim, pim

     Aáááchchchchch…

     Užíváš si, co?… Mám dotaz…Máš mě ještě rád?… Neodcizil ses  mi přeci jenom trochu?

     Ne…cítím je…n… ji…sss…tééé… /pim, pim, pim…  ….pochybn…oóó…s…ti…lá…áááá…sssss…kyyyy…

    pim, pim, pim… Otáčky se nervně zrychlují

    Jaké pochybnosti?!

     Aááá…mám tě  rááááddd…dd…áááll…aleeeeééé…

    …pim, pim, pim…pim, pim, pim…

    Jaké aleééé? Mluv srozumitelně miláčku. Neprotahuj slabiky!

    Nebožák je tenký jako struna. Zaaretuje si ho, zadrnká na jeho průsvitné tělíčko… Drky, brnky… Potí se!… Namáhavé otáčení kola jí už nudí. Povolí a zavelí:

    Teď já!… JÁ! Taky si chci užít! a už je zakurtována, našponována… a kolo se pomalu… pim, pim, pim… otáčí

    Jak jáááá… tohle… miluj…uuuůůů… jako… kdy… si te….bééééééé…

    …pim, pim, pim… Dítě přináší další přístroj

    Když to tak zbožňujete, baví vás to! Nemůžete bez toho být!… a nejsem sobec!

    Já tě miluj…ůůůů… FOTO archiv DvD

    Přikurtuje oba dva a už otáčí rumpálem a rodiče se… pim, pim, pim… natahují a slastně hýkají.

    Já tě miluj…ůůůů…

     Já tě…zbož….ňu… jůůůů!

     Lás…ka se…navrac…íííí!!!….Cítííííšššš!

    Pak se s ratolestmi vymění a zkouší, kolik elastickým možností mají v tělíčkách jejich potomci… pim, pim, pim… Vydrží? Prasknou? Přetrhnou se… vedví? Večtverý?

    Po kom ty děti asi jsou? FOTO archiv DvD

    Po kom ty děti asi jsou? Po tátovi? Po mamce? Dcera úplná Kačuková Lulu! Slasti rodinného krbu! Bolestivě předou, jak si sami sobě drtí prstík po prstíku, kostičku po kostičce. Pokorně štkají. Konec vzdoru. Tohle jejich životu vyhovuje. Jinak to nejde, když láska vyhasne! Nezbývá než se radostně mučit, trýznit vlastní vinou. V Dlouhé hrají moderní divadlo s blízkým pohledem na zoufalý svět, nás, lidí. Odvanuté sny, plány… Jak už zpíval Karel Plíhal:

    Kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány, kde jsou, kdepak jsou – na hřbitově zakopány.
    Sedíš tu tiše jako pěna, žijem svůj život, no jak se říká – do ztracena,
    kde jsou, kdepak jsou… naše velkolepý plány

    Sedíš tu tiše jako pěna, žijem svůj život, no jak se říká – do ztracena,
    kde jsou, kdepak jsou… naše velkolepý plány… FOTO archiv

    Sypačky už dávno dosypaly! Drbu se po celém těle. Napětí pod lebeční kostí stoupá. Ven! FOTO archiv

    Horko! Horko!… Sypačky už dávno dosypaly! Drbu se po celém těle. Napětí pod lebeční kostí stoupá. Ven!… VEN!…Do ledového bazénku! Tempo, střídá tempo… jak lachtan se nořím ke dnu a vystřeluji nad hladinu.  V lebce to trne, div nepukne jak skořápka. Od extrému k extrému. Usednu na dřevěnou židli. Z těla se dýmí. Jako by každičký pór třímal doutníček a úlevně vyfukoval obláček za obláčkem. Ta první minuta je krásná, úlevná. Obdobně první minuty v horoucí kobce, když se tělo znovu roztřásá venkovní zimou. Křeče svalové, únavové, psychické, opouštějí ležící tělo, jako ten dým… obláček za obláčkem. Obtloustlý pán se pokouší předklonit. Břicho ho nepouští do nížin. Zato ve střevech se rozpoutá bouře a ony začnou ukrutně řvát.

    Úáááábummmm! Křach! FOTO archiv

    Úáááábummmm! Křach!

    Omlouvá se a prchá pod sprchu. Kdysi jsem zaslechl o francouzském festival petistů, to jest střevních křiklounů, tamburů, vyvolávačů… A hlavou letí teatrální obraz…Kdesi… V šatně… v Provence…

    Přátelé, já umím vytroubit Marseillaisu!… poslouchejte pu pu pu pů pu pů půůůů pu…pu…půůůů…

    Tam v závěru jsi byl trochu pod tónem, vylaď se!

    No jo, ty si detailista… zkouším ještě jednou pu pu pu pů pu pů půůůů pu…pu…půůůů…

    Jak vůbec doma zkoušíš?… Máš ladičku nebo u piana?

    Je to těžký. Přímo horor! Takhle se živit! Ti s nástrojem, s klapkami si vůbec neumí představit, co prožíváme. To není jen zmáčknout knoflík a vyloudit čisté Cééé, Hááá, Dééé…To se musí zapojit celé tělo, absolutní koncentrace veškerého svalstva! Dovedete si vůbec představit, jak probíhá konkurz na festival?… Sotva! Čím vším já musím projít!?

    No jasně, to si dovedu představit. Základem je dostatečně otrlá porota. Nosní dírky zacpány a ušní boltce našpičatěné… Ne, ne, NE! Dost pane! Neladíte… Zapněte víc svaly! Takhle!… Nehrajte dál! Vždyť, teď vám to ujelo úplně vedle. Nemáte snad sluch?!… Trapas!… Jemně! S citem pro tvar písně! Proboha… vždyť tohle má být emotivní šanson a vy z toho děláte hospodskou vytrubovačku! Když neumíte používat pořádně svěrače, tak tady nemáte co pohledávat. To si dělejte někde soukromě v budce za domem, ale tady je profesionální prostředí… Slyšíte, jak paní krásně trefila poetiku Beatles… Yesterday…pu bu bu půůůůů… Krása… Nepřidáme se k ní přátelé?… A už zní sálem mnohohlasý sbor střevních trubačů… pu bu bu půůůůů… Nádhera!… To je profesionalita!…pu pu pááááá! Pááááá!

    Jo, jo… přesně! Jako bys tam byl! Nechám Marseillaisu Marseillaisou a zkusím něco novějšího. Myslíš, že tenhle tón…pááá… se hodí do té muzikálové melodie… no jak se jmenuje?… ta… pá pá pu pu pu…

    Nějak si nemůžu z toho zahraného kousku vzpomenout…

    No… přeci… papa pu půůůůů… teď jsem to myslím celkem trefil…

    Myslíš pa páááá půůůů

    No, jsi blízko, vidíš, jak ti to jde! Klidně se tím také můžeš živit, ale v závěru víc přitlač…dej důraz na poslední tón… pupu půůůpÁÁcch… promiň, to mi ujelo… ale už víš, ne? Rozumíš mi, ne?!

    Zurčivé řeky z krůpějí potu… Palce se horkem kroutí, v nosních dírkách pálí… Tělesné odéry se proplétají…Džungle!… Ven! Ven!… Delfíní skoky v ledovém bazénu. Kouřová vývěva otevřených pórů … Vzdálený křik z plaveckého bazénu, ječení z tobogánu…Naskakující prorudlé skvrny vykazují řádné prokrvení. Zuby začínají jektat, cvakat o sebe… Kobka volá… Přesýpací hodiny odměřují. Příjemné horko omračuje.

    Vybaví se mi kniha Martina Ryšavého Vrač = lékař. On ho spojuje s jiným ruským slovem vral, lhát… což je někdy mnohem důležitější i dostupnější… vymyslet osvobozující pohádku-lež, která pacientovi pomůže víc než ostrý skalpel. Ostatně pro mnohé je umělec a lhář jedno a to samé. Dokud je něco nebolí, posmívají se, ponižují, házejí vajíčka, ale při léčení bolesti jsou jim lháři = umělci dobří… Kniha je očistně absurdní monolog ruského režiséra, dnes dispečera komunálních služeb. Hlavní hrdina je mi blízký také tím, že pochází z Novosibirska, kde jsem, před třiceti lety, víc jak dva týdny vystupoval ve stacionárním/kamenném cirku. On tam tehdy mohl přijít a vidět mladého Bilba s kšticí, s požární hadicí, zvonečky, housličkami, cvičenými klobouky z rodu Fratellini a jinými bláznivými proprietami manéžových entrée… Neviděl, či o tom Ryšavému nevyprávěl. Škoda!…

    Když se tu teď tak potím a slyším lampasáckou debatu o hledání smyslu, podstaty, tvrdosti, nebezpečnosti jejich khaki profese… v mozkovně šrotuje… Každé řemeslo má své stíny! I my, klauni světa, se můžeme přidat k nářku vojenských politruků v negližé.

    To be or not to be? FOTO archiv

    Vzpomínám na legendu ze zmíněné knihy o legendárním Laurenci Olivierovi. Jednou se stalo, když mu to hrálo nejlíp za život, že utekl z jeviště a zamkl se v šatně. Spolupracovníci ťukali na dveře, prosili, tázali se – co udělali, špatně, co se stalo jemu… Žadonili, ručičky vzpínali… Už ho volají na scénu, že musí… Už!… On, zavřený za dveřmi, sípe a rezolutně odmítá. nikdy na ni nevlezu! Nikdo mě nepřinutí! Za nic na světě!Sire, kdo či co vás tak rozzlobilo?Nic! Nikdo!… Já se zlobím na sebe sama! …Proč? Vždyť jste hrál famózně! Brilantně! Báječně!… No právě!!! Já to právě vím, že jsem hrál geniálně! To vím! Ale jak jsem to udělal, TO NEVÍM! Nedovedu to vysvětlit ani kontrolovat!… Jako my všichni, co brousíme okolo umění, co se okolo něj motáme, neustále hledáme ten kouzelný trik, kterým se otvírá tenhle kanál. Aby to pořád báječně hrálo, myslelo, tvořilo… Jenže to zaklínadlo je neopakovatelné, pokaždé zní jinak. Aby se znovu otevřel onen kanál, musí se zmizet z místa, kde se otevřel. Nečekat, nekřísit, nevracet se! Jít dál… Dál! Být rád, že zázrak přišel, a doufat v jeho opětný návrat.

    Každé představení se výrazně proměňuje společně s reakcí publika… FOTO archiv

    Mám štěstí, že náš klaunský obor ač řemeslně čistý a přesný, je zároveň plný improvizace, je nesešněrovaný textem, cizím tělem autora, ale jen a jen naším vlastním. Našimi možnostmi, omezeními, a tím přirozeně vybízí k neopakovatelným zážitkům. Známé, nazkoušené situace se vždy maličko mění, jsou viděné z jiného úhlu… Nejsme repertoárové divadlo… Každé představení se výrazně proměňuje společně s reakcí publika…

    Pot teče. Sotva dech popadám!… Rychle do studené vodní lázně!… Celý tělem projíždí příjemné mrazení, cukání, mravenčení… a omračující chuť na orosenou Plzeň! Sliny se jak po Pavlovově reflexu zbíhají, pění, bouří! Už paní Mojžíšová radila, při křečích, bolestech…

    Neber bobule! Raději si dej dvanáctku u Kocoura. Doplníš vitamíny, a je hned po všem! Žádná věda… Příroda!

    …Pravda!

    Studená chmelovina klouže po patře a uvolněné tělo jásá!

    Společně se střevním řevem ibsenovsko/olivierovském!

    SAUNA?!

    Zázrak!…Mirákl!… Který se stoprocentně vrací!

    ///

    Zveme vás do Strašnic a do Divadla Na tahu. FOTO archiv autora

    Zvu Vás na neopakovatelné představení Talířů

    – amorální klaunerie

    – 300 rozbitých talířů různými způsoby

    – 300 talířů rozbitých za hodinu

    15. 3. 2013 Strašnické divadlo od 19.00 – hrají Bilbo a Števo – režie Ctibor Turba

    www.reidinger.cz

    ///

    A se Sylvií Vás zveme na další setkání v Divadle Na tahu – Soukenická 29, v 19.00 – 21. 3. 2013

    Koncert Sylvie Krobové s Jiřím Bilbem Reidingerem

    host tentokrát: Katka Šarkozi s Romanem Pluhařem

    www.sylviekrobova.com

    www.kachno.com/sarkozi/index.php

    www.divadlonatahu.cz


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 25)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,