Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 18)

    Co je v paměti, je i v duši

    V jedné písni zpívá Jiří Bulis …je to pryč… o jednom života běhu. Ano, další prázdninové léto je v trapu. Pár okamžiků, které uvízly v bezedné paměti…

    Smutno bylo letos na Hrádečku… FOTO ALEŠ FORMÁNEK

    Chorvatsko, Podpora… Hladina se vrní pod námi. V ústech slanost. Barevné rybky pozorují nás vetřelce. Pomalu se k nim potápíme. Rozprchnou se do všech stran. Jen pod útesem se houpají ve stínu a až moje ruka, jež by je tak ráda pohladila, líně leč střelhbitě prchnou, aby až… Pod obřím balvanem rezonuje šplouchání, šustění, víření, bublání, sykot, ševel… po chvíli zhypnotizovaní minimalistickou, šamanskou monotónností omdléváte a hejna modroploutvých se řehtají, až jim ani žábry nestačí… a blaženě kuckají.

    Máchám rukama vleže na znaku a vysoko v horách se šine kamión, autobus… Hadovitá serpentina z nich mačká veškerou sílu. Je horko k zalknutí, funí, vzdychají… neslyšně, cikády vržou, až přebíjí veškerý pozemský hluk.

    Večer vzpomenu na cestu v horách. Pohlédnu vzhůru. Reflektory ozařují krkolomné zatáčky tisíc metrů nad námi a já v tichu čučím na fascinující loutkové dovadlo. Měsíc na hladině houpavě vlnivého moře mění svůj odraz. Chvíli je jako přesýpací hodiny, kužele se protahují, úží, všehochuť geometrií, veliký paprsek se lomí po špičkách vlnobití. To je osvícení, to je vypíchnutí detailu! Na to lidský um nemá…

    Bohdan Holomíček za námi promítá svým digitálním okem zachycený svět. FOTO KATEŘINA KROBOVÁ

    Spěcháme na slavnost na Hrádečku… Svitáka alias Havla, který otvírá dveře na půdě, střídá detektivní kabaret, toho koncert Sylvie. Já opět maličko frkám do picolo kornetu. Bohdan Holomíček za námi promítá svým digitálním okem zachycený svět, a když padne, černočerná tma připraví nebývalý zážitek. Na protější bílou fasádu Havlova domu vypouští desítky černobílých vzpomínek, z vývojky vytáhlých, ustálených v ustalovači, pod červeným světlem poprvé spatřených, stříbrem porostlých… které přímo souvisejí s místní florou.

    Reálné okénko, ve kterém svítí památeční svíčka, protože odkud Václav nedávno odlétl, vykukuje z fotografie Olga s Václavem. Realita se mísí s dávným zastavením, dávnou chvilkou… Tím se doba minulá definitivně protíná s dneškem.

    Je to dojemné, veselé, smutné, ale především maličko jímavě bolestné! Melancholie konečných, dávno prchlých dnů… Vše je jinak, jen štít domu zůstává stejný.

    Smějeme se tomu nebývalému zázračnému prolnutí, ale je to smích, veselí, při kterém zebe jinovatka v zádech, přestože je všude teplo a vlahý vánek ovívá opocené ruce, nohy. Srkáme skvělou pálenku, která hřeje víc a víc. Je vám zkrátka slastně, ale tam vzadu, uvnitř…

    Neboť, vše je opravdu jinak! Až se to svírá tam uvnitř. Krutě svírá! Společně s viděným letí hlavou vše zde prožité. Uvnitř v domě, za dnešním letním kinem… vždyť tam jsem poprvé sáhl Sylvii zamilovaně na nožku a Kešot se ďábelsky řehtal jak smyslů zbavený. Fousy mu zběsile lítaly jak prádlo na šňůře. Pěsti mu vyskakovaly zpoza stolu a ukrutně hulákal Vy mně vůbec neposloucháte! Já vám vyprávím svůj originální horor o Karkulce a vy zatím… No tak už běžte k sobě!… Nač tolik cavyků… Čučí vám to z očí, přímo sáláte! No tak se nedělejte a hop, hop… My se červenali a pod hvězdnou oblohou po pěšince k Andrejově chalupě jsme vášnivě mlčeli a báli se prudkých skutků, které by nešly vrátit a mohlo by se „to něco“ ztratit, zaplašit… O dva dny později? Jo! To už byla jiná…

    Ale Hrádeček?… Tady se dcera Bára poprvé postavila na své kmitající špalíky a přirozeně modrými zorničkami hleděla na stejné bělavé průčelí… Desítky zdejších rozhovorů, setkání…

    Teď stojíme šťastně vedle sebe, po víc jak dvaceti pěti letech, a přímo cítíme, jak ten čas minul… jako když překvapivě přichází podzim. Vítr se náhle zvedne, cosi studeného přinese a vy víte, že to je konec léta… Konec hřejivě prázdninových dnů. Konec čehosi svobodného, neukotveného a vám je najednou smutno, teskno, aniž víte přesně proč…

    Tečka. Černá tečka, která uletí do souhvězdí Velké medvědice. FOTO KATEŘINA KROBOVÁ

    Teď, jak letí obraz za obrazem na běloučkém štítu, se něco hluboko ve vás tetelí, že jste byli u toho, že jste přičichnul i k zastavené době, a zároveň cosi bodá, že ten dům je už jen a jen prázdná skořápka, kocábka bez kapitánů. Byl to nejsilnější teatrální zážitek několika měsíců. Tečka. Černá tečka, která uletí do souhvězdí Velké medvědice, kterou mylně nazývám Velký vůz. Nebo do jiného? Do sousedního Draka? Žirafy? Rysa? Lva? Vlasů BerenikyHonících psůPastýře?…

    Už odletěl. Ještě teď mi naskakuje kopřivka smíchosmutnění. Sentimentálním? …To ta paměť, která vše prožité mísí, hněte, plní kvasem… Paměť…

    Fotografie je jako nitky spojovaly s jejich mládím. FOTO archiv

    Někde jsem četl o lidské paměti, co znamená v našem pomíjivém životě… Vypukl požár ve starobinci. Stařenky se stařečky se podařilo zachránit, ale shořel jejich skromný, soukromý majetek. Hlavně jejich rodinné fotografie, památky, dopisy a cetky, které je jako nitky spojovaly s jejich mládím, láskami, životem plným síly, nadějí, touhy, doufání… Krátce nato začali ti staří umírat. Přišli o zbytek paměti, a jak říkával svatý Augustin – Co je v paměti, je i v duši.

    Někdy je vzpomínka protnutá s přítomností bodavá a vlastní paměť vyvolá tisíce asociací, možností… Přitom konec. Finále je koneckonců jen a jen součástí našeho pinožení, ne?!

    Klášter Bechyně je dávno odsvěcen a místní ZUŠ jeho prostory občas pronajímá. Tak se k nim dostala Ridina Ahmed a její Hlasohled zde uspořádal hlasovo/pohybovou dílnu nazvanou Příběhy kočovníků. Se Sylvií jsme tady s dvanácti účastníky vzájemně zkoumali naše fyzické možnosti. A jeho tlusté zdi, místo dvoru rajská zahrada, venkovní park s vyhlídkou na kaňon s rozčepýřenou Lužnicí, nás nemálo ovlivnily. Naše paměť se setkala s místní.

    Pár dní nato jedeme na Jawě 50. Nakoupíme a s vřelým, šťastným, spokojeným pohledem pohodových letních cestovatelů si to šineme Rymání. Tu se ze zátočiny vyřítí mladá slečna s Dacií, a místo aby kvílely brzdy, zaječí a šlápne na plyn. Po nárazu vyletíme ze stroje a ona jej, jako křehké mimino, ještě přes metr tlačí před sebou po zemi. Nadávám. Sylvie leží na napěchovaném batohu, který jí alespoň ochránil kostrč. Rozmáčklý jogurt prosakuje látkou až na šedivý asfalt… Pomáhám Sylvii. Hbitá sousedka volá záchranku. Vždyť ona se nezvedá, leží! Ona leží! / Ukažte… No vina je jasně na tady motorce, přednost zprava! / Já si taky myslím, že se mi měl pán na motorce vyhnout, je to jasně jeho chyba!

    Po nárazu vyletíme ze stroje a ona jej, jako křehké mimino, ještě přes metr tlačí před sebou po zemi. FOTO autor

    Přijíždí sanitka. Ošetřují. Mám tlak 180 na 100! S obří cisternou dorazí hasiči. Vyteklo něco?… Deci benzínu? Tak to zapíšeme do protokolu a… pojedeme… asi… ne?… Váš telefon! Policisté dají fouknout, sepíší, připraví podklady a čekají na dopraváky. Ti přijíždějí z větší vzdálenosti, od jiné nehody a opět sepisují, kreslí oranžovým sprejem na zaprášenou silnici, vyptávají se… Vina je naštěstí, z jejich pohledu, jednoznačně na straně dívenky.

    Belháme se pomalu k domovu. Soused pomůže zraněnému Pionýru na svůj návěs. Druhý den felčaři vytahují punkcí krev z kolene Jo, jo, vazy budou patrně přetrhaný… Tři týdny absolutní klid! Druhý den ale máme dvě představení v Čelákovicích. Další výzva komediantů?!

    Omotáváme, stahujeme končetiny jako Micky Rourke ve filmu Wrestler. Stejně pajdáme, ale lidé se culí… tleskají. Sylvii pár dní nato zjistí zlomeninu přednártní kůstky… No, hrůza! A další štace volají…

    Cestou na Červenou Lhotu, kde hrajeme pět dní dětskou komedii Vokův pes Vilém a na statku u Vaška KoubkaChotěvicích šansonový kabaret L´Ombre/Stín, potkáváme malé sele. Zpočátku se zdá, že nějaký šprýmař postavil vedle silnice jeho sošku, pomníček uhynulému tvorečku. Ale když přijedeme blíž, civí na nás malé vyděšené podsvinče. Očuchá rypáčkem rozpálený asfalt, pak cukne zpět. Opět vrní jemnými nozdrami… krok vpřed, úskok zpět. Rozpačitě tancuje krok sun krok, krok sun krok. Něžné miminko před neřešitelným problémem. Přejít, nepřejít? Kam vlastně? Maminka, svině, nikde. Auta s ním třesou… A když se jedno zastaví, jistě ne pro pomoc, ale pro nažhavený gril…

    Repro archiv Dr. Stuchlá

    Jsme to ale národ – milci selat, co?! Z civilizace se ocitáme na zahradě s chatkou, přímo u velikého rybníka Ratmírov, kam nás pozvala skvělá očařka, loutkářka, výtvarnice… hlavně ženská Stáňa Stuchlá. Vínečko, plavání na Adama s Evou, pádlování v loďce, praskající hořící krb, audiofonní nahrávka Sherlocka Holmese a jeho věrného doktora Watsona… i přes bolestivé hraní lázeňská pohoda!

    Jo, jo… Otevřené okno s Olgou, Václavem… Pionýr… Vyděšené sele… Stále máme funkční paměť, která nemusí spoléhat jen a jen na hmotné předměty. Ale čas pracuje rychle, a až i nám spálí ty cetky a provázky a skleróza vyhladí její zbytečky jako těm stařenkám… nezbude než zpívat …Je to pryč… nebo dávnou píseň Plastiků, kteří po době plné zvratků s ulehčením pěli Jen těm co je šedesát můžou se sklerózou klidně spát

    Ulehčení? Asi jo… Svatý Augustine…


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 18)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,