Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 17)

    Bublání vosího léta

    FOTO archiv Jiřího Bilbo Reidingera

    Neskutečná horka, voda se kazí, řasy rostou, zelená plocha se rozšiřuje a požírá své okolí. Samý vodník dirigující obří tlamy obtloustlých kaprů, línů, sumců lapajících po čerstvějším vzduchu. Artistně vyskakují nad hladinu jako jejich okřídlení sourozenci sekernatky či letuchy evropské…

    Obloha se naráz zatáhne. Vše ztichne a prudký poryv větrné smršti ohlásí blížící se bouři. Blesky jak stroboskop fázují pohyb veškerého dění na smýkané zemi. Trhané staccato… vzduch je rázem bez napětí a slunce může znovu vysoušet kalužinová zrcadla… O chvilku později pomáhá prozářit večerní tmu víc jak stovka světlušek. Zázrak! Hned studuji…

    Lampyris noctiluca – sameček. FOTO archiv

    Světluška – Lampyris noctiluca lidově nazývaná svatojánská muška. Známe ji především pro její schopnost, vyzařovat ze svého těla zelenkavé světlo. Všiml bych si jí jinak? Toto světlo mohou dokonce světlušky vlastní vůlí vypnout a zapnout. Létat umějí pouze samci, a tak hendicapované samičky musejí zářit, seč jim síly stačí, aby je jich budoucí milenci vůbec zpozorovali. Pronikavě nažhavená, vrnící se reklamní-neonová zadnička! Co to přenést na náš nedotknutelný druh homo sapiens?

    I když občas i dnes dámičky vypuzují takový šajn, že by omdlel i Don Šajn! NE?!

    Hlavní výskyt dospělých jedinců je v období páření, což ve střední Evropě připadá na červenec a srpen. Lightshow může začít! V teplých letních měsících svítí samičky při dostatečné tmě asi tři hodiny mezi desátou a jednou hodinou noční… a tak se vznáší provonělou letní nocí nejen duchové! Samci poletují se slabou lucerničkou a hledají samičky, které leží v trávě a svítí velmi výrazně, neb musí ukázat, že jsou k aktu připraveny. Když si ji pánové konečně vyberou, hned k ní přistanou, neboť páření a kladení vajíček probíhá na zemi. Přeci jen nejsou letečtí akrobaté/kaskadéři, kteří by náletově bombardovali nebohou krásku! Už tak to dá takovou námahu, že oba partneři umírají do několika dnů! Světlušky svítí díky bioluminiscenci. Je to následek chemických reakcí v živých buňkách a tkáních.

    Lampyris noctiluca – samička: Vybere si mně někdo konečně? FOTO SAJJAD HAIDER JANJUA

    Zvláště mě zaujalo, že při jednom z těchto procesů se odbourává luciferin! Že by další ďábelský Luciferův efekt psychologa Philipa Zimbarda, kdy studenti hrající vězně a bachaře propadli svým rolím natolik, že se navzájem mučili, trýznili i s jejich tvůrcem, který to fascinovaně pozoroval zvenčí? Jo, jo dlouhé prsty na hranicích dobra a zla šmátrají, experimentují, až se Lucifer zakousne… Do hlaviček nevidíš, ani zvířecích… ale pozitivní je, že tady se luciferin odbourává! Energie při tom uvolněná je vyzařována ve formě světla. A protože tento proces neprodukuje žádné teplo, je velmi efektivní – 90% vložené energie je přeměněno na světelnou! To je o mnoho víc než u žárovky, u které se většina energie ztratí v teple.

    Nenechte se zmást jejich drobným a nevinným zevnějškem. Když se totiž světlušky cítí ohrožené a vy nejste jejich typ, vaše lampička má jinou frekvenci světelného toku… dokážou bolestivě kousnout! RAF!… Tak tedy opatrně, polehoučku. Nešlapejte na hvězdy na zem spadlé s nebe!

    Claude Monet: Rameno Seiny poblíž Giverny – Mlha, 1897 – Soukromá sbírka. Repro archiv

    Pánové se mezitím honí loukou, polem, lesy po tisících jak žhavé jiskry… Jako by pokračovala magická Svatojánská noc a z jejích ohnivých vater se větrem šířily žhnoucí chuchvalce. Čiperné žhavé uhlíky roztrhané do miliónů živoucích mikrobů se motají do vlasů, kalhot, svetrů… Obloha není jen nad námi. Tisíce komíhavých žhnoucích bodů sestoupilo shůry a v rojích se prohání jak hejna mořských rybek. Prosmejčí každý kout! Kamkoli pohlédnete, vidíte těkavé žlutavé tečky. Na vrchu padá Perseida…přeji si… a v trávě laškuje, jako echo, ozvěna, blikající vábnička. Ta nad sebou vidí miliony nažhavených hvězd, možných milenců, další s protáhlým ocasem padá… Smutně zavzdychá Vybere si mně někdo konečně? Luciferin mizí ve zlatavé záři a Amorem trefený jedinec konečně spatří, zrychlí, usedne, nažhaví, ona prudce zhasne, aby on vzápětí spirálovitě prchal v dál… Jepičí tanec oranžových bodů. Claude Monet by se radoval, impresionisticky by tečkoval a tečkoval a tečkoval…

    Opět hromy a blesky! Zaženou něžné, lásce propadlé tvorečky, dole i tam navrchu… Hrádečkovské buky sebou šijí, strašidelně sklánějí divoce máchající větve v choreografii Boba Fosse. Jen popadnout partnera do pařátů a zavířit s ním radostně povětřím. Kroupy tlučou, hrozí svým lavinovitě zesilujícím rachotem…

    Osmdesátka na tachometru motocyklu o objemu 50 cm3 je už docela slušnou rychlostí. FOTO archiv Jawa 50 – Mosquito

    Ráno opět horko k zalknutí. Spěcháme za Jawou 50… a už drkotáme do chladivého lomu v Hříměždicích. Náhle čínská replika kdysi slavné české motorky začne podivně bublat, hrkat, chrčet. Hned si povzdechneme… Dojeli! Opět dojéchali!… Zjistíme co a jak a snažíme se nacpat vypadlý horký výfuk zpátky do motoru. Vypadne. Cpeme. Vypadne… Přivazujme jej tkaničkou… a jedeme! Opět Blum…blum blum… bublání utopencovo. Jo, provázek se přepálil. Další tkanička… několik kilometrů a blum…blum…blum…glo…glo…glo… Lidé se otáčejí, smějí, mávají… Nakonec se přeci jen v lomu s lekníny zchladíme a dokloktáme vítězoslavně domů. Boty bez kaniček padají z nohou… Ale doma je doma! U pečínky na grilu vzpomínáme na další cestovní karamboly, na ustavičné hrůzy z nedojetí na domluvenou štaci… na kejklíře Vojtu Vrtka, který nám nedávno na jihlavské pouti u krásného kostela pojmenovaném po Svatém Jánu Křtiteli vyprávěl:

    Kejklíř Vojta Vrtek. FOTO Kejklir.com

    Frčím na představení a najednou jdou přední kola každé jinam. Jen tak tak zabrzdím a hned volám impresáriovi, že dnes bohužel nedorazím, že… Tu naproti jede prázdný odtahový vůz. Zamávám na něj a už sedím vedle i se svým šmajdavým za zády. Když po pár kilometrech zjistím, že jede až do mého bydliště, zajásám… přeci jenom nebude den tak smoulovatej!… Tu projíždíme městečkem, kde bydlí kovář Píša, kamarád. Optám se mistra odtahováka, zda by nemohl složit vůz sám, když souhlasí, volám Petrovi, zda náhodou nejede tam a tam, že… nenechá mě domluvit… Jo, jo zrovna za chvilku, k mámě na oběd!… a tak vystupuju i s potřebnou rekvizitou, a než se on u mamky naobědvá, úspěšně dohraju a už i s maminčinými koláčky míříme zpět! On ale nezastaví u sebe, pokračuje dál a dál… Když se optám, proč, co to? S úsměvem prohodí – Mám čas a výlety miluju… a doveze mě až před můj dům, k odloženému vraku!… Chci přispět na benzín, nechce nic a šťastně mává z odjíždějícího auta… No nebyl to nakonec snovej den! Nejen, že jsem stihnul představení, ale ještě ušetřil za dopravu, neb odtahovák nic nechtěl… Jedu přece domů, ne?! Povídal… Není to Česko nakonec boží země plná andělů?!

    Jo, jo…

    Cestou zpátky nám přibyla další příhoda. Pneumatiky se nám zdály podhuštěné, a tak jsme je u pumpy hustili a hustili. Firemní měřák ukazoval stále málo atmosfér, a tak my pokračovali a pokračovali, funěli o sto šest, až se ozval sykot ssssííííííííííí a ventilek byl nenávratně přefouknut! Stržen! Už neudržel ani krátký dech!… Páčidlo, hever… a smích kolemjdoucích čumilů… těm je neuvěřitelně stále do smíchu!

    Aleš Lamr: Hvězdy (akryl na plátně). Repro Galerie XXL

    A štace střídá štaci… hrajeme na vernisáži Aleše Lamra v náchodské galerii U Mistra s palmou, Sylvie dostává obraz/dárek Hvězdný roj. Světlušky se tím připomínají. Hned na to svolávám publikum v Přibyslavi na Dvanáctém dnu výčepního listu, pár dní na to kabaret na Hluboké, HračkobraníKamenici nad Lipou, Horní Dubenky… Lítáme sem a tam.

    Gustaw Herling-Grudziński: Stránky z Deníku psaného v noci. Nakladatelstí Franze Kafky 2005 (na obálce grafika Jaroslava Róny). Repro archiv

    Večery před spaním pokračuji ve čtení skvělé knihy polského spisovatele, emigranta Gustawa Herlinga-Grudzińského Stránky z Deníku psaného v noci. Stovky zasvěcených postřehů z literárního světa, čtivé úvahy osamělého světoběžníka. Například zmínka o Orwellovi

    a jeho překvapivém článečku z roku 1940. Začínal „krutým žertem“. Jednou při snídani překrojil nožem vosu, která na talířku usedla na kapku džemu. Sála dál a ničeho si nevšímala, příliš zabrána do své lahůdky. Teprve, když se pokusila odlétnout, zjistila, že se stalo něco hrozného. A tak je tomu také se současným člověkem: nevšiml si, že mu ukrojili duši…

    Spojilo se mi to se smutnou filmovou komedií Sophie Barthesové Duše Paula Giamattiho, kde se lidé dobrovolně či za peníze zbavují svých duší. Dávají je do skladů, úschoven a zkoušejí jiné… Když chtějí zpět tu svou, ztratí se, je ukradena nebo je podle podepsané smlouvy nenávratně daleko, v cizím těle! Kam by firma došla, kdyby ji chtěl najednou každý zpět?!?

    Duše Paula Giamattiho / Cold Souls (r. Sophie Barthes, 2009). Repro archiv

    S tou vosou je to pěkný obraz. Představuji si současného poslance, úředníka, spotřebního nenasytného mamonáře… jak se láduje u svého korýtka, chlemtá, cpe do svého chřtánu sousto za soustem… vnímá jen a jen to, tím se láskyplně, naplno zaobírá… Zuby drtí trhanec z trhance! Sliny kapou, pění… Ohryzek poletuje jak hodinová kukačka nahoru, dolu, nahoru, dolu. Jak dobře zaseklý splávek. Dáví slastí, štká slastí… Vtom ucítí vůni pečínky… Tu by také jeho nenažraný žaludek chtěl! Sem s ní! Rychle!… Až teď zjistí, že se to griluje jeho dolní tělesná část dalším náruživým labužníkem… Ani nezpozoroval, že mu ji ušmikl. Vytřeští bulvy! K té pečeni se už nedostanu! Přitom je moje! Zloděj! Jak to mohl udělat?! Ta krutost! Dareba! Jak teď půjdu domů? Co řeknou sousedé?…  a tak gurmán požírá prvého, třetí druhého, čtvrtý třetího, pátý čtvrtého… Dvacáté první století! Civilizace jak má být, přitom se kdysi divili kanibalům! Hlavou kroutili, ošívali se FUJ! Jak se můžou jíst… Nechutné!

    Kanibalismus, rok 1571: Ein Erschröckenliche doch Warhaftige grausame hungers nott und Pestilenzische plag so im Landt Reissen vnnd Littaw furgangen im 1571 Jar (A frightful but nevertheless truthful cruel emergency of hunger and pestilential trouble which happened in such a way in the country of the Russians and Lithuania in year 1571). Repro Wikipedia

    Chááá…

    Dobře nažhavený gril!

    A…

    Dobrou chuť!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 17)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,