Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 12)

    Maják v kamenité zídce

    Milá krasacice, barokní andílku… – pohled z Massif Central na pohoří Cévennes v jihovýchodní Francii. Foto archiv

    Od René Levinského jsme byli pozváni na jeho film Gorila.

    Jako vždy vytříbená slovní ekvilibristika, tentokrát se slovníčkem „hustých vulgarismů“. Za chvíli si ale zvyknete a těšíte se na nová, překvapivá spojení, která skrz hravost promlouvají i k dnešnímu pomatenému světaběhu. Děj? Gorila je unesená ze ZOO partou svobodomyslných punkerů, aby konečně mohla prožívat své intimní potřeby, bez lidského dozoru. Nakonec je sexuálně zneužita samotnými zachránci a společně sežrána sladkovodním žralokem! Vše u pivka komentuje, v malebné zahradní putyce, skupinka divadelníků – teoretiků. Čirý závan undergroundu.

    V titulní roli Johana Švarcová. Foto mrdejgorilu.cz

    Druhý den večer při cenách Thálie aplaudují vestoje provolání oceněného herce – není zas tak mnoho druhů herectví – je buď špatné či dobré… Dále faktu, že je možné i dnes hrát normálně o lásce, zradě, životních peripetiích, a ne jen na chůdách či krkolomných štaflích s vyhrnutou zadnicí, tedy alternativně… ANO, Munzarovi rozumím, chápu ho, ale tomu nadšeně pleskajícímu davu moc nevěřím, myslím, že by z vaničky rádi vylili mnohem víc…

    Třicet let Bilbem

    Už třicet let jako Bilbo obveseluji tuto planetu. Foto archiv Jiřího Reidingera

    Jdu hrát Klauna Bilba, probůh pokolikáté už… Jo, jo… Běží to, běží… Už třicet let jako Bilbo obveseluji tuto planetu. Víc jak tři tisíce repríz původního kousku, který jsme v roce 1982 pro turné s Cirkusem Praga do zemí Střední Asie a Sibiře se Ctiborem Turbou vzkřísili, pokřtili, pojmenovali… Od té doby Bilbo vystoupil i v mnoha jiných hrách, kde si zachoval jméno, charakter – měnila se jen maska, kostým. Deklaunizace, Archa bláznů, Déboucher/Antikódy, Talíře… nebo francouzská komedie La peur a de grands yeux. To bylo v roce 1992, tedy opět dvacetileté výročí! Premiéra v chladu ojínělé, lednové Paříži a dva roky dojíždění do vysněné, sladké France. Tady se naplnilo mé dávné přání, kdykoli bude chuť zajet na kafíčko, ňamku… do… za devatero kopci, řekami, příkopy, močály… vzdálené Paris, udělej to!

    Paris je t´aime. Foto stylemarmalade.com

    Náhle jezdím kolem Eiffelovy věže po odehraném špektáklu. Triko promáčené potem a přede mnou večer i mého města, s jeho bulváry, kabarety, restauranty… Jsem jeho součástí! NEB… Hraju s francouzskou skupinou, bydlím s nimi v jejich rodině, bytečku… prožívám jejich strasti, radosti… Pryč je náhodný turista, je tu naopak denní domorodec! Jaká slast, vypadnout od českých rybníků, odpojit se od domácí hroudy… Jak ozdravné! Osvěžující! Představení, které napsal a režíroval Ctibor, pojednává o klaunovi/tulákovi, který se svým přítelem myšákem zavítá do krajiny, kterou postupně požírá zlověstná tma. Dětský strach má velké oči (La peur a de grands yeux)! Stačí, když se v místnosti zhasne světlo. Hned vše schlamstne černá díra, a vy najednou vidíte, co ani nechcete. Fantazie vytáčí obrátky mozkových závitů… Stará skříň chodí, rachá vrzajícími dveřmi… Plyšový medvídek zápasí na život, na smrt s kamarádem – vycpaným lvem. Auto, které bylo vymrštěno do prachu pod postel, pomstychtivě vyjíždí masakrovat vaše nohy, ruce… Někdy stačí otočit knoflíkem. Žárovka zažhne, a je po utrpení, ale… V našem představení naštěstí hned na začátku hlavní hrdina uschová světélko do klobouku, a když nenasytnost tmy vrcholí (je sežrán přítel myšák …a zlé obří zuby už, už chňapají po samotném klaunovi)… vzpomene si na hosta pod kloboučkem… rozdá jej rychle dětem v publiku a zavelí k vítěznému vrhání, světelnému kamenování TMY. Rázem je na jeviště vyvrženo vše strávené a na zadním horizontu se rozzáří malebně snová krajina. Malíř Jirka Sopko se sytostí barev vyřádil! Všichni radostí dupou. Dobro vítězí a divadlo může, s ohlušujícím rachotem malých podrážek, společně s mohutným řevem, rykotem:

    Encore clown! Encore clown! Encore clown! Encore clown!

    Encore clown! Foto archiv Jiřího Reidingera

    …spadnout! Občas dává drtivé vítězství zabrat i některým kolegům, loutkářům. Až si myslí, že se děti nadšením proměňují v malé ďáblíčky, kteří smetou nejen je, ale vše okolo. Pryč je střídmost loutkových pohádek! Klaunská anarchie vyvolává bouři, která pročistí vzduch a v srdci, mysli přetrvává dál… Jak já to znám! Mnohokrát na mě učitelky po odehrání, když mě děti rozjařeně objímají, mačkají… volají:

    Co teď s nimi máme dělat?… Jak s nimi můžeme jít normálně k obědu? Po ulici? Na hřiště?… Odvezte si je sebou, když jste je tak rozparádil!

    K tomu hrozí zoufale zaťatou pěstičkou…

    Teď si ujede a nás tu zanechá! Fuj!… Jim napospas! FUJ!… To byla pohádka s poučením?!… Že se nestydíte… Proboha, co teď s nimi máme dělat?!

    Všude křičí dějiny

    Při dlouhých toulkách Francií křížem krážem poznávám nejen přírodu – čtyři druhy moří, hory, neskutečná zákoutí malých vísek, ale především těch specialit kulturních, historických. Všude křičí dějiny… Každý kraj je jimi přecpán. Tady se prohnala kavalérie lidských nápadů, lidské tvrdohlavosti, umanutosti, lásky, krutosti… Spoluherci mě učí tříbit chuťové pohárky. V Normandii kravský steak, který před chvílí ještě běhal! U moře rozlupovat krabí klepítka, jíst škeble… V Bordeaux srkat čerstvé ústřice… Mladý kohoutek utopený ve víně… Víno! UF! Ten výběr, nekonečný festival odrůd… a nespletete se! Kolik premiér skvělých filmů, které k nám nikdy nedorazily…

    Francouzský herec Rufus (vl. jm. Jacques Narcy, nar. 1942) v Amélii z Montmartru. Foto hotflick.net

    V šatně sedíme vedle Rufuse, uhrančivého klauna, kterého znáte třeba z filmu Amélie z Montmartru. Hraje večer, my ráno… Společná večeře… Štace střídá štaci…

    Kupříkladu v Bretani v Saint-Brieucu v závěru komedie dlouho čekám na nasvětlení hlediště, dětí v publiku, abych jim mohl rozdat světlo. Osvětlovač asi spí? Čekání je nekonečné!… Nevydržím. Vrhám se ke světélku na okraji rampy, neb ho považuji za označení konce jeviště. Pád. Náraz. Přistávám na opěrátku sedadla v první řadě, kde naštěstí nikdo nesedí. Brýle padají. Ty světlušky zářily až z hlediště! Malá černoška podává brýle Monsieur, vos lunettes! a otřesený pokračuji v poslední, vítězné bitvě. Večer pak, pod bílou skálou na mořském břehu La Manche, s douškem famózního vína, pozoruji nafukující se bok. Bolest odlétá s tryskem koňských kopyt prohánějících se v písečných dunách. Jazz, bretaňské speciality… Luna lehce se vznášející nad obzorem… Nádhera! Druhý den srdce-beroucí zákoutí, i s naším malířem Zrzavým, v Roscoffu, pak okolí Lannion… Tady někde leží bájná vesnička s Asterixem, Obelixem a jejich galskou tlupou… Krása! Dva roky prchat z šedivé republiky do prosluněné, voňavé Francie. Cesta dlouhá víc jak osmnáct hodin. Nohy ukrutně bolí, svou oteklostí se podobají tykvím, ale vůně ulic jimi zatřese a ony běží, vrhají se do vřavy okolo. Podléhají!… Na prsou bezpečný kožený váček pro papírové franky. Občas byl nádherně nadmutý neb měli opravdu obří bankovky. Jak ony při prohrábnutí rozkošně šustily!… Škoda, že je nahradilo fádní euro!…

    Šapitó Voliere Dromesko. Foto dromesko.net

    Tolik objevů, zjevení – třeba – novodobý cirkus! Už dávno, před dvaceti lety! Archaos, Voliera Dromesko… všude mě vítají s otevřenou náručí, stačí špitnout, že jsem klaun a že dělám se Ctiborem. Jak oni umějí uhrančivě vyprávět své lidské příběhy, svým novodobým fyzickým projevem. Nejsou jen artisté, jen herci… ale setsakramentsky zajímavé lidské bytosti!

    Cévennes

    A místo které se mi nejvíc zarylo pod kůži? Jednoznačně – hory zvané Cévennes!…

    Končí společné putování. Ze spolukočovníků jsou dávno přátelé, a tak když uvidí v mé tváři smutek, vyzvídají. Svěřím se s osobní hrůzou – po měsíci odletěla naše druhá holčička i se svým andělem strážným, kamsi vzhůru. Polknou a střelhbitě nabízejí chalupu na jihu Francie. Kreslí mapu, spojení… do Cévennes! A my z bolavého, bodavého domova prcháme do… RÁJE!… Cévennes! Je to na okraji Massifu Central. Proslavil je už dávno skotský romanopisec Robert Louis Stevenson, který tu roku 1878 vykonal svou dvanáctidenní pěší pouť s tvrdohlavou oslicí, později zachycenou v cestopise Putování s oslicí po Cévennách.

    Massif Central v pohoří Cévennes v jihovýchodní Francii. Repro wikipedia.org

    Z Nimes přes Ales stoupáme hadovitými serpentinami do kamenného domečku. Kdysi v něm žili protestanti, jejichž ostatky stále odpočívají na soukromém hřbitůvku za domem. Voní to tu po hořčici, jedlých kaštanech… a Slunce nemilosrdně pálí. Chladivým balzámem je ledově modrá horská říčka. Jsme v skoro tisíc metrů nad mořem. Z rovné placky od Středozemního moře, se náhle zvedá statná, vypasené zadnice. Stovky vypouklých zadnic! Na nákup chodíme do mini vesničky Saint-Martin-de-Boubaux. Pijeme, jíme, civíme… Idylka. Majitelé nás varují před bouřkou a blechami, které bychom mohli přitáhnout od souseda Jackyho, co chová víc jak třicet koz. Starý beatnik nechtěl být závislý na proradné civilizaci, a tak prchnul i se svou ženou Clodine sem do hor. Mají čtyři děti, pěstují kivi a z kozího mléka vyrábějí sýr. Ten musí, aby přežili, vozit do velkoobchodu, a tak je jejich nezávislost maličko nahlodaná. Jednou, když si pochutnám na všech vývojových stupních sýra, od měkkého tvarohu po vysušený kámen, utíkám domů pod sprchu. Přesně podle instrukcí – šaty do pračky a prudkou vodou smývám přisáté parazity. V tom přichází zčistajasna zlověstná bouře. Blesky létají stále blíž, až jeden projede skrz tekoucí vodu i mnou. V pozoru stojí veškeré vlasy, chlupy… Kouří se ze mě… Mátoživě se vykulím ven na verandu, kde už žhavé slunce vysouší čerstvý vzduch. Já přežil! Ale pro blechy to bylo, panečku, totální od-blešení! Ani jediná se neudržela!… Jacky přináší vlastnoručně vypěstěnou „mariánku“, kterou mu často, závistiví sousedé vykopávají či ho udají, a úředník koná a on opět na jiném místě… Nezávislost je holt nezávislost! My mu pomáháme zalévat, plít a jsme poprávu odměněni! Je tu tak krásně, že se nechceme vrátit do české kotlinky. Proč? K čemu?  Bohužel zrovna vyhrává pravičák Le Pen a ten nemá rád cizáky. Tedy cizáky bez plné portmonky. Je nám tu tak báječně, že nás napadne, spojit s tímto místem i naše budoucí setkávání s odhmotněným andělíčkem naší maličké. Jak?… Napíšeme jí dopis, který uložíme do zdejší, dvou set let staré, kamenité zídky. Věříme, že tím přivoláme její polétavou duši. Jako v povídce našeho estonského kamaráda, spisovatele Arvo Valtona Návštěva za slunovratu. V ní mrtvý mladík putuje za svou dávnou, dnes zestárlou láskou…

    …Spokojil jsem se s malou komůrkou, moje milá měla svůj život a chtěla žít, duše její se otvírala, aby se tam vešli jiní. Rozplýval jsem se, téměř ztrácel… neměl jsem kam jít, byl jsem vděčný, že mě uchovala ve svém srdci, že ji žádná bouře nepřiměla mě vypudit, že se její duše, dokořán otevřená novým nadějím, nestala pro mě úzkou… Navštívena vzpomínkami zavírá oči má láska. Teď bych k ní mohl přijít ve spánku. Někdy se neovládnu: pozvu ji k sobě, rozpřáhnu ruce, ráno se pak bojím, jaké to bylo znamení, jindy mi třeba daruje teplou šálu, já jí vichr a změnu počasí; žijeme tak bouřlivým mladým životem… Vracím se domů a stále doufám, že jediná bytost, která mě váže k tomuto světu, přežije zimu a vzkřísí mě o příštím slunovratu.

    Au coeur des Cevennes, sur ces terres dures et arides, les agriculteurs n’ont jamais basculé dans les schémas du productivisme et du traitement chimique. Foto keldelice.com

    Ve stejném duchu píšeme dopis:

    Milá krasavice, barokní andílku! Sylvinko!

    Nic jsme nestihli! Nic! Ani si předat nepokoj svých temperamentních duší!… Jak perutě odletěly naše slova… rychle a splašeně… Z rozčepýřených vln nemůžeme sebrat pěnu, jež by hladila, konejšila… Vlny jen zalily naše břehy kalnou vodou… Topíme se, bez majáku… Tady v Cévennes je ale tak krásně, že osycháme a znovu dýcháme! Z utopenců jsou zázrakem provonělé, křehké bytosti! I ty bys tu pookřála! Proto se tu budeme setkávat! My doletíme odkudkoli a pak budeme společně rozjímat-plesat… Drahoušku, Baruška dokreslí obrázek speciálně pro Tebe, mladší sestru… Tímto dopisem se tady zachytíme pevným drápkem. Do této kamenné zdi budeme navždy uvězněni!… Dopis bude naší hlásnou troubou, která nás svolá ke společnému setkání… Navěky! Měj se a brzoooo v této horkem zalité vrchovině!

    Jo, jo… Čas peláší jak přílivová voda v La Manche… Je to už osmnáct let, co tu nejsi… Je to trysk… Hojivý? Mockrát jsme tam duchem takto rozjímali… Stále cítím vůni zdejšího povětří! A myslím na Tebe…

    Poslední mail

    Teď jdu ale oslavit světový den Malbeca 2012. Dvacet argentinských vinařů vyvalí své poklady… Pořád je co slavit! NE?!… Náhle zvoní telefon.

    Tady Drahomíra Škvařilová… Chtěla jsem vám oznámit, že v pondělí umřel Richard… Ráno jsme se rozloučili a za pár hodin ho našel syn na zemi… UF! Opustil nás další skvělý novinář, redaktor, spisovatel, kamarád, chlapík – Richard Škvařil, nedávno oslavil šedesátku…

    Zvláštní – ve stejné ulici vyskočil z fyzického těla i Martin Jirous – Magor!… Náhoda?! Jeho poslední březnový mail, po mém zdejším psaní o třešničkách a beckettovském Luckym:

    Milej Jiří, moc se mně to líbilo! Muka podobná traumatizující ambivalentnosti Tvé babičky znám taky; hezky se o tom povídá, ale až pak, žejo.

    Jaro je tady

    Začínám se dávat do pořádku, zřejmě se na tom lepšení dost podepisujou antidepresiva, která jsem po letech přemlouvání přijal jako součást denní výživy… No a taky se dělá jaro… Před chvilkou na mě zvonil soused, vlál trochu ulicí, přišel mi ukázat psa a pak mě zval na procházku – protože, jak pravil, je vožralej, ale pít nepřestane. Moje žena, která nás slyšela, uhodla z fleku tři postupné cíle naší procházky a pochválila mě, že jsem nikam nešel.

    Jestli to takhle půjde dál, mohli (a měli) bychom spolu vyjít na procházku; nabízí se výtoňská vinárna, ale i Symbiosa (někdejší Obratník) u Anděla atd. Ozvi se, budu rád – a domluvíme se.

    Ahoj! Richard

    Kapá, teče, stříká… potopa!… ale Malbec to není…

    The Cévennes are a part of the Massif Central. The region is known for its large community of Protestants, or Huguenots. During the reign of Louis XIV, much of the Huguenot population fled France, particularly following the revocation of the Edict of Nantes in 1685, but the community in the Cévennes largely remained in place, protected from attack by the hilly terrain. In French, the adjective derived from „Cévennes“ is Cévenol (fem. Cévenole), as in d’Indy‚s Symphonie Cévenole, a composer of ArdècheAtlantic coast meets warm air of southern winds from the Mediterranean and causes heavy autumnal downpours, often leading to floods. These are called origin (known in English as his „Symphony on a French Mountain Air“). The mountain range also gives its name to a meteorological effect when cold air from the épisodes cévenols. Převzato (včetně foto) z wikipedia.org

    Opět odlétám do sladké Francie… do Cévennes… ke kamenité zídce… k majáku, který hřeje…


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 12)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,