Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 103)

Pod nohy se mi motá víc a víc mňoukavých tvorů. Ve vsi jich bylo vždy dostatek, i sousedka chovala jeden čas víc jak osm mourovatých. Ale dnes je to jiné.

Mňou, MŇAU! Mňou, MŇAU!… Snad msta za nedávno zahnané, otravné šumavské koťátko? Mňou, MŇAU! Nebo snaha o podkosení domýšlivé člověčí nadřazenosti? Šlehnutí pána tvorstva? Mňou, MŇAU! Za čerstvě zazděnou zdí slyším strašlivé, zlověstné mňoukání černého kocoura od Edgara Allana Poa.

Mňou, MŇAU! Mňou, MŇAU! Myslíš, že utečeš? Že nepřijdou na tvé krutosti, zvrhlé zločiny? Mňou, MŇAU!…Před ničím neutečeš! Natož přede mnou! MŇÁÁÁÁÁU!

Navíc mám stále pod kůží bonmoty kňoura Begemota z románu Mistr a Markétka. Vždyť i skrz má ústa promlouval na scéně Stavovského divadla. Kupříkladu…

Opět jdu do Gribojedova. Ptají se mne na průkazku. Kroutím nechápavě hlavou. Spisovatel s průkazkou? K čemu ji potřebuje? Snad aby lépe psal? Nepotřebuji!… Vždyť se jmenuji Dostojevský… A oni odvětí – Ten je mrtvej! Já vykulím oči… Ne, ne… Není!… Ten je nesmrtelný!, a skočím lačně k prostřeným stolům. Dám si jako obvykle… jesetera na stříbrné míse, nakrájeného na kousky, proloženého račími hřbítky a čerstvým kaviárem! Pak vejce cocott s žampiónovým pyré v koflíku a drozdí filet s lanýži nebo křepelku po janovsku. Dále vášnivě spolykám sluky otavní či lesní, podle ročního období… A nakonec? Sídlo Masolitu vzplane. Zůstane jen popel!… Jo, jo… Stýská se po fantaziích,  kterým mozek rozuměl, které byly součástí našeho vnímání. Dnes se prorůstáme do světa, ve kterém bude kompjuter vše vymýšlet, domýšlet… Zadáš data a vyleze dokonalý produkt.

Mňou, MŇAU! Mňou, MŇAU!

Ano, ano… Přemisťování… Jistě znáte pohádku z Tisíce a jedné noci o pohazování s nebohým nebožtíkem. Tu ho poponesou, tu položí, tu vyloží, tu přiloží a ráno je překvapivě úplně na jiném místě. Podivná komedie může začít.

Z Orientu skočme pod Pleš.

Kdysi…, jedno ráno, zahlédneme na rohu naší ulice ležet kočku. Když za tři dny zmizí, oddechneme si. Páníček jí vykopal řádný hrob, poplakal, rozloučil se a slavně pohřbil. Ale ouha! Překvapivě stejná micka po pár dnech polehává o kus dál. No ano, je to ona! Jak se dostala z hrobu? Vyhrabala se z předčasného pohřbení? Za několik dní opět zmizí. Hurá! Bohužel jen a jen proto, aby se znovu zjevila o kus dál. Na jiné straně cesty. Třeba jí vykopávají jako krutého starostu Varlamova ve filmu Pokání!?  Ale znají místní dávné Abuladzeho podobenství? Je naše kotlinka tak kulturně vyspělá, aby…? Hra na schovávanou pokračuje týdny. Nakonec se nebohá kočka přeci jen vsákne do matičky Země. Dlouho dumáme – Co to mělo být? Znamenat? Po měsíci, kdy už je nevysvětlitelná příhoda zavalena dalšími příběhy, sedíme u souseda Pepy a on…

No přátelé, to vám bylo něco. Já uvidím přejetou kočku. Dám jí večer na kraj a ona se po pár dnech přemístí o deset metrů… Já žasnu!… No a k nevíře za týden jí mám zase přede dveřmi! Hrůza!… Zase ji posunu, a ona se jak bumerang stále vrací, sune ulicí… Byl jsem vyděšený, kdo se mnou hraje tuhle nechutnou hru!? Já šmíroval a šmíroval, kdo za to může. Nic nevypozoroval. Pak konečně zmizela… Až nedávno mi Franta odvedle povídá… Já ji nechtěl mít před vraty u baráku, tak jsem ji položil dál. No a další soused Olda ji nechtěl mít u sebe a vrátil mu ji zpět. On nevěděl, že tam byla, a tak si ji několik týdnů přehazujeme – Chvíli leží u mě, chvíli u tebe, chvíli u Oldy… Putuje ulicí jako živá!… Nikdo se k ní nehlásí. Chuděra! Nakonec se mi jí zželelo a šoupnul jsem ji do popelnice.

Záhada byla objasněna a zapita chutným vínem.

Mňou, MŇAU!

Vzpomněl jsem si na ni o letošních Vánocích, kdy jsem dlouho u našeho živého plotu, zimou prokřehlý, pozoroval jednoho nešťastného kocoura. Leží si, leží krásně natažený. Packu přes packu. Nevypadá na velké utrpení, trápení, ale tím, že se nehýbe, je zřejmé, že je to poležení poslední. Nachází se hned vedle silnice, a tak ho patrně srazil rychlý vůz. Není nijak viditelně poničený, asi se ještě stačil doplazil na okraj a tam… Čas plyne. Den za dnem. Začne mrznout. Rampouchy visí od okapů… Když kráčím okolo a vzpomenu, zahlédnu spáče na svém místě. Padá sníh. Vločka za vločkou. Jak péřová peřina zakryje i vypasené tělo. Že by ho nikdo nepostrádal? Tady je přece milujících majitelů! Ale nezaslechnu žádné úpěnlivé volání Macíčku! Macku… Matesi! Matýsku!… Mikši! Mikšíčku!… Kampak ses zatoulal?… Miláčku! Čeká tě pelíšek, teplá kaše… Ticho.

Týden odteče. Ledová krusta roztaje a nebohé tělo odpočívá ve stejné poloze. Čekám dost dlouho. Víc jak dva týdny. Nikdo si svého vykrmeného člena rodiny neodnese, ani si s ním sousedsky nehraje. Třeba o něm už vědí, uronili slzu a ťapkali dál. Jako jednou v Budějovicích na přechodu pro chodce.

Panička si hrdě vykračuje a za ní cupitá malý bílý psík. Mají k sobě blízko. Jsou  odění do stejně obarveného kostýmu. Tu se za jejími zády lanko lehounce napne a něco čvachtne, křupne. Ona se s láskou, netrpělivostí, něhou otáčí, řka: No, copak miláčku, už za chvíli budeš ve svém kutloušku… už…

Tu na konci vodítka spatří placatou kaši slisovaného psíka. Ji ještě automobil minul, viděl. Ale miniaturního parťáka na tenkém provázku nikoli. A ani nezaznamenal jakýkoli odpor. Cuk, hrk, škrk a odfrčel. Ona rychle polkne, odhodí vodítko a utíká k domovu. Ta vteřina překvapení, děsu, hrůzy, následné odhození spojnice s nebohým partnerem a střelhbitý úprk byly dokonalé. Dokonalý, mistrovský, groteskní střih. Žádné hysterické vodopády, lkaní, gestikulace. Nic. Minimalismus! Jen bleskové omrknutí, odhození a úprk.

Pohled na mrtvé tělo bolí a není síla na důstojné ukončení. Každopádně se dnem za dnem nikdo nehlásí, nikdo se neloučí s kocouří zdechlinou. Dál chrupinká věčným spánkem.

Na Boží hod vánoční to nevydržím.

Seberu veliký černý pytel a s lopatou přistoupím k nebožtíkovi. Je celý černý, jen s bílou náprsenkou a světlými packami. Takhle zblízka je přímo obří. S nataženými pařáty má jistě k osmdesáti centimetrům. Oči se dívají a dívají. Ani nemrknou. Dlouhé fousky se chvějí, dovádějí s větrem. Macatost budí respekt. Znáte horory. Sáhnete na zdánlivou mrtvolu a ona se najednou pobere… Mňou, MŇAU!… a zakousne se do ruky, nohy… Do nepřipraveného těla. Brrrr…

Mám respekt. Ztvrdlý, prkenný mňoukal se vskutku vzpěčuje! Naštěstí nehrozí jako kdysi rozpad tlejícího! To jsem na brigádě musel uklidit hnijícího zajíce a nejen, že mi v rukou zůstal jen jeden běh a ostatek ukápl zpět do porostu, ale hlavně ten nasládlý odér tekoucího, odcházejícího masa jsem cítil týdny na jemném nosním chřípí… FUJ!… Dnes kocour drží pohromadě! Naháním ho na lopatku. Klouže, padá. Bojím se přiblížit obličej, co kdyby… Mňou, MŇAU!… Smýká sebou. Pytel se předčasně uzavírá. Otvírám jej…

Ne nadarmo se ví, že mrtvá váha váží víc. To není najednou deset kilo, ale dvojnásobek. Nohou ho přistrkuji k igelitovému otvoru. Opět se uzavírá. Tenké šustící strany se nalepují jedna k druhé. Však znáte úmorné otevírání svačinových pytlíků!… Kruci! Proč je tak těžký? Dlouhý!?

Další pokus. Kolem drkotají automobily, zdraví mne sousedé. Třeba se zubí jak uklízím člena rodiny… Packa nejprv zajede pod šustící umělou hmotu a tu náhle vykoukne tady a pak zase tam… Mňou, MŇAU!… Hraje si se mnou.

Konečně je tělo v tmavém saku. Porozhlédnu se, které okno ožilo, která záclona se třepetá… Ale jen ukrajinská vlajka na sokolovně mává, loučí se… Pomalu šlapu k nádraží. Překročím koleje. Vánočně přeji starousedlíkům.

S rancem přes rameno budím zvědavost. Nalézám sympatický vršek. Tady bude poležení! Vysypu, usadím mourovatého spáče, aby jeho tělesnou schránku slunce definitivně vyprovodilo na druhý břeh, kde už nějaký týden mňouká jeho duše… Mňou, MŇAU! Mňou, MŇAU!

Dopadl nakonec celkem dobře. Lehké odpočinutí, pěkný rozhled z vyvýšeniny.

Kolem se pohybují jiní… Dál putují, škrábou o dřevěné plotoví, hlasitě mrouskají… Mňou, MŇAU!… Probůh! Snad si mne neoblíbili? Mňou, MŇAU!… Šelma za šelmou! Mňou, MŇAU! Obkličují mně?… Mňou, MŇAU!

P.S. Hvězdná kometa nedávno nevyšla jen nad chlévem v Betlémě, ale i nad studiem Jámor ve Střešovicích. To Sylvie zvládla, překvapivě na Tři krále, natočit svou šestou desku Chodec, která tentokrát vyjde na vinylovém LP. Usebraný vhled do vnitřního světa cituplné, dospělé ženy. Smířlivý, vyrovnaný smutek, ale i radostný nadhled kráčejícího poutníka, jenž pozorně všemi smysly pozoruje, sleduje své okolí. Co vidí, zahlédne, spoluprožívá během svého letitého putování po naší tragikomické, čarokrásné planetě… Pozoruhodné přitakání odžité sinusoidě, nahoru/dolu. Prázdnotu plnou lží, ignorace, arogance, zklamaní, bolestných ztrát zabydluje plností, křehkostí svrchované lásky, něhy, trvalých nálezů… Nadějí!

Šlápoty z minulosti
olivové stromy v hájích
nutící k zastavení

UKRYTI POD KOŘENY…

Je možné vnímat sebe jako chodce
pár kroků před
pár kroků vzad…

C’est la vie.

Chvíli se tančí kvapík, chvíli valčík, chvíli tango, chvíli famenco, blues, mamba, chvíli divoká tarantela… a chvíli danse macabre!

Tak to je, tak bude! Jak příjemné je aktivně, vyrovnaně přijmout osudové plynutí času.

Takové zvukové vibrace by měly letět éterem dennodenně! Ale přitom, zatím…

Krásu musíte hledat!…

A najdete!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 14. ledna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 103)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ