Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Clown Bilbo bloguje (No. 101)

    Lesy kvetou houbovými klobouky. Probarvené deštníky na každém kroku, pod každým keřem, stromem. Vedle holubinek nazelenalých, namodralých, azurových, chromových, mandlových, trávozelených, černonachových, smutných, sličných, odbarvených, březových, párkových, citlivých, jízlivých, jitřenkových… stojí ryzce smrkové, pravé, kravské, odporné, šeredné… Ne a ne přivonět k úchvatné, milované syrovince! A vedle další miliony četných čirůvek, muchomůrek, václavek, penízovek, pavučinců, hnojníků, bedel, klouzků, kozáků, křemenáčů, hřibů… Rozkvetlá boží zahrada!

    Podnikáme výpravy. Foto Kristýna Reidingerová

    Podnikáme do ní výpravy. Třeba s vnuky po Brdech. Okouzlení s úlovku zajištěné. Dědo zase další krasavec! Mamííí… Či na poklidné kochání za šumavskými přáteli k Losenickému potoku (zde). Tady musí  příroda přímo řádit. Další poklidná procházka začíná…

    Mňau!… Foto Pixabay

    Hned po pár krocích z pod kamene vyběhne malé strakaté koťátko. Kňučí, naříká, fňuká. Pomyslíme si – zaběhlo se? Nebo ho někdo nechtěl utopit v pytli a vypustil je do divoké přírody? Ať si poradí, poslouží jak umí? My ho politujeme a odkážeme k cestě domů. Mezi své. Chceme být sami a rozjímat v rozlehlých hvozdech. Nasávat háje, louky, ševelící bystřinu. Ono se nám ale neúnavně… Mňau!… bez ustání… Mňau!… plete pod nohy… Mňau!… Skuhrá mohutným pláčem a dožaduje se naší přízně! Mňau!… Zrychlujeme, běžíme, prcháme, ale ono s ještě větší intenzitou útočí na naše zemdlené city. Mňau! Jsem tu! Mňau! Vy mně nevidíte? Mňau! Vemte mně do náruče! Mňau! Obejměte, polaskejte! Mňau!

    Jakmile se shýbnu pro houbu, skočí šelmovsky na mou ruku. Všimnu si zadnice  špinavé od průjmu, pěny v očích. Ucuknu. Mňau! Mňau! Mňaáááu! CO TO máš? Mňau! Krucinál! Já tu stále jsem! Mňáááuuu!

    Dál pospícháme. Začíná se na nás vrhat. Útočí. Zakopáváme o ně. Vystrkuje naštvaně nakvašené drápky. Zachytává se kalhot, látky svrchníku. Lapá po tkaničkách u bot a neúnavně řve… Mňau! Mňau! Mňaáááu!… Mňau! Mňau! Mňaáááu!…Mňau! Mňau! Mňaáááu!

    Rozjímání, hovor je cupován na mikročástice. Na nervy někdo nezřízeně brnká… brnk, chříst brnk… místo hlazení. Mňau! Mňau! Mňaáááu!… Mňau! Mňau! Mňaáááu!…Mňau! Mňau! Mňaáááu!

    Mňau! Mňau! Mňaáááu!… Mňau! Mňau! Mňaáááu!…Mňau! Mňau! Mňaáááu! Foto archiv

    Naplánovaná pohoda je fuč. Dupeme, hartusíme, ale útoky pokračují a jejich intenzita stoupá. Mňau! Mňau! Mňaáááu!… Mňau! Mňau! Mňaáááu!…Mňau! Mňau! Mňaáááu!

    Krouží kolem nás. Mňau! Mňau! Mňaáááu!… Mňau! Mňau! Mňaáááu!

    Zacpáváme si uši, hlasitě vískáme, hlučíme, zvoníme klíči. Mňau! Mňau! Mňaáááu!… Mňau! Mňau! Mňaáááu!…Mňau! Mňau! Mňaáááu!

    Vrhneme se do hustého, neprostupného lesa… Mňau! Mňau! Mňaáááu!… Mňau! Mňau!…Mňaáááu!

    Konečně, až když vyšplháme do strmého, nekonečného vršku a pot z nás crčí, hektolitry slané vody!… ždímající pláč pomalu utichá… My ho neslyšíme!… HURÁ!

    Po chvilce úlevy nastává pocit viny. Opustili jsme děťátko! Co si chudáček počne? Samotné, opuštěné v divokém lese? Naštěstí o něco později naše šumavská domácí naše obavy, hlodajícího červa, rozptýlí, zažene. Hlavně, že jste jí nic nedali! Už byste se jí nezbavili a já bych jí měla na krku. Takových tu je…

    Krása… Foto FB

    Brodíme se dál voňavým lesem. Nalézáme klokotající Losenický potok. Pohoda! Opět se vykoupu v jedné z ledových tůní. Krása, a snad abych se zahřál, počnu s tlacháním o knihách, které jsem nedávno četl. Nejprve François Rabelais a jeho zpráva o obrovi Pantagruelovi. Jedná se o jednu část z pětidílného románu napsaného před pěti sty léty. Mezi středověkem a renesancí. Startovním základem byl jistě dobově populární jarmareční tisk, ale Rabelais jde mnohem dál. Ironicky tepe do všeho kolem a navíc se nebojí kritiky pobožnosti, maloměšťáckosti, tuposti, namyšlenosti… Odvaha v těch dobách nebývalá! Ale především humor!

    Vzpomínáš na našeho Sommeliera, tam se zpívalo několik jeho textů… Oba spontánně zapějeme. Ó vyschlo mi v ústech, vyprahlo v hrdle! Jazyk mi hoří! Hlava mi hvízdá! Duše píská! Útroby skřípou! Lekám! Lekám! Lekám!… Zalévejmež! Zalévejmež! Pijme pospolu!…

    Zajíci panáčkují, srnky koprní, kanci neryjí… a my pokračujeme v concertu Grosso! Vínko se na mne směje, miluji je, vždyť zahání smutek a probouzí ducha, milujeme se navzájem. Pustím-li se do něj, uchvátí mne, popíjím-li je, unáší mne!… Nechť zůstane tady až do mé smrti bílé a červené spojeno v mém těle!

    Nádhera! A tady jde jeho svobodný duch ještě dál! Z pšouků se rodí malí mužíci a malé žíňky, kteří následkem fyziologického procesu mají srdce poblíž hoven, a tak jsou zavilí a zlostní a rodí se z nich mouchy od krav… Pantagruel aby ochránil své vojsko, překryje je svým jazykem a všechno schová v hubě. Logicky pak vypravěč podniká dobrodružnou pouť v jeho útrobách… V poklopci dvě koule, v ruce pálku, pod talárem zákon – je čas na zahálku… Laškovat, vtipkovat, šunky si válet, dlouho v číši víno nepobude, ve zpěvu a lásce neotálet, nějak bylo, nějak bude… Nebál se ničeho! Rozmáchle velkorysý byl! I kousek moderního konceptualisty v něm pobýval!… Hele jak je tenhle kovář  krásně baňatý!

    A tuhle je hejno lišek! Foto archiv

    A tuhle je hejno lišek! To bude omáčka!

    Jo, jo… Modráky nebrat, ale tady je kilovej hřib!… Jakou má barokní nožku. Očistíš jí?

    Ano. Ten je řádně bachratý!

    Hlavně, že nezačala zase mňoukat ta ztracená duše.

    Nepřivolávej jí, prosím… Masáka chceš?

    Ani ne…

    Vyd. Triáda 2016. Repro archiv

    A ta druhá kniha byla od Itala Leonarda Sciascia Zmizení Ettora Majorany. Opět kupa podnětů…

    Hele tenhle je úžasný! Výstavní!…

    Pojednává o geniálním jaderném fyzikovi, který záhadně zmizí v předvečer druhé světové války. Sebevražda? Nebo únik před povinnostmi? Neboť on rozpoznává blížící se jadernou hrozbu, ke které by mohl svým umem přispět. A tak celý život jako by utíkal před svým talentem. Jako by se ho děsil. Vědět, že ho dovršení výjimečného díla zahubí! I Stendhal, Mozart zaháněli svou dokonalost, neboť… je-li dílo naplněno, dokonáno, pak přichází smrt. Veškeré chování je prostoupeno touto výstrahou, tímto strachem. Lstí a otálením hrají s časem, se svým časem, s roky svého života. Snaží se uniknout svému dílu, dílu, jež završeno završuje. Jež završuje jejich život. Ale můžete ho oddalovat, odhánět jak chcete, stejně je nakonec vypustíte ven! I přesto, že vás zahubí. Jako klauna v Úsměvu pod provazovým žebříkem

    Vyd. Votobia 1996. Repro archiv

    Hele i ta bystřina mámivě zpívá… Concerto Grosso!… Taky se mi vryla jedna pěkná myšlenka, že ošetřující lékař musí mít inteligenci svého pacienta, jinak ho nevyléčí. Proč? Protože tři čtvrtiny chorob lidí pochází z jejich inteligence…

    Že bych byla proto nemocná?…Nevím, nevím… Spíš je na světě víc a víc chorob, víc a víc specialistů a felčaři pak neví kudy kam, a tak zkoušejí, experimentují. Tu a tam jim to vyjde. Tu a tam ne.

    Tuhle pod kapradím je skupinka ryzců, co tak krásně krvácejí… Dneska je podobně zachmuřeně, jako když jsme nedávno natáčeli klip k tvé písní Podzimní. Místo plánovaného pikniku byly deštníky, gumové holinky… .Jo, jo… Prozřetelnost napsala svůj vlastní scénář.

    A byl myslím mnohem lepší než ten předem vymyšlený…

    Určitě.

    A hlavou dál letí slova… Podzim své listí shází, barvami všude hýří kolem nás…

    Zelená barva ještě, převládá…

    než se s deštěm zbarví podzim sám…

    Kam duše odvane nás v myšlenkách…

    Kam duše odvane nás v myšlenkách… Už se nemůžu dočkat! Já si sednu tady na ten oblej kámen.

    Já zase na pařez po skoleném mohykánovi. Ten má letokruhy!… Mrkni na tohle přírodní oko. Vypadá jako naše past v představení Smyčka.

    Ani nepřipomínej! Musíme ji pro listopadovou reprízu v Kaštanu celou obnovit.

    Jo, ale to je až za měsíc… Je čas… Pamatuješ ten skleněný oltář v Dobré Vodě? Vlastně tam měli skleněné vše. I stůl pro faráře i křížovou cestu… Náramně překvapivá křehkost v drsném, nemilosrdném kraji.

    Ale je tady krásně. Teskně a krásně.

    Je tady krásně. Teskně a krásně… Foto Kristýna Reidingerová

    Ano Šumava je Šumava…, jak vypráví zdejší usedlík Roman. Je to tu občas ostré, nepříjemné, plné paradoxů. Proto to ale miluješ víc a víc. Že nemáš rád sníh, hory? Jsi na horách a nad hlavou čtyři metry sněhu, který nikdo neprohrne!.. Jak třeba on, prťavý cvalda, musel pěšky do školy. Hned se ztratil. Když zkusil jet na kole? Rozmlátil se, neb skládačka se excentricky rozložila. Když použil sáňky, lyže? Vše končilo karambolem, ale škola, vzdálená čtyři kilometry na druhém vršku údolí, stále neúnavně volala.… Drsné mládí! I u nás, kousek odtud v Loučovicích, museli dojíždět děti z velkých dálav. Třeba i přes šest kilometrů. Hory, doly, les a rodiče neměli žádné auto, jen povinnost – každé dítě patří do školních lavic!… Že je mráz, neproniknutelná závěj sněhu, vichřice? Nikoho to nezajímalo. Škola… HOLA!

    No a jak říkal o pojídání všemožné havěti…

    O společnosti přátel, co rádi okusí vše, co les dá. Jednou pečeného jezevce, podruhé rysa, potřetí kunu, počtvrté vydru, popáté lišku… Teď se těší na vlka.

    Jak sbíral hlemýždě do frankofonních kuchyní…

    …a jednou přestali s výkupem. Zamrazil jich dvacet kilo a pak po kilech vyndával na labužnický stůl…

    Už je nechce vidět…

    Nebo jak byl podnikavý a prodával korálky americkým indiánům. Za barevnou, skleněnou, keramickou kuličku, hrudku stříbra…

    Když měl konečně domluven převoz přes oceán ve velkém kontejneru a zajel na vyhlídnutou skládku s kamionem…

    …našel tam zbrusu nové fotbalové hřiště. A bylo po kšeftě!… Jo, jo…

    Jé… jak se na mě šklebí rodinka křemeňáků!

    Pomalu se suneme k domečku… Foto Kristýna Reidingerová

    Košík přeplněný. Pomalu se suneme k domečku. Rozhlédneme se po otravném mňoukalovi. Šponujeme uši… Nikde nikdo… Ticho… Boží.

    Snad našel své opatrovníky, chráněnce…

    A nám se hlavou honí – co si počneme s dnešní úrodou?

    Nepůjdeme zítra raději nabrat energii ke kostelu do Strašína?

    MŇÁÁÁAU! Repro Pixabay

    MŇÁÁÁAU!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 101)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,