Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Cirkus Havel jede! – díl první: Villeneuve

     Souběžně s festivalem v Avignonu probíhá několik minut chůze přes řeku Rhonu, v městečku Villeneuve lez Avignon, další mezinárodní divadelní festival: Villeneuve en Scène. Na jeho letošní již patnáctý ročník pozvali organizátoři i brněnské Divadlo Husa na provázku, který v šapitó pro 140 diváků od 3. do 20. července hrálo inscenace Prase, Pižďuchové a Kabaret Kniha. Byl to začátek letošního evropského putování Husy na provázku v rámci projektu Caravan Mir, který je připomínkou akce z roku 1989, tentokrát však opačným směrem – ze západní Evropy do Moskvy. Na těchto cestách si režisér a umělecký šéf Husy na provázku Vladimír Morávek vede deník, který nám nabídl k publikování. Uvádíme plné znění prvního dílu – z cesty z Brna do Villeneuve a pobytu a hraní Husy na provázku na festivalu.

    Několik vybraných pasáží vyšlo v DN 15/2010. Další pokračování – z Belgie a Ruska – budou následovat v týdenních intervalech.

    30. června 2010

    Z Brna vyjížděli v devět, z Prahy v jednu. Hned na úvod nevzali Štěpánovi B. do autobusu velociped a nechtěli ani to prase – když jim nicméně řekli, že je to prase od pana prezidenta, obměkčili se. Ne však na dlouho – pořád mluvili o šašcích počmáraných a že něco tak výstředního už dlouho nevezli.

    Cesta ubíhala hezky. Kousek za Plzní je stihnul uragán a čtyřikrát byla zácpa. Oni si z toho nic nedělali – tetelili se: Jedou do Avignonu!

    Soňa Kalužová všem vyplatila evropské diety a oni si připadali jako významní umělci. První blinkal Jiří Kniha. Morávek pořád telefonoval synkovi, že má radost z těch jedniček samých, a  Vladimíru Hulcovi, kolik že to má být řádků denně. Slíbil Divadelním novinám psát z toho našeho putování do Avignonu deník. Na střídačku s Holendou a Kalužovou.

    1. července

    Noc proběhla dobře, hůře již den. Napřed je dvakrát zastavili celníci – pořád je chtěli legitimovat – jednou jízdní policie.

    Pak dojeli do Lyonu, kde jim řekli, ať si vystoupí – všichni že musí přesednout na jiný autobus. Ten, že zcela jistě přijede za půl hodiny a nashledanou.

    Autobus přijel za dvě hodiny, byl plný Turků a nebylo v něm místo ani pro ně, ani pro prase. Napřed jim řekli, ať sedí na zemi, pak je poslali městskou hromadnou dopravou na předměstí – tam, že už je někdo vyzvedne. Snad. Ovšem bez prasete – to museli nechat v úschovně na nádraží.

    Eliška Boušková poprvé brečela.

    2. července.

    Avignon je nadchnul. Pořád tam svítí slunce a vzduch voní. Na nádraží pro ně přijely tři sympatické Francouzky, pořád je líbaly a i jinak byly něžné.

    Hned v autě je poprosily, aby neříkali, že hrají v Avignonu, protože hrají ve Villeneuve – a to že je pro avantgardní divadlo lepší. Pak projeli branou a sklapla jim čelist. V areálu jakéhosi příhradního příkopu bylo cca dvacet obrovských cirkusových stanů, všude žárovkové girlandy a slunečníky a palmy, výstřední evropská mládež v různých kalhotách s děrami úplně všude dotýkala se jich něžně – tu a tam zažili i polibky. Na úvod je vzali do jídelny, pili různá vína zadarmo, jedli flambovaného úhoře a byli šťastní jak hrášek v lusku. Každý dostal svůj karavánek, poměrně obskurní – ale čistý, a volal domů, že je to tu prima.

    3. července

    Včera poprvé hráli. Dopředu jim říkali, že festival se teprve rozjíždí – a že nejpíš nebude mnoho diváků – ale to se sekli. Jméno Václav Havel zapůsobilo na Francouze úplně elektricky. Byla hlava na hlavě a spousty i stály. Po představení se volalo Bravo a Eliška Boušková dostala za stanem připomínky od nějakého Švýcara, odborníka na Havla. Řekl jí, že špatně přeložila větu Polibte mi prdel. Že tam měla blbě přízvuk.

    4. července

    Tak včera bylo diváků osmnáct – z toho ještě pět dětí. Nicméně na závěr byly ovace zas. Morávek zkrátil stopáž, řekl, že avantgardní divadlo nesmí trvat víc než hodinu. Řekl mu to jednou v Hradci na lavičce Josef Krofta.

    Dnes přesně o půlnoci jest vyhlášená akce – polepme Avignon plakáty! Každé divadlo má vyslat tři lidi. Od půlnoci se prý může v Avignonu lepit cokoliv kdekoliv. Oni s sebou pohříchu přivezli jen kapesní letáčky – ale zato asi tak  padesát kilo. Rozhodli se, že to zkusí: konkurovat francouzským billboardům českým letáčkem do ruky.

    5. července

    Včera před půlnocí se vydali v počtu devět s těmi svými 50kg propagace do centra. A uviděli neuvěřitelné věci.

    Úderem půlnoci se do ulic Avignonu – už tak neprůchodných pro všecky možné zahrádky a bary a fastfoody – vyrojilo obrovské množství šílenců, každý s sebou nesl žebřík nebo schůdky, anebo nějaká lana alespoň. K tomu několik balíků

    plakátů na kartónu – a začal to jeden každý hlava nehlava někam vylepovat. Šílenci šplhali po zdech domů, spouštěli se ze stromů – tu a tam někdo lezl i po střechách. Bylo to zcela bizarní. Během padesáti minut se Avignon proměnil v jedinou obrovskou plakátovací plochu. Propadli euforii a jali se ty své letáčky vylepovat na nejobskurnější místa – hýřivě je svazovali do řetězů, v řetězech zavěšovali do baldachýnů nad hlavy pobavených obyvatel města. Policie to nejen že nerozháněla – tu a tam dokonce i někomu podržela žebřík. Jako například Vrbkové. Nakonec byl ale hlavním hrdinou noční akce Václav Hanzl. Vyšplhal až do třetího patra Papežského paláce, nalepil tam za okýnko: Václav Havel – Le Cochon a Vezmi svoji lásku do Divadla Na provázku.

    Vrátili se ve tři v noci vysmátí jak lečo. Zjistili, že co tam nebyli, usídlili se u jejich karavanů pávi.

    6. července

    Pávi řvali celou noc.

    Ve vedlejším stanu pořád dokola cvičí nějaká dechovka. Do toho měli ranní generálku na Pižďuchy. Od devíti od rána. V deset třicet dorazily děti.

    Pohádka jim připadala trochu záhadná – inu: napsal to Havel a režíroval Morávek – ale neutekly. Vladimír Morávek si koupil v asijském obchodě dost divnou pokrývku hlavy s copánkem a Andrea Buršová řekla, že Avignon je nejkrásnější město na světě. Telefonoval Petr Oslzlý, že nepřijede.

    Večer dorazili recenzenti.

    Kvůli jednomu úplně nejdůležitějšímu museli začít o pět minut později – bral těsně před začátkem Prasete parní lázeň.

    Když představení skončilo, museli odpovídat na různé dotazy, co se pana prezidenta týče – jak se má, co bude s eurem a zdali je skutečně Prodaná nevěsta páně prezidentovým dílem. Že je jakožto operní skladatel úžasný talent. Tak to všechno uváděli na pravou míru, Eliška Boušková dala kolovat scénář s poznámkami a šli všichni na večeři. Byly krevety.

    7. července

    Dnes to všechno začalo na ostro. Což konkrétně znamená, že Jiří Kniha včera vůbec nešel spát – kolem půlnoci sezval do provázkovského stanu asi devatenáct umělců z celé Evropy – tam je pak fascinoval písněmi Karla Plíhala a moravskými lidovkami. Umělci se nenechali zahanbit, doprovázeli ho na bonga, různé trouby a dva klavíry s takovou intenzitou, až volali z radnice, jestli by to někdo proboha už nezastavil – ty brazilské domorodce.

    Pak byla o půl desáté zkouška na Pižďuchy, Jiří Kniha byl smrtelně bledý a Štěpán měl průjem. Jiří přiznal, že usnul na toaletách a noc že byla krásná.

    Na Pižďuchy bylo plno – děti a ještě víc rodiče radostně přitakali příběhu a děti na závěr byly hrdé na Václava Havla jako na nějakého svého tatínka – že to tak hezky umí: vyprávět pohádky.

    8. července

    Včera měli nakonec ještě i zážitek. Byli na Spartacovi francouzského divadla Théatre La Licorne. Šlo se tam dvacet minut do starého města, pak se muselo dozadu na takový plácek – tam stála zvláštní dřevěná aréna obklopená zrcadly – do těch zrcadel se svítilo, takže uvnitř bylo zcela zvláštní mihotavé světlo – to aby si jeden myslel, že je ve snu.

    V tom snu pak hráli dva operáci a tři neobyčejně šikovní loutkovodiči – postupně animovali několik tisícihlavých armád, tygra v nadživotní velikosti, slona v lehce podživotní velikosti, tisíce mrtvých, věčnost a generální štáb dvou nejmocnějších armád světa. Bylo to fascinující. Jako kdyby si bratři Formanovi pořídili ještě tři bráchy. Hned si vyměnili vizitky – Morávek by to představení hrozně rád představil na Divadelním světě Brno 2011.

    Ráno vstali brzo – v deset měl být společný průvod městem. Oni se přitom předtím chtěli stavit na trhu. Každou středu totiž bývá ve Villeneuve trh. A zas z toho měli zážitek. Stovky trhovců a mořské plody a bubny z Afriky a malá rajčátka a meruňky a broskve a latimérie a hodinky a životopis Karla Gotta v němčině a šneci, co se nebojí – pomalinku lezou sem a tam krabičkou. Nádhera. Největší fronta pak byla před gazíkem, co v něm točili víno proudem. Francouzi si každý nesl svůj plastikový barel, spořádaně stáli ve frontě, mlčeli – jen se tak nějak spokojeně usmívali. Někdo měl ty barely i dva. Jedna babička tři…

    Pochod byl rovněž vydařený. Přijela dodávka se zapřaženou vlečkou – na ni se nasáčkovalo asi tak dvacet muzikantů různé národnosti a Morávek. Ten hrál na zvonečky. Jeli městem, hráli závratné rytmy a Avignon se na ně usmíval, inkasoval mraky letáčků a pořád dokola sliboval, že se zcela jistě dostaví. Pak na náměstí vedle Papežského paláce zazpívali Proč bychom se netěšili a Zabili, zabili- načež se stali miláčky davu. Avignončané se na ně usmívali, pořád se jich lehounce dotýkali a Eliška Boušková dostala nabídku k sňatku. Pak jeli na valníku zpět, Eva Vrbková stála na korbě – a ač byla původně nasraná, tančila na střeše s tak závratnou radostí –  až to místy zastavovalo dopravu.

    Přijeli zpocení jak prase – tak si rovnou na plácku u karavanů nainstalovali České moře.

    9. července

    Včera měli zase zážitek.

    Byli na zahajovacím přestavení oficiálního Avignonu.

    Režisér Marthaler tam režíroval cosi, co by se mohlo jmenovat Kdyby ty stěny – kdyby ty stěny mohly mluvit! – ale nejmenovalo se to tak – jmenovalo se to Papperlapapp – a bylo to o tom, co všechno si asi pamatují stěny Papežského paláce.  Jak to dohromady nedává žádný smysl – leda snad, že krása spasí svět. Konkrétně tam jedenáct francouzských herců, kteří všichni vypadali jako životem obroušení obtloustlí maloměšťáčci, dvě a půl hodiny stáli, mlčeli, neviděli, souložili, ječeli, mlátili s sebou o podlahu, stáli zády patnáct minut, chtěli si udělat čaj – ale nešlo to, usínali na katafalcích, propadali, hořeli, chodili pořád dokola třicet metrů tam – třicet zpátky. Bylo to fascinující. Během těch dvou a půl hodin odešlo cca dvě stě diváků – nás zbylých sedm set deset ale vydrželo do konce. Na děkovačce se pak strhla obrovská mela – stovka nás dupala a volala Bravo!, druhá stovka bučela a volala Hanba! Ostatní diváci nevěděli ke komu se přidat – a tak raději v panice odcházeli. Němečtí herci neztráceli eleganci, ani když po nich někdo něco hodil a Morávek byl bez sebe nadšením, šel to panu Marthalerovi říct osobně, ale zabloudil – dorazil na nějaký milionářský banket, snědl tam devět ústřic – a šel zase do campu.

    Ráno hráli Pižďuchy – tentokrát už stan praskal ve švech, děti se smály, Havlovi rozuměly, držely palce Holendovi, aby se taky nestal Pižduchem – a na závěr měly radost, že přišly. Vyřiďte panu Havlovi, že je velkým dětským autorem – řekla jim pak jedna paní učitelka na rozloučenou. Tak to rádi posíláme dál.

    10. července

    Včera zažili zas výborné divadlo. Tentokrát od německého souboru Ton und Kirschen. Představení se jmenovalo Perpetuum mobile a šest charakterních herců v něm na střídačku hrálo podle Stanislavského, jezdilo na velocipedech, tahalo za různá lanka a ve vrcholné scéně vodilo obrovskou loutku. Morávek je zas hned chtěl pozvat na příští Divadelní svět Brno – načež mu sdělili, že tam už letos byli – dokonce snad na jeho doporučení. Tak se styděl. Dnes přijede dalších pět členů výpravy – třikrát už volali z autobusu, že se těší.

    11. července

    Všichni dorazili v pořádku – byli unavení a teteliví, Renata Vítová přijela i s chlapečkem. Nejdřív se pořád řešilo, kdo kde bude spát – nakonec Josef Hervert skončil v apartmá Petra Oslzlého (viz foto), Jiří Hajdyla si ustlal pod diváckou elevací a Václav Hanzl se rozhodl vyřešit to alkoholem.  Morávek dostal vizionářský záchvat, společně s Daleckým, Tellerem a Vojtou zbourali polovinu zapůjčeného francouzského stanu – následkem čehož se otevřely nádherné průhledy do krajiny a tábořiště herců. A hlavně se tam uvnitř konečně začalo dát dýchat. Morávek zářil vizionářským přetlakem, ostatní byli spíše nejistí. Pak měli zkoušku na večerního Jiřího Knihu hledajícího – kteréžto představení počtem účinkujících stalo se prozatím vrcholem našeho zdejšího účinkování: účinkujících bylo devatenáct. Francouzské publikum (v počtu devatenáct diváků) se velice brzy dostalo do varu, skandovaně tleskalo, ba i ječelo – na konci konsternovaně opakovalo, že to byla krása a Kniha že jest král. Tak se na jeho počest opili, hráli až do tří do rána různé písně, postupně zaplnili stan tak, že v něm nakonec nebylo k hnutí – všichni jim pořád říkali, že kterak oni zpívají – to se hned tak neslyší a Filípek se neprobudil, ani když Štěpán Baloun ve dvě hodiny v noci hrál Zabili zabili, do toho Morávek kladivem mlátil do nosných tyčí stanu, Renata Vítová vylezla do kupole stanu – a nemohla pak zpět.

    12. července

    Někdo přes noc vyžral ledničku. Říká se, že to byl Hanzl- ten to ale popírá. Načež odjel i s Vrbkovou, Knihou, Hajdylou a Daleckým do vlasti. Už došla i sms, že jsou v pořádku doma – a že je jim teskno. Přijel Marián Amsler a Nika Brettschneiderová a dva loutkáři a ještě jeden loutkář. Všichni bydlí u nich ve stanu.

    Večer byla premiéra Prasete v novém obsazení a Morávek byl jednak spokojený, jednak chce zítra hodinu a půl připomínek.

    V noci pak konali půlnoční průvod městem. Stavěli se na různé kašny a schody před bankovními úřady a parkovací místa pro rychlou pomoc – pořád dokola zpívali Proč bychom se netěšili a Zabili zabili. Do toho Renata Vítová jedenáctkrát vystřihla nějakou árii a Vanda Drozdová podala důkaz, že Eva Olmerová má konečně následovnici. Stali se miláčky davu. Rozdali 14 kg letáčků od Martiny Měšťanové, ustavičně si je někdo fotil a nechával si vysvětlit cestu do Villeneuve. Největší srocení se jim podařilo vytvořit u vchodu do biskupského paláce. Když tam už potřetí zpívali Dobrá věc se podařila – vyběhl z baráku hrozně zpocený pán a naléhavě jim sděloval, že pan režisér Marthaler je nasraný – a ať okamžitě přestanou, jinak že dá zastavit představení. Přijela paní ředitelka Pospíšilová z Divadelního světa Brno.

    13. července

    Přijela Eva Morávková a Alexandr Morávek a Lucie Němečková.  Štěpán se už nebojí pozdravit – mersi z boku a olevúchro jsou první náznaky jeho touhy mluvit plynně francouzsky. U snídaně si nikdo nebyl jistý, jestli večer hrajeme Prase, nebo Kabaret – jestli je čeká druhý den zkouška, nebo Pižďuši, hromadný průvod, anebo výlet… Každý tvrdil něco jiného – nakonec se nicméně shodli na tom výletu. Konečně.

    Eliška Boušková byla viděna kolem 24 hod, jak si jde čistit zuby (tvrdíc, že jde spát), nikdo ji ale neviděl vracet se, až ráno – prý potkala pět bobrů a trochu se s nimi zapovídala.

    14. července

    Bylo teplo a byl výlet. Do toho měli Francouzi státní svátek, autobusy nejezdily a v jedenáct v noci vylezli všichni na kopec, aby si tam užili ohňostroj na oslavu republiky. Chrlení ohně bylo dlouhé a vydatné. Petr Oslzlý telefonoval, že se zdrží v Paříži – měl tam večer schůzku s Peterem Brookem.   Kolem půlnoci pak začal v internetovém stanu neuvěřitelný večírek. Celkem devět bubeníků z různých divadel začalo na oslavu festivalu a taky Rovnosti a Volnosti a Bratrství mlátit nehorázně do bubnů, do toho různé herečky vyzývavě tančily a různí mužové svlékali se do trenýrek – a nikdo nespal v okruhu asi tak kilometru. Celé to šílenství trvalo asi tak do pěti do rána, jeden buben hrál ještě o půl osmé. Na druhý den pak bylo z pochopitelných důvodů naplánováno volno od divadla.

    15. července

    To volno se nás ale netýkalo. Ještě v době, kdy se myslelo, že přijede i Václav Havel – to aby zkrášlil festival – naplánovalo vedení, že v tento den sejdou se všichni u nás ve stanu – a tam že zažijí radost. Když se pak ukázalo, že pan prezident točí a nepřijede, trochu to zkomplikovalo zadání – nicméně ten den nám už zůstal. Tedy všichni vyspávali po onom sedmihodinovém bubnování – jen my ne. Uklízeli jsme stan, sháněli kytice a čisté ubrusy, do toho Martina Krátká jala se šéfovat kuchyni – na naši počest měl se ten den k obědu dávat bramborový salát s platýzem.

    Večer se pak skutečně dostavili úplně všichni. Hrál se Kabaret Kniha aneb Provázek hledá společnou řeč se zbytkem Evropy. Stan praskal ve švech, šest mezinárodních dvojic stalo se miláčky publika (ještě dvě hodiny před začátkem usnesli se na kulatém stole mozky festivalu, že společný projekt není možný- protože tady se nikdo nedomluví vůbec s nikým), volalo se Bravo a volalo se Hurá. Do toho se zpívalo, největší ohlas měla Renata V. s Mozartem a pak Miloš Štědroň s tím jeho  Zabili zabili – v úpravě pro šraml.

    Pak byli šťastní a milovaní – pořád jim někdo chodil říkat, že se to povedlo, přijel Petr Oslzlý a Vladimír Morávek na tiskovce přečetl esemesku od V.H. Spát se šlo v pět.

    16. července

    Nenápadně se změnilo klima. Začalo být ještě větší vedro, ve sprchách jim pořád někdo sděloval, že včera to byla krása – a začali konečně chodit Francouzi. Už na dopolední Pižďuchy byla stovka diváků, na večerní Prase taky tak – a možná víc.  Morávek zářil spokojeností a Martina Krátká řekla, že pro ni už nebude problém zazpívat cokoliv, Josef Hervert brilantně lozil v lanoví a Martin Falář se stal virtuozem v oboru charakterní herectví. Petr Oslzlý měl hezky navštívenou přednášku o Havlovi, Nika Brettschneiderová zahořela pro myšlenku představit Prase ve Vídni, Štěpán P. si v rauši vyholil chlupy na prsou a Morávek zhlédnul dvě skvělá představení – Ca tourne pas rond Campagnie Babylone a Yagas Fire souboru Buchingers Boot Marinettes. Obojí s loutkama, obojí pro děti a obojí velmi podobné nejkrásnějším představením Josefa Krofty. Velká dobrodružství ve snových krajinách. Pak Morávek ztratil klobouk, Renata Vítová vyplivla špunt a Pavel Zgarba si koupil obrovskou rozmarýnu. Odjela paní ředitelka Pospíšilová, předtím ještě řekla, že Avignon sice nastavuje laťku vysoko, Divadelní svět Brno nicméně tu výzvu rád přijímá.

    17. července

    Ten den měli zas štěstí na zážitek. Byli na představení Compagnie Oposito La Caravane de Verre, voyage au pays D´Émile Gallé. Na louce stála ve velikém množství různá zrcadla a vy jste se v nich viděli chvílemi hrozně tlustí, chvílemi s obrovskou hlavou, chvílemi tencí jak čára, chvílemi neforemní jak Leoš Slanina.

    Pak vás ve skupinkách vodili kolem různých karavanů, každý byl výstředně pomalován a okýnkem byl vidět zázrak. Nakonec jste  skončili na takovém jakoby náměstíčku – dva pánové v bílých fracích tam hráli na skleničky různé slavné melodie lidstva,  z karavanů vylezlo šest operních subret a každá cosi zpívala o l Bohu a tušení souvislostí – do toho se vznesl obrovský balón a publikum sedělo na trávě – připadalo si, jako by bylo v říši divů a na konci nikomu nechtělo se domů – no ale muselo to být. Tak tedy všichni přešli do toho našeho stanu s odkrytými stěnami – a byli šťastní alespoň tam. Na závěr Judita řekla Morávkovi, že to byl moc dobrý nápad – zbourat ty bariéry.

    18. července

    Odjela Eliška Boušková – má představení v Praze. Místo ní se do zlatých šatů oblékne Lucie Němečková. Už zítra. Tak kvůli tomu zkoušeli asi tak šest hodin. Jinak se nedělo nic – a oni se tudíž  rozhodli vyrazit k moři. Konečně. Někdo jel v nákladovém prostoru dodávky, někdo stopem, někdo šel spíš pěšky. Bylo to padesát šest kilometrů. Moře bylo ledové jak sviňa.

    19. července

    Dnes měla Lucie N. premiéru v těch zlatých šatech. Trochu se zajíkala, ale slušelo jí to. Diváků bylo nemálo – to znamená zase asi tak třicet. Měli prý nemalý zážitek. Alespoň to říkala jedna paní, co nám po představení donesla koláč – na tom koláči bylo marmeládou napsáno VIVAT HAVEL!

    20. července

    Naposled se hrálo Prase. Lucie Němečková byla již bravurní a Vladimír Morávek odjel do Monaca na výlet. Poslal odtud SMS, že je tam krásně, moře že je vlahé a Holenda, že bude nejspíš hrát v Akvabelách. To je ten jeho nový film, co se má točit příští léto. Do vlasti odjel Petr Oslzlý – ještě předtím řekl, že tohle léto nejspíš změní Provázku život. Že má předtuchu.

    21. července

    Nejmladšímu členovi výpravy – Jakubovi Vítovi bylo dnes rovných pět. Tak se zpívaly písně, dávaly dary a krájely dorty. Pak byly i nějaké polibky a různá vzletná slova a objetí letmá i dlouhatánská. Ondřej Jiráček vyfasoval jedenáct papírků s různými adresami, na něž slíbil, že zcela určitě odepíše, Simona Zmrzlá báseň od francouzského obdivovatele a Prase od Ladislava Sůvy nového pána. John K. slíbil, že ho vezme rovnou do Belgie – to aby se s ním nemuseli tahat přes půlku Evropy. Projekt CARAVAN MIRA tam za deset dní pokračuje… Těch deset dní je třeba k tomu, aby se všechny ty stany rozebraly, převezly a postavily zas.

    Autobus do Prahy měl na příjezdu zpoždění. Ale málo, jen něco přes hodinu.

    Doma byli o tři hodiny později než měli. Připadali si, že zažili něco dost snového, ale nechtělo se jim o tom mluvit.

    Praha voněla a Brno vypadalo jako nejkrásnější město světa.

    Díl první: Villeneuve
    Díl druhý: Namur
    Díl třetí: Moskva


    Komentáře k článku: Cirkus Havel jede! – díl první: Villeneuve

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,