Cirkus Havel jede! — díl druhý: Namur
Husa na provázku se po účinkování ve francouzském Villeneuve vydala s inscenacemi Prase a Pižďuchové na první zastávku letošního projektu Caravan Mir, do belgického Namuru. Vladimír Morávek si opět vedl deník.
Čtvrtek 6. srpna
Měli vyjet z Prahy o půl šesté – ale nevyjeli. Čekalo se na přípoj z Košic. Hodinu a půl.
Všichni seděli trochu nasraně v autobuse a do toho Morávek telefonoval s Lidovými novinami o tom, kam zase jedou. Pořád používal přechodníky a do toho jedenáctkrát vyslovil slovo krása. V Bruselu vystoupili v šest ráno. Měli dvacet minut čas- tak šli na kávu, Morávek pak na náměstí. Vrátil se zcela okouzlený, pořád říkal, to ať se jde Staromák vycpat, a málem nestihli přípoj. Pak je nikdo nečekal na nádraží, dojeli místo do hotelu na onu pláň, co tam stály všechny ty stany – jejich hned u vchodu – pak dostali kávu a dozvěděli se, že na hotel můžou až po čtvrté – tak si alespoň šli prohlédnout areál. Úplně je to nadchlo – už v tom Avignonu to byla krása – tohle ale tu vzpomínku ještě předčilo. Představte si sraz nejvýstřednějších divadelních staveb, přidejte jednu vzducholoď a sto balónků – a tak nějak to bylo. Pak měli od tří zkoušku na Pižďuchy, od pěti na Prase – tentokrát se sešli v obsazení, které spolu ještě nehrálo – pak bylo sedm a nějaký Francouz jim další zkoušení zatrhnul – že to ruší vedle. Pořád ještě bez sprchy šli na Snowshow Slavy Polunina a měli zážitek jako dům. Sedm klaunů pořád něco hledalo, bálo se a chtělo se nebát – ze stropu spadla stěna z jemných vlákýnek, ta se natáhla napřed do první řady, pak do třetí – nakonec se do ní zamotali všichni diváci, nemohlo se pokračovat – tak byla přestávka, ale zas jenom na to, aby se těch dvě stě lidí vymotalo. V druhé půlce pak do toho vypukla ještě bouře – hrozně silné větráky proti divákům katapultovaly do hlediště odhadem asi dva náklaďáky nastříhaných papírků – diváci až po kolena vězeli v papírcích, celý parter zasněžený papírky, ale i lóže zanesené papírky, a do toho Sláva Polunin chodil s obrovským kufrem a do hlediště se sneslo šest horkovzdušných balónů a publikum si s nimi pinkalo a smálo se hystericky a jedna paní začala křičet Bravo s takovou intenzitou, že nešlo pokračovat. Pak to skončilo a diváci si ještě dvacet minut pinkali a Sláva Polunin se zeptal Morávka, co dělá Petr Oslzlý a jestli nepřijede – že by ho rád viděl a Simoně Zmrzlé řekl, že má nádherné oči – a oni si připadali, jako by je políbil prezident Clinton a to francouzským způsobem, a šli spát s pocitem, že jsou děti Štěstěny.
V pátek 7. srpna
je konečně ubytovali v hotelu na břehu řeky – jsou tam různé salonky a čítárny a odpočívadla, ale pokoje jsou po čtyřech – ne větší než kuřárna v Divadle Na provázku – a to na Provázku kouří jen Vyorálek – tak si to představte. V miniaturním prostoru jsou narvány vždy čtyři postele, čtyři skříně a umyvadlo. Hned se jim zastesklo po avignonských karaváncích – ale dělali, že ne. Pak měli zkoušku na společný projekt, co se hraje za týden, zkoušku na Pižďuchy, zkoušku na Prase, představení Pižďuchů – hned napoprvé bylo plno – a představení Prasete – i podruhé. Večer pak viděli nejprve představení Orlando Furioso, co už bylo v Brně na festivalu – bylo zábavné a velkorysé – pojednávalo o tom, jak se točí velkofilm, a na závěr tam nějaká paní nosila italskou vlajku zbrocenou krví – už nemohla, několikrát spadla, ryla držkou zem a dívala se tklivě. Celé se to permanentně přenášelo na dvě plátna a bylo to vtipné a smutné a velkorysé a diváků bylo asi třicet – napapaná Belgie bála se, že nepojedou večerní autobusy – a opravdu nejely, pořadatelům se to vymklo z rukou. Tak Pavel Zgarba vzal je tajně všechny náklaďákem na hotel a oni tam ve dvě hodiny usnuli s tím, že zítra je průvod, ještě jedna zkouška na Pižduchy a Pižďuši v pět a Prase v devět – no v podstatě lehárna…
Neděle 8. srpna
Dnes pořídili společnou fotografii všech účastníků, deset minut kvůli tomu stáli na schodech – a čekali- pořád někdo chyběl. Morávek se vsadil s Holendou o dva tisíce korun, že tu fotografii nikdy neuvidí, a pak si ten výkvět evropské avantgardy pro jistotu vyfotili mobilem.
Pak je pozval Sláva Polunin na návštěvu. Má stan podobný malému létajícímu talíři. Cca 50 metrů čtverečních sklenutých výstřední nafukovací klenbou, uvnitř samé houpací sítě a záplava bílých balónků a bar s číšníkem a malé kino a kazetová podlaha. Tak nějak by nejspíš vypadal stan prezidenta Obamy – kdyby taky kočoval. Pak jim číšník uvařil čaj a Slava jim promítal napřed film, pak i fotografie a řekl, že by moc rád přijel do Brna na festival a že viděl Prase a že ho v každém případě chce do Moskvy – ať to stojí, co to stojí.
Představení byla plná, spát šli ve dvě.
Pondělí 9. srpna
Dnes to bylo perné. Celý den se nehrálo, anýbrž se zkoušelo na společný projekt. Jmenovat se to má Evropa a za dva dny tím máme uhranout celé město.
Stenografický záznam debaty na téma Jak to konkrétně bude vypadat vypracovali Morávek s Falářem.
/Úryvek/
Režisér /B/: Ještě nevím teď – mám zatím jenom takové obrazy, které – až ta situace bude – tak to prostě rozvinem. Hlavní hrdinka bude Afričanka. Ona poleze nahoru, protože přežila deportaci. Něco se děje – a pokud chceme, může se něco dít i tam. Tedy Evropa uteče – horečně leze nahoru, možná ne sama, možná i se dvěma ženami, možná i víc. A tady víceméně může být další efekt – ještě nevím jak, ale půjde to rozsvítit!
Renata Vítová /CZ/: To bude nádhera!
Režisér /B/: Hranice prostě takhle a z ničeho nic – kde jsou ti malíři? Ti malíři můžou tu malovat! A paf! Najednou je tady hranice! Přiběhne spousta malířů a tu látku pomalujou! Uvidíme, jestli použijeme látku nějakou.
Zapisovač /B/: Takže to pořadí je: Loď. Útěk. Hranice.
Režisér /B/: Teď ovšem musíme vymyslet, jak ona zdolá tu hranici. Určitě to bude dramatický. Tam může být lov zvířat. Tam můžou být andělé. To bude ta křesťanská část – ti andělé ji přenesou přes tu hranici! Mělo by to představovat solidaritu žen.
Sergej /R/: Ne andělé! Ty ostatní, že by ji pomohli a spolu přesvědčí vrata té hranice, aby vzplála! Ale můžou ty dveře i jenom vylomit!
Pyrotechnik /Řecko/: Návrh: Můžem mít deset metrů vysoké plameny.
Režisér /B/: O.K.- to je alternativa.
Alexandro /PL/: Můžu se zeptat – co nám to má říkat? O té hranici? Já si představím spíš pas nebo razítko – a ne že vzplane!
Renata /CZ/: Na tu dálku?
Alexandro /PL/: To, co je obtížné, je sehnat pas a vízum – ne projít lesem!
Režisér /B/: To je obraz! Vizuálně je to zajímavé! Moje první myšlenka je, že ona chce kontakt – ale oni jsou fosilizovaní! To je ta anonymita evropské společnosti – ten les! Je to takový ten výraz – obraťte se na úřady!
Nějaká Dánka: Moment – to znamená, že ona už je v Evropě? Já myslela, že Evropa je za barákem!
Režisér /B/: Já nevím – to je stylizace! To je sen.
Rumunka: Já mám nápad! Že by Gogo bylo dítě! Renata může zpívat nějakou operu – a ona uslyší důvod pokračovat!
Režisér /B/: Ano! Výborně! Ona půjde za hlasem! Ona uteče od té hranice. To berem! A pak… Máme ty anděly!
Jacek /Rus/: A pilu! Máme motorovou pilu!
Renata /CZ/: Takže já tam budu jenom stát a zazpívám to. Hlavně teda abych byla vidět!
Režisér /B/: Andělé s motorovou pilou – to je dobrý! To se mi líbí! To kupuju! Všichni jsou tu a ona je ruina. Načež dorazí sem – a tady bude hojnost! Velikej stůl s politiky a nahoře Sláva s Evropou. Nebo s balónem. To je fantazie.
Dánka jakási: A můžu se zeptat: Na konci – je ta Evropa šťastná?
Režisér /B/: Já nevím. Jak to mám vědět? Prostě je důležité, že ho máte – ten sen. Je tu klaun, který nemá energii. A ona tu svou energii dá tomu klaunovi!
Asistent /B/: Tady se dá jezdit autem – tady použijeme auto.
Zapisovač /B/: Prosím zopakovat – jsem zmatený z toho – já to zapisuju. Je tam stůl plný jídla a politiků… a co?
Jacek /Rus/: Promiňte, ale já mám návrh. Ten klaun! Že by tam vůbec nebyl.
Asistent /B/: To by šlo, ale jak to řekneme Slávovi?
Režisér /B/: To nechme. Teď může ještě projít Evropa s motorovou pilou. A na závěr tam může být text od Václava Havla plný naděje.
Produkční nejspíš: Promiňte – ale… My jsme teda se Slávou domluveni, že na konci bude písnička těch tří klaunů.
Režisér /B/: Ježišmarjá! To by šlo – to je dobrý! Ona může usnout – nebo ho pochovat! A někdo by k tomu něco maloval. Pak nějaký zpívání nebo něco takového. A nahoře bude Sláva klaunovat a někdo by mohl říct text od Havla a ona klesne. Ale probudí ji… – a máme to!
(pauza)
Takže to je víceméně, jak to bude. Líbí se vám to? Líbí se vám ta základní myšlenka?
Jacek /Rus/: Promiňte. Sláva už je tady. Kdo mu řekne, že nehraje?
Úterý 10. srpna
Takže nakonec budeme Les. Morávek objevil za kuchyní obrovskou hromadu žárovkových řetězů – a hned si i domluvil, že si s nimi můžeme dělat, co chceme. Tedy máme 1200 žárovek propojených kabelem, stojíme na horizontu a svítíme – děláme, že jsme Zářná budoucnost. Tedy: trochu Zářná budoucnost a trochu Les. Do toho Renata Vítová zpívá, až bolí u srdce, a jedenáct bubeníků dělá virbl. Krása. Když jsme to kolem půl desáté v noci všechno rozsvítili a rozezpívali, byli všichni tak uneseni, že do dvou zrána zpívali různé písně a mlátili do různých předmětů ve stanu, načež se strhla bouře – ale oni ji přeřvali.
Z kuchyňky zmizelo během noci šestnáct litrů červeného vína.
Středa 11. srpna
Ráno první přidaná zkouška na projekt Evropa! Náš les zavazí Španělům a Italy sere, že zpíváme písničku, kterou chtěli zpívat oni. Sláva Polunin nás pozval večer k sobě a na Pižďuších bylo narváno, že se nedalo dýchat.
Pak byli ještě na The Time of Mothers souboru Teatr Ósmego dňa. Na plácku u hradeb stála tři jeviště a mezi nimi ještě záhadně jezdil žebřináček – a zase nic nebylo nemožné, ženy rodily zavěšené do provazů a vznášely se přízračně a hrazdy byly a projekce plující prostorem a muž sedm metrů vysoký a ekvilibristiky s portréty mrtvých tatínků a synů a synovců byly – a na závěr šest polských žen pořád pralo košile od krve – vyprat to nešlo, vršilo se to v pyramidě, nejdřív metr, pak dva, pak šest – nakonec sedm metrů mělo to do výšky. Sedm metrů zkrvavených košil a pršelo a plakat se chtělo a opít se – no tak se opili.
Čtvrtek 12. srpna
Pižďuši byli zas vyprodaní a Prase taky. Po představení zas ovace a zas volání Bravo a jeden manager jim řekl, že je chce do Marseille. Tak tam nejspíš pojedou příští rok. Pokračuje tvůrčí horečka se společným projektem – Morávek se pohádal už skoro se všemi. Spor je o to, má-li se Les rozprostírat od horizontu k horizontu – nebo má-li stát vpravo. Kvůli tomu na sebe všichni dost křičeli. Pak odjeli na výlet do města Dinant. Stojí tam nejkrásnější gotická katedrála na světě – a i jinak je fascinující.
V noci byla půlnoční generálka na společný projekt – byla nehorázná kosa. Filip Teller řekl, že už na to sere.
Pátek 13. srpna
Ráno další přidaná generálka na společný projekt. Musí se prý škrtat. Není úplně jisté, že si dokážeme obhájit Les. Sláva Polunin vylezl na střechu a ještě v noci jim ukázal, s jakým představením chce dorazit na Divadelní svět Brno. Martin Falář a Milan Holenda si koupili stejné kabáty a Morávek dostal od Francouzů cédečko. Neví se, jestli zítra přijde dvě stě nebo dva tisíce diváků. Na tiskové konferenci na téma Mir Caravan a naděje Evropy někdo řekl, že Václav Havel a internet změnili svět.
Dvakrát pršelo.
Sobota 14. srpna
Vstávali časně. Od devíti měla být technická schůzka kvůli té dnešní premiéře. Napřed nepřijel taxík, pak nepřijeli účastníci schůzky, nakonec nepřijela ani Vanda Drozdová. Nepřijeli všichni. Pak si Vanda něco udělala s nohou, Pavel přijel o tři čtvrtě hodiny později a Morávek se znovu pohádal s celou Evropou. Tentokrát šlo o to, jestli budou ve scéně lesa svítit žárovky, čili nic. Morávek to nakonec vyhrál, domluvil svit. Poslední zkoušky skončily v pět. Renata Vítová dostala hroznou trému a málem nemohla mluvit, Vladimír Morávek depresi a Vanda Drozdová obvaz na nohu.
Diváků se nakonec dostavilo dva a půl tisíce, byli spořádaní a nachystaní k zážitku – což se poznalo podle toho, že ještě než se cokoli stalo, už se tleskalo. Možná i kvůli tomu se nicméně pak stal ten zázrak – Všechno vycházelo úplně zázračně, publikum dělalo střídavě Ach! a Jé! – tleskalo a dupalo, Les zdáli se stal miláčkem publika a Ranní úzkost taky vyšla krásně. Slava Polunin se stal miláčkem publika, na závěr byly ovace a čtení poselství od Václava Havla – všech dvě stě účinkujících bylo šťastných a pořád se objímalo a Slava Polunin políbil Simonu Zmrzlou a Ondřej Jiráček vůbec nedorazil na hotel a Vladimír Morávek donesl na pokoj nafukovací balón zvící malé pračky – bůh ví, kde k němu přišel.
P.S. Ty žárovky, kvůli kterým se všichni tak zhádali, se nerozsvítily.
Neděle 15. srpna
Sešli se všichni až na obědě – vyspávali divoký večírek na oslavu toho, že dobrá věc se tak podařila. Naposledy si zahráli Pižďuchy, sbalili rekvizity a šli do města na večeři. Morávek napsal panu prezidentovi, jak na něho všichni včera mysleli, a Vanda D. řekla, že si myslí, že už zítra bude chodit. Pak měli celonoční večírek na rozloučenou, Slava Polunin donesl různé svítící řetězy a Italové třicet pizz, pilo se všechno víno, co se našlo ve skladě, všichni všem pořád říkali, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo, objímali se, tančili a jedli pizzu.
Celý den pršelo.
Pondělí 16. srpna
Pršelo i celou noc. Navzdory tomu už během noci začaly demoliční práce. Celá ta snová vesnička z cirkusových stanů měnila se v nic – víc a víc začala připomínat holou pláň. Pavel Zgarba odjel do vlasti a Eliška Boušková volala Jakubu Špalkovi, jestli by tu nemohla zůstat. Jakub to negoval. Ondřej Jiráček řekl, že to uteklo jako sen, a Vladimír Morávek do noci diskutoval s Johnem Kilbym o smyslu moderního divadla. John mu vyprávěl, že jeho příští projekt je vystavět v Indii divadelní školu, aby se tam děti učili kráse – a Milan Holenda konstatoval, že letos to léto uteklo jako sen. Pak se všichni loučili se všemi – tu a tam se plakalo, Eva Yildizová řekla, že si myslí, že další MIR CARAVAN už nebude – ale že se na něj bude v Evropě vzpomínat jako na koncert Floydů – čím dávněji to bude, tím ta vzpomínka bude víc a víc krásná. Jeli do Bruselu, kochali se krásou a mlčeli. Pak John řekl, že se sejdeme v Moskvě, oni že vyráží už pozítří – s maringotkou se tam jede týden – a že až pojedou zpátky, určitě se staví v Brně. Morávek volal Petrovi Formanovi, že potřebuje zkoušet na lodi, a Martin Falář si nechal na předloktí vytetovat mapu Evropy.
Díl první: Villeneuve
Díl druhý: Namur
Díl třetí: Moskva
Komentáře k článku: Cirkus Havel jede! — díl druhý: Namur
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
