Cirkus bude, ale nic víc
Hledat trendy v divadle může být ošemetné, ale snad se moc nespletu, napíšu-li, že jednoznačně „in“ je nový cirkus. Adoruje ho i publikum, které jinak nepatří mezi běžné návštěvníky divadla, je to (minimálně u nás) podívaná třetího tisíciletí.
Na hrazdě cvičí papoušek… (Anna Schmidtmajerová) FOTO MARTIN FALTUS
Stačí se podívat na ohlas festivalu Letní Letná. Ve zdejších končinách má nový cirkus pořád ještě přídech něčeho skutečně nového, ale současně se začíná etablovat i na domácí scéně. Pochopitelně s citelným handicapem, protože přehršlí skvěle technicky i herecky vybavených umělců-artistů české divadlo nedisponuje, i když cirkusové techniky se i u nás konečně učí profesionálně. Jenže zatímco dříve s novým cirkusem soubory (Divadlo Continuo) jen koketovaly, nyní existuje první český profesionální nový cirkus, La Putyka, jemuž se dostalo až nekriticky obdivného přijetí. Za další krok je možné považovat průnik La Putyky do výrazně subvencovaného divadla a nedivila bych se, kdyby se novým cirkusem inspirovaly i výrazně komerční produkce. „Compagnie“ Rostislava Nováka mladšího dostala prostor vytvořit inscenaci pro děti v Minoru a jako předlohu si zvolila Pohádky Miloše Macourka. I dětské divadlo chce svého diváka ohromit a Cirkus La Putyka je navíc zavedená značka. Inscenaci A cirkus bude!? vystavěla La Putyka na podobných základech jako své předchozí kusy.
Abiturientský sraz
Což ale znamená, že se opakují i stejné chyby. Inscenace se rozpadají na čísla, nezvládnutá je dramaturgie. V případě úvodní inscenace La Putyky si ji Rosťa Novák coby tahoun teprve vznikajícího souboru dělal sám. K práci na inscenaci přistupoval velmi poctivě po všech stránkách. Vzpomínám si, že po premiéře jsme spolu vedli dlouhý telefonický hovor, dychtil slyšet ohlasy i kritické názory na to, co nefunguje. Skuliny ve struktuře inscenace byly na dalších reprízách postupně zacelovány. Obdobně pracoval Novák i při premiéře dalšího kusu, UP‘END‘DOWN, jehož předpremiéru použil jako zátěžovou zkoušku a kus posléze pozměnil. V Minoru dostal k ruce jako dramaturga Martina Tichého, který je více známý jako režisér (například ceněných inscenací Arabská noc v Divadle F. X. Šaldy či Pohádky o Raškovi v Naivním divadle). Jeho úloha však zůstala sotva postřehnutelná. Scenáristovi a režisérovi Novákovi chyběl oponent.
Hned prvním omylem je po mém soudu zvolený rámec představení. Jako spojnice slouží abiturientský sraz spolužáků základní školy po třiceti letech, kteří si společně připomínají staré historky a vracejí se tak proudem času do let sedmdesátých. A to tím nejobyčejnějším trikem. Jé, Cecílie, ty sis dala operovat ty uši, vykřikne někdo a pak se spustí zpětný chod času (rozuměj, herci se točí pozpátku do kolečka). Inscenace je podle propagačních materiálů divadla vhodná od pěti let, na premiéře však byly i viditelně mladší děti. Setkání absolventů je podle mého soudu pro děti opravdu nepřenosná a málo pochopitelná skutečnost. Lze jistě namítnout, že A cirkus bude!? je představení rodinné, a tudíž jde o nápad, který cílí na rodiče, zejména na generaci Husákových dětí, jejichž potomci zhruba dorostli do určené věkové kategorie. Jenže kde není retro, tam není nostalgie. Formálně se sice cestuje proti běhu času, jenže na scéně se nezmění nic. Plátno na předscéně, na kterém je stylizovaně nakreslené prostředí současné třídy, zůstává stále na svém místě, takže na aktéry shlíží tentýž prezidentský portrét Václava Klause. Nedosti na tom, školáci si v první školní den obdivují aktovku se Spidermanem!
I švédský Cirkus Cirkör, host letošní Letní Letné, má představení ze světa dětství – Inside Out (2008)
FOTO ARCHIV CIRKUS CIRKÖR
Co si vybrali z Macourka
Problematický je i samotný výběr pohádek, z nichž každá sama o sobě by vydala na regulérní inscenaci nebo krátkou hříčku. Rostislav Novák si z Macourkových Pohádek vybral tyto příběhy (vyjmenováno podle pořadí, v jakém jsou zařazeny v inscenaci): Tabule modrá jako nebe, Proč se už ve škole netahá za uši, Jak se kůň stal učitelem počtů a Sněhuláci a zázrak života. Nejsou to jediné Macourkovy pohádky, které se – až na Sněhuláky – odehrávají ve škamnách. Macourek jich ve své sbírce nabízí celou řadu, namátkou: Zuzanka a písmenka, O dvou pětkách z přírodopisu a cylindru, O holčičce s náhradní hlavou, Otýlie a tisíc pět set osmdesát kaněk. Skoro se zdá, že volba inscenátorů padla na ty z nich, na které jdou nejlépe napasovat nějaké cirkusové techniky. V případě Koně, který se stal učitelem počtů vstupujeme přímo do cirkusové školy v manéži. Na tom samozřejmě není nic špatného, každý autor hledá látku, která nejlépe poslouží jeho záměrům. Avšak k tomu, aby se epizody daly dosadit do zvoleného principu absolventských vzpomínek, je třeba budování oslích nikoli můstků, ale přímo mostů, ba viaduktů. A když už ani to nestačí, náhle je téma bezstarostně opuštěno. Respektive: staří spolužáci vyjdou před školu, povzdechnou si, jak jim coby dětem stačila k radosti pouhá sněhová nadílka, začnou se koulovat a už tu máme sněhuláky.
V případě poslední sněhuláčí epizody si lámu hlavu, jakou úlohu má v celku inscenace. Je klidně možné, že si ji Rostislav Novák zvolil proto, že i v Macourkově sbírce se nachází na samotném konci. Jde o vynikající, v intencích dětské knihy existenciálně dojemné završení. Dva sněhuláci chtějí zažít léto, domluví se tedy s ředitelem mrazíren, v jehož závodě v tichu a osamění přečkají pukání ledů. Když vyjdou ven, je léto v plném proudu a ti dva se kochají záplavou barev, nejsou schopni slova, zvolna se rozpouštějí. Kolem letí vlaštovka, dívá se jako na zjevení na dva malé sněhuláky, nikdy nic podobného neviděla, myslí si, to jsem blázen, všechno kolem roste a tihle dva jsou menší a menší, život je opravdu neuvěřitelný a dva malincí sněhuláci žasnou nad vlaštovkou, žasnou nad všemi neuvěřitelnými zázraky kolem sebe a pláčou dojetím, pláčou čím dál víc, jsou čím dál menší a ředitel kýchá čím dál víc proti slunci, a když si konečně utře oči kapesníkem, nevidí nikoho, vidí jen trochu slzí, které v trávě září jako hromádka drahokamů. Snad čtenář promine tu dlouhou citaci, ale vepsala jsem ji celou pro silný dojem, který zanechává. V divadle se ale podobně intenzivní zážitek nekoná, (ačkoli i tady nějaká ta slza – z velikých očí nad portálem – steče). Na citové pohnutí je kolem příliš mnoho muzikálové parády, songů a „květinek“ pohupujících se do rytmu. Přiznávám však, že i divadelní tání mělo v jeden moment svou jímavost. Herci sklouzli z gymnastických míčů, které tvořily základnu sněhových panáků, a jako korýši se vyvlékli z pružných krunýřů, tvořících zbytek sněhového těla. To zůstalo na scéně ležet jako prázdná, mrtvá skořápka. Nabízí se jistě vysvětlení, že se tak poukazuje na pomíjivost, marnost, snad dokonce rozklad. Panta rhei. Sněhuláci roztáli, absolventský večírek se taky pomalu rozpouští. Tipuji, že dětem tento „dramatický oblouk“ příliš jasný nebude.
Touha zaskákat si
Zpátky na začátek. Tabule modrá jako nebe je založená na efektu luminiscence. Prvňákovi Valentýnovi se při pohledu na školní tabuli nezadržitelně klíží víčka – to proto, že je vystřižena z noční oblohy. A co víc: všechno, co se na tabuli napíše a smaže, nemizí, jen postoupí dále do tmy. Obkreslit a smazat se nechá taky Valentýn a navštíví svět za tabulí. Nahoru vyjede kulisa třídy a otevře se tmavý prostor, v němž přízračně a tiše vyvstávají bytosti zrozené z křídy, které jako by světlo pohlcovaly velkým kontrastem černé a bílé. Působivý vjem vyvolává kombinace osvětlení a luminiscenční barvy na kostýmech, Valentýn se od zástupu „kříďáků“ vyděluje svítivou žlutí, kterou má oděv prošitý. V Macourkově podání je za tabulí pěkná mela, v níž se tlučou všechny vepsané a nakreslené předměty, u Nováka se postavy pohybují pomalu, osleple, až trošku strašidelně. V Tabuli modré jako nebe si autoři pomohli fyzikální jevem, ale u dalších epizod již plně využívají cirkusové techniky – z těch nejznámějších zůstalo stranou jen žonglování.
Holčička, které taháním boltců kantoři vyrobili takové „plachťáky“, že svým trýznitelům uletěla do Afriky, to je příležitost ukázat poskoky na velké trampolíně, umístěné na horizontu jeviště. Po stranách jsou navíc věže, takže herci mohou skutečně řádit – po vymrštění do vzduchu se rozeběhnout po stěně můstku kolmo jako mouchy, metat salta. Premiérové publikum obdivně vzdychalo a tleskalo (tak to má v cirkuse být) a s dětským publikem přímo citelně vibrovala touha si zaskákat – což se nakonec také stalo, když při děkovačce několik dětí proklouzlo za zády klanějících se herců. Trampolína je oblíbený prvek Cirku La Putyka, vášnivý tanec „ve výskoku“ byl jedním z nejlepších a nejefektnějších nápadů stejnojmenné inscenace. V případě kusu v Minoru však dovednost skákat zůstává oproštěna od dalšího divadelního sdělení, ušatí žáci nelétají, jen skáčou.
Příležitost předvést umění na hrazdě a balancování na kolmé tyči nabízí pak další, proporcionálně nejdelší část více než stominutové(!) inscenace. Dva spolužáci přivedou stařičkého koně (papírová silueta koňského krku a hlavy, vyčuhující zpoza opony). Kdysi to bývalo bujaré hříbě Bělásek, s nímž si zavzpomínají na dávné dětské dobrodružství. Na scéně se objeví loutka Běláska, která je unesena do cirkusu. V manéži začíná drezúra nelítostným principálem, jehož ikonicky trefně ztvárňuje Rostislav Novák starší (zlaté pumpky, fiží, vysokánský cylindr, hůlka a charakteristická škodolibost, s níž opicím za výkon slíbí banán, který potom se zřetelným požitkem konzumuje sám.) V části s koněm dochází k zajímavému jevu. Nový cirkus, jak známo, zpravidla nepracuje se zvířaty, takže je nutné, aby artisté na sebe vzali podobu zvířat. Bělásek je vytvořen na principu masopustní figury, čili dvou herců ukrytých ve velké „masce“ koně – čtyři nohy a pohyblivý krk umožňuje „opravdovou“ drezúru. Na hrazdě cvičí papoušek, po tyči šplhají a silově-balanční cviky provozují opice – herci oblečení do bílých podvlékaček s nasazenými maskami. Vyměňte je za zobáky, přes celostní jégrovky přehoďte fraky a honem na taneční číslo s tučňáky.
Spojení Putyky
s dětským světem
Po divácké zkušenosti s A cirkus bude!? to vypadá, že Rostislav Novák je mnohem zkušenější a jistější v autorské tvorbě. Předloha jej totiž svazuje, takže se uchyluje k topornému popisu.
S nápady se přitom nešetřilo, jedno přebujelé číslo za druhým, někdy je jeviště až přeplněné akcí. Jenže co je to platné, když chybí to hlavní – tedy spojení do celku, které umožňuje souznět s příběhy. Výsledný tvar nakonec víc než na nový cirkus upomíná na muzikál, který používá cirkusová čísla. Herci zpívají, stepují, tančí tango, zazní celá řada hudebních stylů včetně reagge nebo „cikánských melodií“. Dlužno podotknout, že taneční čísla jsou povedená i nápaditá (zejména dobře okoukané pohyby tučňáků) a leckterý komerční muzikál by mohl závidět.
Autorkou choreografií je Lenka Vágnerová, osvědčená spolupracovnice La Putyky. Na tu upomínají i podobně barevně rozjásané a „potrhlé“ kostýmy – opět totožná výtvarnice Kristina Záveská. Dodejme, že scénu vytvořil Hynek Dřízhal, rovněž v ansámblu najdeme shodná jména, například Vojtěcha Fülepa. Obdobně funguje použití živé hudby (Jan Matásek), kapela je přímo na scéně a nejenže se stará o doprovod a scénické efekty, mluví třeba i roli koně Běláska. Proti kapele Tros Discotecos z La Putyky však víc slouží, než samostatně exhibuje.
Má-li být součástí nového cirkusu lehkost a virtuozita v provádění kousků, při nichž tuhne krev v žilách, ale divák si je současně umem artistů plně jist, tak v Minoru nalezneme hodně „light“ verzi. Je třeba vzít v potaz, že většinu výkonů secvičili za pár týdnů činoherci a srovnání s profesionály z cirkusových škol je nespravedlivé. Ocitám se však v choulostivé situaci – mám chválit, že herci čísla zvládli, nebo se pozastavit nad tím, že jsou krotká jako plyšový lev?
Celou dobu trvání inscenace jsem přemýšlela, k čemu je dobrá. Hodí se pro rodiče, kteří by rádi vzali své děti do cirkusu, ale drezúra a vyčpělá poetika všelijakých „berousků“ se jim protiví? Pak je inscenace v Minoru trefa. Pokud byl ale záměrem nový cirkus ve smyslu komplexního divadla, kdy zvolené techniky podtrhují intenzivní divadelní sdělení, inscenace se míjí účinkem. Možná ale postačí citovat z webové prezentace divadla, které na produkci láká – s vykřičníkem – slovy: Strhující akrobatické a cirkusové disciplíny za účasti Cirku La Putyka. To je, až na přívlastek strhující, velmi výstižné. Nic víc, nic míň.
Divadlo Minor – M. Macourek, R. Novák jr.: A cirkus bude!? Scénář a režie Rostislav Novák jr., dramaturgie Martin Tichý, hudba Jan Matásek, texty písní Petr Vodička, scéna Hynek Dřízhal, kostýmy Kristina Záveská, choreografie Lenka Vágnerová. Premiéra 25. září 2011.
Komentáře k článku: Cirkus bude, ale nic víc
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
