Činohra se nepodbízí
Repertoár činohry Národního divadla v Praze je ve sledovaném období pestrý, aktuální, provokující. Publikum se tu nehladí po srsti, což může být i z hlediska diváckého očekávání, spojeného s návštěvou krásných historických budov, vnímáno jako počínání dosti nepopulární. Řada titulů – na různé úrovni – provokuje k politické diskusi, ať už jde o Stoppardův Rock’n’roll, Galronové Mikve, Součkové Historický monolog, Čermákové a Samcova Mého souseda, mého nepřítele, Zelenkovy Ohrožené druhy, Prebbleové Enron či Steigerwaldovu Mou vzdálenou vlast. Výše uvedené tituly jsou ovšem realizovány v různých „formátech“ (klasické „velké“ inscenace, komorní představení v prostoru Kolowratu, ale též alternativní pokus v dílnách uznávané instituce). Národní divadlo má „v popisu práce“ představovat také klasické tituly, činoherní soubor tak většinou činí formou netradičních interpretací.
Jak se v posledních letech daří zde působícím tvůrcům? Umělecký šéf činohry Michal Dočekal potěšil syntézou Aloise Jiráska a Martina Františáka (Otec/ Doma), i když měla menší divácký ohlas, výraznější zájem publika zato zaznamenalo jeho ztvárnění „ženské“ hry Mikve z Izraele. S dámami si Dočekal rozuměl i v realizaci Lettsovy hry Srpen v zemi Indiánů (cenami ověnčená Kateřina Burianová v hlavní roli), v netradičním výtvarném „obalu“ nabídl citlivou interpretaci Čechovova Racka, na prkna Nové scény pak zasadil inscenace her významných dramatiků posledních desetiletí (Beckett, Bond, Jelineková). Kmenový režisér souboru Ivan Rajmont vytvořil solidní inscenace her současných (Stoppardův Rock’n’roll, Steigerwaldova Má vzdálená vlast) i klasických (Ibsenův Nepřítel lidu), mimořádně zdařilé bylo – žel jen několikrát reprízované – scénické čtení z deníků Pavla Juráčka v jeho nastudování. Ladislavu Smočkovi přidělila dramaturgie dva veseloherní politizující tituly (Štechova Davida a Goliáše, Stodolův Čaj u pana senátora) a významný režisér je prezentoval s jemnou kultivovaností, Jan Kačer věnoval pozornost tvorbě mladších dramatiků (Lagronové Pláč, Františákova Karla). Jevištnímu lyrikovi J. A. Pitínskému se v prezentaci domácí klasiky (Babička, Radúz a Mahulena, Konec masopustu) dařilo méně než v letech předchozích (Naši furianti, Maryša). Experimentující vizionář Jan Nebeský se přes provokativně pozoruhodný výklad Molièrova Dona Juana dostává ke svému nejdiskutovanějšímu opusu, smělé interpretaci Shakespearova Krále Leara, jíž nelze upřít styl a agresivní jevištní gesto, inscenace se ovšem střetává s konzervativnějšími abonenty i se službou edukativní kultivace mládeže (tato funkce je od Národního divadla tradičně očekávána).
V činohře ND působili v tomto období také režiséři ze zahraničí, méně úspěšně islandský Gudjon Pedersen (Sigurdssonův Den naděje), se solidním ohlasem Gábor Tompa (Ioneskův Nosorožec); za mimořádnou, ba vývozní událost je považována práce slavného Roberta Wilsona, který se utkal s Čapkovou Věcí Makropulos. Přinejmenším tři špičkové komorní inscenace byly realizovány v Kolowratu: Durasové Anglická milenka v režii Daniela Špinara, Součkové Historický monolog, připravený J. A. Pitínským, a Harrowerův Blackbird, kterého režíroval Jiří Pokorný.
Činohra Národního divadla disponuje špičkovým hereckým souborem, její dramaturgie není podbízivá a nesnaží se přiblížit k lidovému standardu, diktovanému především banálními a myšlenkově „řídkými“ televizními seriály. Některé realizace vykazují vysokou uměleckou úroveň, občas se daří, jak tomu u velkých „provozů“ i jinde bývá, méně. Každá nová inscenace činohry Národního divadla však probouzí divákovu zvědavost i výzvu ke spolupráci při vnímání uměleckého díla. „Ukolébavky“ se tu nehrají.
Komentáře k článku: Činohra se nepodbízí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
