Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vysoké s nízkým

    Činoherní scéna Městského divadla Brno je z vnějšího pohledu už dekádu ve stínu své mladší sestřičky, velké muzikálové arény. Buďme přesní. Kapacita Činoherní scény je 389 sedadel (včetně lóží a přístavků), Hudební scéna má rovných 662 míst, a je tedy o třetinu větší. Důležité bude však hned zkraje zdůraznit, že obě scény Městského divadla tvoří nerozlučný pendant, jsou přirozenými protipóly stejně jako vyvažujícími se stranami jednoho divadelního kolosu. Dvě působiště někdejšího jednojevištního Divadla bratří Mrštíků si rozdělila diváky a hlavně divadelní žánry. Ty tam jsou doby, kdy se muzikálové produkce jako Babylon nebo roztančená West Side Story tísnily na malém jevišťátku, dnes převážně okupovaném činohrou a hudebními komediemi, a na velkém jevišti Hudební scény se jen dvakrát, a vždy s rozpačitým výsledkem, pokusili o činoherní titul.

    Burešová Pardus

    Režisérka Hana Burešová s Erikem Pardusem

    Zdejší činohra není jen přirozeným protějškem a doplňkem muzikálu. Je důležitá v rozmanitosti žánrů repertoárového divadla jak pro diváky, tak pro samotné herce a inscenátory. Tvoří jakousi pomyslnou očistnou síň nebo spíše testovací dvoranu profese, kde si lze po rozmáchlých, halasných, roztančených a na mikroporty zpívaných titulech vyzkoušet, co z poctivého herectví s sebou ten který interpret skutečně nese. Neboť zhruba osm desítek herců ve stálém angažmá skutečně rotuje mezi oběma prostory. Metaforicky řečeno, činoherní jeviště je jakousi ztišující oázou na rozpáleném poli divácky stále hojněji poptávaného muzikálu a hudebního divadla vůbec. A to vlastně pro všechny divadelníky, kteří se na výrobě zdejších titulů podílejí.

    Z uvedených premis vycházejí i tvůrci zdejšího dramaturgického plánu v čele s principálem Stanislavem Mošou, který jako etablovaný režisér a autor divadla, které hraje, tančí a zpívá, si každoročně nenechá ujít příležitost k divadelně rukodělnější a minucióznější práci ve zdejší činohře. Na menších titulech se dá ostatně profesně blýsknout stejně jako na známými songy prošpikovaných mohutných hudebních šlágrech.

    Kdybych měl stručně pojmenovat hlavní dva proudy v činohře Městského divadla Brno, řekl bych, že jde o neustálé vyvažování vysokého a nízkého, divácky náročného i spotřebního, zavedeného i neotřelého, klasického i autorského. A tento dramaturgický jing jang princip vytváří právě v těle celého Městského divadla Brno nejen kýžené tvůrčí napětí, ale i speciální autonomní svět, který místy zvedá laťku samých divadelníků. Přispívá totiž k dobré pověsti instituce manažersky zdatně kočírované Mošou a někdy také zčásti právem osočované z jakési uniformity a jednotvárnosti v dramaturgii i v obrábění titulů na zavedený a osvědčený, ale také výrazněji neformovaný a ne novátorský způsob divadelní práce.

    Nemá smysl vyjmenovávat jednotlivé pětice titulů, které tady každoročně vyprodukují. V duchu výše napsaného chci spíše vysledovat a pojmenovat jednotlivé proudy, kterými se činohra stáčí. Patří zde už k dobrému tónu a vlastně opakovaně k velmi slušnému startu sezony zářijová premiéra režisérky Hany Burešové. Uznávaná divadelnice Městskému divadlu vždy vyrobí namnoze oceněný titul, který je někdy českou premiérou (Thomas Berhard – Síla zvyku), jindy originální dramaturgií (Dmitrij Merežkovskij – Smrt Pavla I., František Vodseďálek – Mojžíš), poslední dobou sem Burešová importuje své uznávané inscenace z Prahy (Škola základ života, Faidra). Činoherní scéna je také pravidelně odbytištěm nejuznávanějších klasiků (Sofoklés, Seneca, Shakespeare, Corneille, Čechov, Williams). Brousí se tady ovšem i do dramatických vod současné komedie, ať už to byla Yasmina Reza a její slavný Obraz nebo Dokonalá svatba Robina Hawdona či Dobře rozehraná partie Stefana Vögela. Do stejného proudu zapadají i poněkud starší Tři v tom Jaroslava Vostrého.

    Na první pohled legrační kousky s jasným spotřebním efektem se ale v nápadité dramaturgii mohou stát událostí, za kterou neváhám zpětně označit vcelku průměrný Vögelův text, nad nímž se sešly tři velké herecké osobnosti Brna Zdena Herfortová, Ladislav Lakomý a Jaroslav Dufek. Oba pánové už odešli hrát na věčnost, ale zaplaťpánbůh, že stihli ještě divadlu a jeho publiku udělit ukázkovou lekci mimořádného herectví, po jehož dědictví dnes tak marně pátrám u jejich nastupujících kolegů. Bývalo také sympatickým zvykem, že se na vytíženém jevišti, kde se hraje téměř každý večer a o víkendu dvakrát, našel každoročně prostor pro autorský pokus z dílny brněnských divadelníků (Jiří Šimáček, Zdenek Plachý – Deník krále, Bourbon Kid, Petr Štěpán, Jan Šotkovský, Stano Slovák – Měsíční kámen). Této produkci ale čím dál víc sekundují či spíše konkurují menší hudební komedie (Škola základ života, Sugar, Nahá múza).

    Činoherní scéna Městského divadla Brno je tedy esencí zdejšího divadelního snažení, které sice přes vysokou profesionalitu zřejmě nerýsuje progresivní trend českého divadla, ale které prolíná zábavný repertoár s občasnými pokusy o výraznější, a nebojím se i přívlastku hodnotnější produkci.


    Komentáře k článku: Vysoké s nízkým

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,