Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Po západu slunce (sic!)

    Pokus oživit jedno z posledních velkých dramat Gerharta Hauptmanna, Před západem slunce, byl učiněn v pražském Činoherním klubu, kde je v razantní dramaturgické úpravě inscenoval Ladislav Smoček. Základem textu se stal starý překlad Jitky Fučíkové, po Saudkovi druhé počeštění Haupt­mannova dramatu, tentokrát kompletní, v pěti dějstvích, pořízený pro druhou premiéru v ND v roce 1942. Dnešní inscenátoři se totiž rozhodli ne pro Reinhardtovu verzi, jež byla dávána při berlínské premiéře v Deutsches Theater v roce 1932, v níž je páté dějství škrtnuto, ale pro verzi, v níž hlavní postava, tajný rada Clausen, spáchá sebevraždu.

    Před západem slunce

    Ústřední pár Zuzana Stavná a Petr Nárožný a nevděčné potomstvo – Diana Šoltýsová, Pavel Kikinčuk, Lada Jelínková a Ondřej Vetchý FOTO PAVEL NESVADBA

    Úprava pomocí aktualizujících narážek zdánlivě nenásilně posouvá text směrem k dnešku, přestože je zakotven v dusné atmosféře Německa konce Výmarské republiky. Dosahuje však nakonec toho, že vyznění příběhu je zcela jiné. Dilema Clausenovy smrti – infarkt či cyankali – vyřešil Smoček po svém. Tajný rada, v robustním podání Petra Nárožného, zbavený veškeré úcty i svéprávnosti, je dohnán svými dětmi, které se nedokážou smířit s jeho pozdní láskou, k poslednímu činu. Inken (mile bezprostřední Zuzana Stavná), sladký bonbónek jeho stáří, o kterou byl ještě nedávno ochoten bojovat proti celému světu – Buď budu žít s ní, anebo nebudu žít vůbec, říká svému příteli Geigerovi (Stanislav Zindulka) – jej nedokáže na poslední chvíli přemluvit k útěku. Sen o šťastných posledních letech strávených kdesi v neutrálním Švýcarsku, na zámku, jejž stihl ještě získat, se před námi rozplývá.

    Ale jen do chvíle, než závěrečné gogolovsky mrtvolné stronzo opět oživne, a my jsme svědky neskutečného happy endu. Potleskem přivítané zmrtvýchvstání na publikum zjevně zabírá. Helvétský kříž, smějící se tváře šťastného páru, marný vztek silně již prohnědlého zetě Ericha – to jsme v nebi? Asi ne, to bychom museli připustit, že nebe je švýcarské. Hauptmann se svým starým hrdinou silně sympatizuje, jeho learovský příběh je velmi silný, i dnes; jsme na jeho straně, když v nejvyšším rozhořčení, zbaven všech iluzí, vydědí své děti. Jen si pro něj připravil, s německou důkladností, jiný konec. Zato Smočkovy sympatie jdou doslova až za hrob.

    Text je to velmi těžký a neodbytná otázka po jeho inscenovatelnosti se znovu a znovu v průběhu představení vkrádá do naší mysli. Nejvíce tam, kde postavy ex cathedra přednášejí svůj světový názor či právnickou teorii. Dramatická efektivita vět příliš dořečených, příliš vyčerpávajících, příliš dokonalých je opravdu značně sporná, a to i ve vybroušeném podání vesměs výborných herců. Ale přesto nakonec, právě díky jejich vynikajícím kreacím, kapitulujeme a zásadní výhrady berou za své. Opravdu jen v málo pražských divadlech je dnes slyšet z jeviště taková kultura řeči. Perfektně zvládnutá herecká dikce, vyladěná na miniprostor Činoherního klubu, to je znakem všech inscenací Ladislava Smočka, pro nějž herec stojí vždy v centru pozornosti. S naprostou samozřejmostí je zvládnut i technický problém zalidnit nepatrné jeviště početným hereckým ensemblem. Úsporná, strohá výtvarná složka (scéna Šimona Cabana a kostýmy Simony Rybákové) si žádná výraznější gesta nemůže dovolit. Funguje ovšem spolehlivě a poskytuje dobrý hrací prostor pestrému panoptiku charakterů, z nichž nutno vyzdvihnout výkony Dany Černé, Diany Šoltýsové, Lenky Skopalové, Michala Pavlaty.

    Smoček svému autorovi věří a dokáže vyhmátnout a zúročit potenciál textu s instinktem rozeného dramatika. Po zhlédnutí jeho inscenace rozumíme zas o trochu lépe Hauptmannově skepsi: totiž jako existenciální úzkosti člověka, umělce Abendlandu, naplňujícího a završujícího odkaz jedné kulturněhistorické epochy, stojící na společných anticko-křesťanských základech. V lednu roku 1933 Hauptmann napsal: Minulost se neprodyšně uzavírá… Duchovní hodnoty už nestojí v popředí. Hrozí, že zcela zaniknou. Již za pár dní se jeho obavy měly začít naplňovat. Opozdit se s uvedením o jediný rok, už by patrně svou hru na německé scéně nikdy nespatřil. Slunce zašlo, a ne jen pro Abendland, ale celému světu. Když vyřkl v tehdy již polském Agnieszkowě na smrtelné posteli údajně svá poslední slova: Jsem stále ještě ve svém domě?, psal se 6. červen 1946. Zemřel ještě před východem slunce, byť ta nejčernější noc již minula. Strach dnešního člověka, kráčejícího touž stopou, je stejný, jenom větší. V tomto smyslu třeba dát Smočkovi za pravdu. Gerhart Hauptmann má na dnešním jevišti stále své místo. Obává se o totéž, co my: že po tomto hauptmannovském západu slunce již úsvit nikdy nevzejde.

    Činoherní klub – Gerhart Hauptmann: Před západem slunce. Překlad Jitka Fučíková. Režie a úprava Ladislav Smoček, dramaturgie Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková. Premiéra 25. března 2013.


    Komentáře k článku: Po západu slunce (sic!)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,