Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Oběsit je pro ně ještě málo

    Při vyslovení jména Martin McDonagh se v českých končinách hned vybaví další: Ondřej Sokol. Režisér, který inscenací hry Osiřelý západ (2002) v pražském Činoherním klubu otevřel britsko-irskému dramatikovi cestu na zdejší jeviště.

    Malebná galerie alkoholiků fascinovaná katem FOTO PAVEL NESVADBA

    Mezitím u nás McDonagh zdomácněl a bezmála každé činoherní divadlo (o nezávislých a amatérských uskupeních nemluvě) uvedlo některou z jeho her, ale ona Sokolova inscenace na své síle neztratila. Osiřelý západ se v Činoherním klubu stále hraje, dokonce se stal jakousi pomyslnou metou, s níž bývají české pokusy o inscenování McDonagha poměřovány. Sokol tak nastavil laťku i sám sobě, když přeložil a na stejné scéně režíroval další tři McDonaghovy hry – Pana Polštáře (2005), Ujetou ruku (2011) a naposledy na konci minulého roku Katy.

    Morbidní historky

    Brzy po uvedení první trilogie (Kráska z Leenane, Lebka z Connemary a Osiřelý západ) se na konci devadesátých let stal sotva třicetiletý Martin McDonagh bez nadsázky světovým dramatikem. U nás se tehdy jeho ukrutné příběhy bizarních vražd v irském zapadákově, vesměs postavené na detektivních zápletkách, strefily do vlny tzv. coolness dramatiky, která nabízela obraz současného citově vyprahlého světa plného násilí, divné perverze, sexuálních a jiných úchylek. „Vrozený“ cynismus McDonaghových postav, vulgární slovník a černý humor jeho her s ní souzněly. Ovšem na rozdíl od Marka Ravenhilla, Sarah Kaneové či Martina Crimpa, kteří otevírali mezní témata, experimentovali s dramatickou formou a byli (i zůstali) vlastně exkluzivními, pro široké publikum nestravitelnými autory, nabízel McDonagh divákům coolness v „lidovém“, přitažlivém a srozumitelném balení. Jeho hrdiny nebyli příslušníci homosexuální či jinak stigmatizované menšiny, ale naopak xenofobní většina, obyčejní psychopati, ničím výjimeční venkovští burani.

    Podobně jako vypravěči morytátů založil McDonagh své texty na odvěké lidské fascinaci násilím, ať už imaginárním (o kterém se vypráví), nebo skutečném, na němž jsme ve smečce připraveni se podílet. Zatímco z her výše zmíněných autorů většinou v podtextu cítíme varující osten kritiky současné společnosti, McDonaghovy historky se lidskou krutostí – při vědomí její nevykořenitelnosti – spíše baví. McDonagh nemá ani ambici objevovat nové dramatické formy. Ctí staré dobré a osvědčené řemeslo, které u diváků zabírá: promyšlenou stavbu zápletky, stupňující se napětí, bravurně pointované situace, dobře napsaný dialog.

    Co se McDonaghovy inspirace týče, bývají nejčastěji zmiňovány Syngeovy hry, především Hrdina západu. K tomu přirozeně svádí nejen místo děje obou jeho „irských“ trilogií, ale i téma prostupnosti skutečnosti a fikce a paradoxní přijímání násilí, kdy vrah požívá respektu hrdiny. V pozdějších hrách McDonagh od svých irských kořenů odstupuje, jako by chtěl naznačit, že omezenost a krutost vlastní jeho irským venkovanům platí – jen v jiných kulisách – po celém světě. Pan Polštář se odehrává v blíže neurčené totalitní zemi na Východě, Ujetá ruka ve Spojených státech a Kati na severu Anglie. Co zůstává, je autorův talent vyhmátnout bizarní příběh z černé kroniky, který má potenciál k přesahu, k podobenství. Při sledování McDonaghových filmových prací, k nimž dostal příležitost po úspěchu na jevišti, si uvědomíme, jak moc ho ovlivnili kultovní filmy devadesátých let, Tarantino, Lynch i další.

    McDonagh střižený Sokolem

    Úspěch Sokolovy inscenace Osiřelého západu byl jednoznačný. Ke schopnosti vyjádřit absurdní povahu člověka, bestialitu a sobectví, uložené hluboko v jeho přirozenosti, byli herci v Činoherním klubu poměrně slušně vycvičeni (nejen na moderní anglosaské dramatice). Na mladém, charismatickém herci a nově i režisérovi, který byl už několik let členem souboru, bylo, aby kolegy Dulavu, Taclíka, Pavlatu a Něrgešovou získal pro spontánnější a drsnější hraní, a přidal k bezpečné činoherácké rutině energii, hravost, svobodné, provokativní groteskní gesto. Sokol měl odvahu obraz bratrovražedného boje nad otcovou mrtvolou herecky vyšponovat do krajnosti, přitom se na jednoduché scéně nepouštěl do velkých režijních interpretací, spoléhal na text, který si přeložil a který dokonale znal. Vznikla tak jedna z mála McDonaghových inscenací u nás, v níž autorovo podobenství světa bez boha vůbec mohlo fungovat. S Panem Polštářem a Ujetou rukou to Sokolovi vyšlo o poznání hůře. Ani jedna inscenace už nedosáhla té intenzity a vypravěčské přesvědčivosti jako Osiřelý západ, ať už vinou krkolomně vyspekulovaného příběhu, hereckého ztvárnění, nebo nešikovných režijních pokusů o scénickou ilustraci.

    McDonagh je autor Sokolovi nepochybně blízký, jinak by se k jeho hrám nevracel. Jsou vrstevníci, oba mají ambice točit filmy a vypadá to, že mají i podobně osobní a ambivalentní vztah k „zapadákovům“, ať jsou v Irsku, Šumperku, nebo severní Anglii. Sokolova dramaturgie je vzácně konzistentní, k McDonaghovi přidal v Činoherním klubu ještě třikrát hry Davida Mameta, Pinterovu Zradu, Syngeho Hrdinu západu a Boha masakru Yasminy Rezy. Při přípravě na režii se nepochybně intenzivně věnuje textu (většinu her sám přeložil) a hercům. Ve všech inscenací McDonagha se obsadil do menších rolí: v Osiřelém západu hraje Otce Welshe, v Ujeté ruce podvodníčka Tobyho a v Katech nevinně popraveného Jamese Hennesyho.

    Kati jsou poměrně „tlustá“ hra a hodně se v nich mluví. Oproti Osiřelému západu, který McDonagh s velkým emocionálním nábojem vychrlil v šestadvaceti letech, je to klidný, promyšlený text, který má všechny pro autora typické ingredience. Inspiruje se reálnými osobnostmi popravčích a děje se v šedesátých letech minulého století, kdy byl v Anglii zrušen trest smrti, většinou v hospodě, kterou provozuje se svou ženou jeden z posledních britských katů. Je tu opět detektivní zápletka, i když poměrně těžkopádně rozvíjená a dovedená k pointě více z vůle autora než z vnitřní logiky děje. O to víc se McDonagh věnuje mikroklimatu hospody: voyeurství a myšlenkovému obzoru štamgastů nebo „klukovské“ rivalitě mistrů popravčích, přičemž ze všech stran otáčí otázku, co znamená, brát někomu život. Celek se sice trochu rozpadá na jednotlivé výstupy, zato samy o sobě překvapivě vystavěné.

    Kromě uváděné Sokolovy verze textu přeložil Katy také Ondřej Pilný, a tak lze srovnat oba přístupy: divadelní, který pracuje s vizí konkrétní inscenace a praktickou hereckou i režijní zkušeností, a literární. Sokol hledá analogický jazyk více než přesnost významů. Nebojí se osobnější dikce, peprných hlášek, staví věty jako mluvenou řeč. Pilného překlad je možná korektnější, ale jeho dialogy nemají takový „tah na bránu“.

    Šarmantní Alice (Dana Černá) a „zpruzelá“ Shirley (Štěpánka Fingerhutová) FOTO PAVEL NESVADBA

    Jako ve filmu

    Na začátku Katů si připadáme jako na projekci. Zvuk kapající vody v šeru odměřuje čas na smrt odsouzenému vězni. Přichází popravčí se svým pomocníkem. Brutální scéna působí jako úvodní záběry z filmové gangsterky, což podpoří i promítané titulky se jmény tvůrců inscenace, jednajícími osobami a obsazením. Festovní hospodský interiér Adama Pitry jako by přivezli rovnou z filmových ateliérů, pozorné k detailu jsou i kostýmy Kateřiny Štefkové, pohrávající si s dobovou módou a konzervativním britským šatníkem. Nechybí zvukové ilustrace deštivého počasí nebo šedesátkové šlágry, vytvářející atmosféru mezi výstupy a při přestavbách. Filmový rámec Katů režisér završí „tarantinovskou“ videoprojekcí spokojeného kata a jeho pomocníka, kteří si lynčem domnělého vraha právě připomněli staré dobré časy…

    To nejzábavnější a nejsilnější na Katech jsou herci a jejich „formanovské“ dialogy, rozvíjející absurdní úvahy a ulpívající dokola na kdejaké pitomosti. Sokol si dal záležet na pestrém obsazení. Už jen ta malebná galerie alkoholiků… Nahluchlý nestor Arthur (Vladimír Kratina), opakující trapně nahlas, co se říká jen šeptem, a jeho vypitý parťák Charlie (Otmar Brancuzský). Měkkýšovitý tlouštík Bill (Tomáš Jeřábek), psovsky pochlebující katovi, nebo vyčouhlý, žvanivý inspektor Fry (Jaromír Dulava), který už jen markýruje byvší profesionální návyky.

    Martin Finger si jako kat Harry Wade pěstuje image tvrďáka, který s nadhledem trousí ostře ironické komentáře. Snadno se ovšem nechá rozhodit, když přijde řeč na Pierrepointa (Alois Švehlík), jeho slavnějšího předchůdce, profesního rivala a zdá se, že i soka v lásce. Vzájemné trumfování katů počtem popravených je skutečně vytříbený mcdonaghovský moment. Excelentně se vyrovnala s rolí Wadeovy manželky Dana Černá. Silnou stránkou Alice je roztomile maskovaný alkoholismus a permanentní koketerie, s níž svádí floutka Moonyho i vystřeluje brutální invektivy vůči dceři Shirley (Štěpánka Fingerhutová). Stejně jako „zpruzelá“ Shirley, která připomíná naivní slečny manipulované machistickými křupany ve Formanově filmu Hoří, má panenko, nevidí její matka z pasti, v níž uvízla, žádné východisko. Přesto z ní cítíme jakýsi hluboký smutek. V detailním portrétu patologické figury katova pomocníka Syda, ušlápnutého chlapíka toužícího pomstít starou křivdu, fascinujícím způsobem obstál Ondřej Malý. Nejtěžší úkol měl Václav Šanda. Jeho londýnský frajírek Moony se narodil z potřeby doplnit do umně konstruované zápletky hybatele i oběť, čímž odsoudil herce k marné snaze najít pro charakter postavy nějaký scelující prvek. Drobný, rtuťovitý novinář Clegg (Dalibor Gondík) je také služebná figura, ale dobře trefená. V rozhovoru, který spustí jednu z dějových linií, hravě usmaží kata Wadea na jeho ješitnosti.

    Při sledování Katů mohou pamětníci snadno zažít déjà vu a ocitnout se v nejlepších letech Činoherního klubu. Sokolova práce připomíná legendární inscenace – Smočkovy Hráče nebo Hejtmana z Kopníku. Přitom nepůsobí anachronicky, právě naopak. Nevnucuje se s moralizujícím komentářem, o to větší hrůzu vyvolávají přesné portréty trapně agresivních xenofobů a rasistů, vždy připravených uskutečnit své: Oběsit je pro ně ještě málo. Stačí, když se do čela postaví autorita nějakého zamindrákovaného kata.

    Činoherní klub – Martin McDonagh: Kati. Překlad a režie Ondřej Sokol, scéna Adam Pitra, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Milan Pastyřík, projekce Jaromír Vondrák. Premiéra 6. prosince 2016. (Psáno z repríz 13. a 20. prosince 2016.)


    Komentáře k článku: Oběsit je pro ně ještě málo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,