Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza Kritika

    Chyť Havla, ať ho máš

    Činohra Národního divadla v Praze uvedla zásadní inscenaci možná celého letošního roku u nás. Režisér Dušan D. Pařízek připravil na scéně Stavovského divadla jednu z nejznámějších her Václava Havla Zahradní slavnost.

    Martin Pechlát (Hugo Pludek) a Vladimír Javorský (Ferda Plzák) FOTO PAVEL NESVADBA

    Martin Pechlát (Hugo Pludek) a Vladimír Javorský (Ferda Plzák) FOTO PAVEL NESVADBA

    Dušan D. Pařízek se nesnaží přenést na jeviště úplný Havlův text v jeho původní podobě. Jako jeden z prvních vstupuje přímo do struktury díla, škrtá celou jednu postavu (Ředitele Likvidační služby) a přesouvá repliky tak, aby spíše podchytil a zdůraznil ideové a myšlenkové esence Havlovy hry a jeho postoj vůči totalitárnímu myšlení a byrokratické společnosti a jejím mechanismům. Snaží se o maximální aktuálnost, a to jak v tematických vrstvách hry, tak v rovině formální.

    FOTO PAVEL NESVADBA

    Milý synu! Jádrem národa jsou střední vrstvy. A proč? Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůřže tančit s kozou u Podmokel! (Alois Švehlík a Martin Pechlát – Oldřich a Hugo Pludkovi) FOTO PAVEL NESVADBA

    Jevišti vévodí „prázdná“ krychle sestavená z tenkých latěk, jež je v podstatě přenesenou rekvizitou ze Spílání v publiku, jedné ze stylotvorných inscenací poslední fáze loni zaniklého Pařízkova Pražského komorního divadla. Odkazy na PKD i téma Handkova Spílání jsou tak evidentní. Kdo však o této Pařízkově „hře ve hře“ nic netuší, není nijak ochuzen. Podstatná je totiž především symbolika oné modernisticky průhledné krychle, již dnes používá Pařízek jako jeden ze svých stylotvorných scénických prvků i v jiných svých režiích, a její zasazení do klasicistního prostředí Stavovského divadla. Jako by se do něj vlamovala, jako by s ním byla nekompatabilní, jako by působila zakonzervovanému prostředí (ergo stavu společnosti či světa) nezvladatelný problém. Uvnitř krychle sledujeme jak pod mikroskopem základní, osobní příběhy Havlovy hry – vztahy před velkými dějinami se krčící středostavovské rodiny Pludkovy, později proměny hlavních postav Hugo Pludka (Martin Pechlát) a Zahajovače Ferdy Plzáka (Vladimír Javorský). Právě oni dva jsou hlavními aktéry Pařízkovy inscenace a herecky celou inscenaci „táhnou“. První se z křehkého, sebestředného mladíka postupně a velmi nenápadně, jako by nahodile, promění v cynického uzurpátora moci, splyne s ní. Druhý je a zůstává jejím slouhou. Snaživě pro své nadřízené vykonává černou práci, ale je jimi přehlížen a nakonec vždy odkopnut jako typický „užitečný idiot“. Javorského extempore, kdy jako novodobý showman ovládá diváky nejpokleslejšími fóry je divácky nejvděčnějším a inscenačně nejprovokativnějším místem představení. Divák je obalen toaletním papírem a chtě nechtě vystaven pokleslým hrátkám bezduchých showmanů manipulujících nemyslícími (spolu)občany. Režisér tak vtahuje diváky přímo do myšlenkové struktury hry. Jsme ochotni přijmout zahajovačovu pokleslou zábavu, jež je ale v důsledku ovladatelskou hrou? Že Hugo, zahajovač Plzák a ředitel Zahajovačské služby (vynechaná postava, jejíž některé repliky přejímá Plzák) v rámci fungování moci v podstatě jedno jsou, symbolizuje režisér několikerým svlékáním a převlékáním kostýmů hlavních postav, kdy po čase divák ani přesně neví, čí kostým má ta která na sobě.

    Zahajovači ale nemůžou zahajovat, když jsou v likvidaci... FOTO PAVEL NESVADBA

    Zahajovači ale nemůžou zahajovat, když jsou v likvidaci… Jan Bidlas a Jaromíra Mílová (Likvidační tajemníci), Vladimír Javorský (Ferda Plzák) FOTO PAVEL NESVADBA

    Právě na symbolice jevištního dění, chladnosti obrazů a racionalitě hereckého konání je inscenace postavená. Na rozdíl od ústředních postav je druhý syn rodiny Pludkovy Petr v podání Romana Zacha v podstatě po celou dobu mimo krychli. Sedí u bicí soupravy, ovládá většinu zvuků (důležitá součást představení) a vnáší do dění mladicky vzpurné prvky a postoje. Obdobně se chová i Johanna Tesařová v miniroli Amálky. Jde o režisérem (i Havlem) jízlivě nahlížené postoje a projevy nezmanipulovaných, pro většinovou společnost divných, nebezpečných lidí. Hugovi rodiče (Alois Švehlík a Eva Salzmannová) i oba likvidační tajemníci (Jaromíra Mílová a Jan Bidlas) jsou v rámci celku typizovanými, Havlem nesmírně vtipně napsanými a herecky adekvátně reprodukovanými šachovými figurkami na kolbišti mocensky rozvrstvené, zkostnatělé, v důsledku mafiánské či diktátorské společnosti, jaká u nás vládla v době napsání Havlovy hry a jejíž formy včetně přátelské blahosklonnosti (Vždycky jsem rád, když se setkám s někým, kdo mi je tak nějak názorově i pocitově příbuzný!) se do mocenských struktur dostávají i dnes. Především Švehlíkův Oldřich Pludek by mohl sloužit jako přesné vystižení typicky českého, alibistického a v každé situaci ohebného postoje a jednání. Ostatně aktuálnost Havlovy hry podtrhovala skutečnost, že právě ve dnech premiéry „padala“ česká vláda… Projevy jejích představitelů (včetně opozice) jako by chvílemi vypadly přímo z Pařízkovy inscenace.

    Přesto se Havlův text režisérovu analytickému přístupu občas vzpírá a působí místy jazykově přebujele a zastarale. Možná mohl být Pařízek ještě razantnější. Především v druhé třetině představení, kdy se postupně dostává Hugo k moci a úředníci jsou demaskováni jako charakterově prázdné, lidsky trapné figury. Havel karikoval floskule a užvaněnost tehdejší doby a režimu, a ta je dnes přece jen jiná. Oblíbené hlášky typu Chyť zajíce, ať ho máš a podobné jsou sice vtipné, ale v řadě situací dění jen ornamentalizují. Byť – na druhou stranu – bez nich by už to nebyl Havel… Lavina slov a absurdních větných struktur vytvářejí vězení, z něhož nelze uniknout.

    Martin Pechlát. FOTO PAVEL NESVADBA

    Všichni v této bouřlivé době teprve tak nějak hledáme své stanovisko… Martin Pechlát (Hugo). FOTO PAVEL NESVADBA

    Dušan D. Pařízek se soustředil na společenská témata manipulace a kariérismu, jež interpretuje až kafkovsky existenciálně, s důrazem na systém, který si sami vytváříme a podléháme mu svým jednáním a postoji. Přenáší Havlovu hru do souřadnic soudobého divadla a společenského dění a divadelně ji porovnává s historicky novodobějšími texty Handka, Bernharda či dokonce Schwaba a Jelinek, které v PKD režíroval. I z tohoto hlediska je tato Zahradní slavnost přelomovou inscenací v interpretaci her Václava Havla. V repertoáru ND jde o zásadní inscenační tvar navazující na práce Jana Nebeského (Král Lear) a Roberta Wilsona (Věc Makropulos) i některé tituly Michala Dočekala (Co se stalo, když Nora opustila manžela, Enron). Je dokladem, že naše první scéna je schopná výrazných ideových postojů a myšlenkových i uměleckých činů.

    Hodnocení: @@@@ 1/2

    Stavovské divadlo (ND) Praha – Václav havel: Zahradní slavnost. Režie a scéna Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, hudba Roman Zach, dramaturgie Daria Ullrichová a Jan Tošovský. Psáno z obou premiér 13. + 14. 6. 2013.

    /Zkrácená verze vyšla 24. 6. v deníku E15/


    Komentáře k článku: Chyť Havla, ať ho máš

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,