Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Chvála solidarity

    Bylo to, tuším, předminulou zimu. Tmavý, vlhký, šedivý den. Odcházel jsem právě z Národního divadla, když jsem si všiml, že se v rohu přilehlé piazzety něco děje. Ve větru a mokrém sněhu se tam s vyhrnutými límci tísnila skupinka postarších pánů vybavených transparenty, po jejichž přečtení jsem pochopil, že se jedná o vážené badatele z Akademie věd a že by chtěli víc peněz. Na improvizovaném dřevěném praktikáblu vyzpěvoval Jan Vodňanský, že „my jsme jen vědci a žádní světci…“ – a jeho hlas se ztrácel v liduprázdném podloubí Nové scény. Nemohl jsem se ubránit vzpomínce na Woodyho Allena a jeho výrok, že když demonstrace probíhá v obývacím pokoji či jiné neveřejné prostoře, nejedná se o demonstraci, ale jen o blbnutí. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zaznamenal přece jen pár lhostejných tváří, přilákaných k oknům divadelní provozní budovy neobvyklým hlukem. Týchž tváří, které budou za pár měsíců na téže piazzetě požadovat změnu magistrátního kulturního financování a přitom očekávat mohutnou podporu veřejnosti.

    Marco Ivanović

    „Najdi si pořádnou práci!“ volal před několika dny ve vestibulu pražského metra jakýsi vážený občan na prodavače Nového prostoru. Měl na sobě levný oblek a kravatu a byl zřejmě skálopevně přesvědčený, že on o tu svoji nikdy nepřijde, že ho nikdy nesrazí auto a že nemůže ztratit byt. Zpětně mě napadají desítky argumentů, kterými jsem ho měl zasypat: že prodávat Nový prostor je stejné jako prodávat automobily, jen fyzicky náročnější, že je to leckdy jediný zdroj příjmu, který si někteří lidé mohou dovolit… ale v danou chvíli jsem neřekl nic. Byl jsem zabraný do partitury a absurdita celé situace mi došla až po několika minutách.

    Když jsem se nedávno někomu zmínil, že chci napsat pár slov o solidaritě, zarazil mě: „Nebuď trapnej!“ Ano, být solidární znamená být trapný. Jít do křížku s dobou postavenou na kultu mládí, síly a zdánlivě otevřených možností. Ostatně k jistému egoismu a sebestřednosti nás okolí motivuje už odmala. „Chlapeček je silná osobnost,“ říkáme o rozmazleném frackovi, který odmítá poslechnout paní učitelku. „Statečné rozhodnutí! Šla jsi za hlasem svého srdce!“ chválí spolužáci dívku, která se týden před maturitou rozhodla seknout se školou a jít pracovat do baru. „Tvrdý k sobě i k ostatním,“ říkají o bezohledném kariéristovi jeho obdivovatelé. „Je to hodné dítě, bude to mít v životě těžké,“ povzdechnou si rodiče.

    A mají pravdu. Být soucitný, být solidární je těžké. Soucitní lidé jsou pochopitelně nešťastní, protože sdílejí neštěstí jiných. Často nedosáhnou těch nejvyšších kariérních met, protože nejsou ochotni jít přes mrtvoly nebo světit nemorální prostředky morálními cíli. Leckdy jsou dokonce vystaveni všeobecnému pohrdání – „takový užitečný idiot“ je časté označení právě morálně nejvyspělejších lidí. A málokdo si uvědomí, že být rebelem je ve skutečnosti velmi jednoduché – sebeomezení vyžaduje mnohem větší míru hrdinství.

    A koneckonců – je to právě sebestřednost, která stojí za mnoha problémy současné české umělecké scény. Vždyť co je hlavní slabinou velkého množství současných filmových scénářů? Právě jejich odpoutanost od reality, sobecká uzavřenost tvůrců do vlastního světa, který mylně považují za svět univerzální. Proč působí některé české orchestry na pódiu tak znuděně? Protože se mnozí hudebníci pouze pohodlně vezou s davem a s kolektivním výsledkem se sami nijak neztotožňují. Proč v našich zákonech není lépe vyřešen systém sponzorování kultury? Proč je kulturní ministerstvo podfinancované? Protože ani umělecké instituce nejsou schopny se sjednotit a vhodnou legislativu prolobbovat, natožpak aby se dočkaly nějaké hlasitější podpory veřejnosti.

    Takže se nejspíš shodneme – ano, solidarita je nutná, je žádoucí, je dobrá. Ale položme si zcela objektivní otázku: Vyplatí se dnes být v Čechách solidární?


    Komentáře k článku: Chvála solidarity

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,