Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Chvála oplzlosti

    Dvě svalnatá stehna přilnula ke slizké kůži obludy jako pijavky – spojili se v dlouhém, cudném a ohyzdném spáření – Měla stejné názory jako já! Viděl jsem svou první lásku! / Mé oči se zalévají hojnými slzami a nejsem s to pokračovat, neboť cítím, že přišla chvíle návratu mezi lidi surového vzezření – …odvahu! Vzchopme se vší mocí a splňme s vědomím povinnosti své určení na této zemi. Buď pozdraven, starý oceáne! − věty omamných Zpěvů Maldorových, velké revolty proti lidem střední inteligence − moje první osobní zkušenost o tom, že oplzlosti je třeba nedati průchodu. V roce 1970 zasáhl na Wolkrově Prostějově proti první inscenaci Divadla na okraji Městský národní výbor – bál se asi propagace zoofilie – konec konců tenkrát se slepicemi měli venkovští chlapci své zkušenosti.

    Ochrana lidských ctností, to bylo velmi často leitmotivem bolševiků. Klasik Michail Bulgakov – Mistr a Markétka. Hrálo se dokonce osmnáctkrát. V té době i v Moskvě Na Tagance úplně jiná dramatizace, ale s malým rozdílem – Markétka jak v románu nad Moskvou létala nahá – u nás v Praze by nás taková oplzlost v roce 1978 ani nenapadla. Napadla jednu z hvězd normalizace, na první pohled hloupého šéfa MK ČSR, jakéhosi Kaisra, a ten zahájil tažení proti našemu divadlu – všude hřímal proti oplzlosti nahého ženského těla v DNO – že tam nebylo, o to nešlo, šlo o to, že měl před sebou nebezpečného nepřítele. Tenkrát jsme měli spřízněnou duši (tzv. cenzorku) na magistrátu a ta nás prosila, ať Bulgakova probůh nehrajem, že z toho bude hrozný průšvih – vylekala mou zbabělost tak, že jsem inscenaci stáhl po 20 reprízách. Možná, že ten Kaiser nebyl takový blb, jak vypadal, třeba věděl, že již soudruh Stalin věděl o Bulgakovi, že je to nemravný ptáček.

    Větší blb než Voloďa Langr ale asi nebyl, byl to inspektor na magistrátu a prý měl jen pas SSSR, a tak se bál, že ho odsunou do vlasti. Panicky se bál tedy všeho ruského: zakázal oplzlou povídku Gorkého, kde mnich měl zálusk na mladá děvčata.

    Chtěl zakazovat Ladislava Fukse, Josefa Čapka, E. M. Remarqua, dokonce i Goethova Fausta, ale nebyli to Rusáci a mravnost nebyla vždy ohrožena – takže se mu to vždycky nepovedlo.

    Veliká bdělost mravní policie se váže k Brnu a projektu CESTY Divadla Na provázku, Hanáckého divadla, Studia Y a Divadla na okraji. Na jevišti byly desítky herců a ti v závěru tříhodinového představení vzývali Hvězdy a Vesmír, aby se věci navrátily k sobě samým. Byli potřeba dva andělé. Dva herci se svlékli a dostali křídla. Byl to krásný a patetický konec. Chyba lávky. Brněnští patrioti řekli NE! Ne na ta andělská křídla, ale na ty oplzlé orgány. Mimo jiné v tom houfu herců nebylo pinďoury vidět, šlo o akt svobody z nahoty. Teď prý ti úředníci sedí v pekle, a aby nebylo dost, mají nový trest – chodí povinně do Národního divadla dívat se na splihlé cosi Krále Leara. Ale nevím, jestli se ti bafuňáři takhle moc provinili.

    Po listopadu jsem byl šokován – úředníci, sedících na stejných židlích jako ti Langrové a Kaisrové, ztratili cudnost, zajímalo je divadlo o vrazích, sexuálních deviantech a tak vůbec. Ale všeho do času!

    Teď přišla na řadu hrůza z oplzlého jazyka. Kam se to ten jazyk třináctiletých dostal? Tam, kam jej dovedli zestárlé učitelky a ministr školství? Zapomenout na vlastní minulost již není nebezpečné, budoucnost nás, staré, nečeká. Ale proč zapomenout, že pánský úd je i na jiné věci než urání? Nechápu! Tak to v hlavách gerontů opravdu probíhá. Stačí se dostat do styku s tzv. Klubem mladých diváků a tvrdě narazíte: objeví-li se velice funkčně slovo kurva, jde inscenace do klatby. A co hůř, neznalost české literatury – Mácha a Nezval jsou prasáci, a nejen oni. Používej vhodné slovo lejno, a ne to na H*. Šoustej a šukej, ale hlavně ne M*. Atd. a atp. Ale já jsem vděčen, že ve větě není pětkrát vole, ale buzerante, označení to obtěžující osoby, a ne sexuální příslušnosti, a to pouze jen jednou v odstavci. Chvála za to patří filosofce Žárské, novodobé ochránkyni mravů, která to dobře hlídá. A když se jí to nevede, jak sama uvádí, strčí hlavu do písku, jak ten pštros.

    *cenzura vyděšeného autora


    Komentáře k článku: Chvála oplzlosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,